Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Podepsal
Víte, co je radost z práce? Pravda, nìkdo se cítí silný a š»astný, kdy¾ rozmáchle zatne sekeru právì tam, kam zkušené oko vymìøilo - ale on mìl pocit høejivé radosti, kdy¾ za celý dlouhý bìh ¾ivota našel ka¾dé ráno strohou kanceláø v bezvadném poøádku, kdy¾ kolem sebe nakupil hromady lejster a bìhem dne jimi prorostl a¾ na holá prkna stolu.
Všechno v jeho ¾ivotì mìlo své místo. Od peèlivì uspoøádaných tu¾ek, navykle pøelo¾eného ubrousku u talíøe, po ¾enu a dítì. Úøedník. Peèlivý, výkonný. Jeho krev mìla barvu pøedpisù a naøízení.
A pøece mìl fantazii. Chodíval s dítìtem na dlouhé procházky a vyprávìl. O svém dìtství, o minulé válce, o knihách a hlavnì o svém koutku nejtajnìjším - o horách. A jak dovedl vyprávìt! Holèièka se nauèila dìlat sedmimílové kroky a poslouchat s novým a novým zájmem, i kdy¾ èasem znala všechno zpamìti.
Nauèila se milovat místa, která nikdy nespatøila, postavy knih se staly skuteènými a øady knih v knihovnì byly ¾ivé. Otec ovšem urèil ka¾dé knize zákonné místo, ale dovolil si výstøelek a øadil spisovatele tak, jak jejich osobní vztahy napovídaly. Tahle tváø knihovny mìla svou vzrušivou vùni a dospìlá dcera pozdìji tì¾ce nesla, kdy¾ poøádkumilovná duše v otci zvítìzila a musela bezmocnì pøihlí¾et, jak stará milá sestava bere za své a knihy jsou seøazeny pìknì podle abecedy.
Ale pøece jen jeho nejvìtší láska zùstávala vysoko ve stráních hor. Jinak suchý studený mu¾ bez výkyvù, dovedl horoucnì milovat a nezadr¾itelnì utíkal z domova, blí¾ ke sviš»ùm, kamzíkùm, morénám, slunci a dalekým výhledùm. Snad si to mìl i za zlé, ¾e tak jiskøivì dovede zpívat píseò krásy. Jaksi se to k nìmu nehodilo. Ale musel.
V plné fyzické síle pocítil náhle ledový dotyk. Jakoby jen tak náznakem pøelétla pøes oèi varovná clona. Ani nešel k lékaøi. Nevìøil. Silou vùle chtìl pøekonat nemoc. Nezdolaly ji ale ani operace. Znejistìl, pokornì vysedával na bílých lavicích èekáren a uboze schoulený zachytával paprsky mizejícího svìtla.
Mìl okam¾iky pøedstírané síly, vypravil se s dorùstající dcerou do hor. Naposledy vidìl, spíš si domyslil, vysoké štíty Tater, hluboká údolí ještì temná odcházející nocí, nad nimi tøpytící se štíty vrcholù, oddìlené od svìta lehce záøivým oparem mizející noèní mlhy. A modø, nekoneènou modø vysokého nebe.
A pak ještì jednou. Sám, po pamìti a tajnì utekl do Jeseníkù. Cesty, které kdysi bezpeènì znával, staly se nepøáteli. Záludnì pobíhaly lesem a necitelnì se vysmívaly jeho slepotì. Jen ta známá vùnì lesa, teplá a mìkká, šeptala o smíru.
Nakonec uklouzl ze stránì a unaven, nenašel dost sil, aby hledal východisko. V pocitu bezmocného odevzdání pøeèkal noc. Vyhaslé oèi pálily nevyplakanými slzami marné touhy uvidìt. Snad plakal skuteènì. Anebo to byla ranní rosa, vlhká, studená a jistì tak tøpytivá ve vycházejícím slunci? Vstal, nìjak se dotápal a dovlekl do stanice k vlaku, jaksi dojel domù a pak u¾ jen le¾el a naslouchal i nenaslouchal vzrušenému hlasu vylekané ¾eny.
Vycházel stále míò. Nakonec nejstateènìjší cesta vedla kolem bloku domù. Po chodníku, který celý ¾ivot nevnímal. Nyní se stal kusem jeho ¾ivota. Ka¾dá rozviklaná dla¾dièka byla dùle¾itá, vzrušující. A zlobila.
Ale nevzdával se. Trval na drobných dùkazech své schopnosti. Síly, fyzické síly v nìm bylo, a¾ to bolelo. Ve sklepì se pral s døívím. Ale kde byla ta samozøejmá schopnost letmo vybrat místo k štípnutí. Dennì chodil s obolavìlými posekanými prsty. Pokusil se objevit svìt v hlase rádia. Jak byl slabý proti svìtu vidìnému oèima. Skoro nenávidìl ten hlas vidoucího èlovìka. A pøece na nìm visel. Ale i ta poslední nitka se zaèala trhat. Poznával, ¾e neslyší. Svìt se zavíral pomalu a hrozivì do naprostého tmavého ticha.
Pøi svých procházkách se potkával s podobnì posti¾eným èlovìkem, který s bílou holí i bez ní rejdil po mìstì i mimo nì, kypìl ¾ivotem, ¾il. Zastával funkce, zaøizoval, dovedl se smát. Sblí¾ili se. "Pøijïte mezi nás. Staòte se èlenem nevidomých. Seznámíte se s lidmi, bude vám
veseleji a pak - dostanete bílou hùl a budete bezpeènìjší. "Ne!" Zoufalý výkøik a pak domù, do známých stìn, kde ka¾dá malièkost má své místo a sama se nabízí. Úzkostlivá ¾ena, která svou starostlivostí zbavila jeho tìlo odvahy k pohybu, chytila se dobré myšlenky a vymáhá hùl. Bude mít vìtší klid.
NE. Nemohou to pochopit. Domlouvají - copak si neuvìdomujete, ¾e dokud jsem sám, silný, bez hole, dokud jsem nepodepsal, nesklonil se pøed tou strašnou pravdou - slepec? Dotud mám støípek nadìje, ¾e to není pravda. ®e uvidím. Oblohu, kopce, bùhvíjak zbarvené hlavièky vnuèek, které mi je kladou dùvìøivì na kolena a navykle hlásí: to je Jana - Eva. Já nejsem slepec, jenom nevidím.
Vzpouzel se, odhodlanì, s nevídanou urputností. Bránil poslední víru, kterou mìl. Pak ho zlomila hrubost chodcù, kteøí nemìli èas vyhýbat se neobratnému pánovi tápavì vyhledávajícímu tišší místa.
Podepsal a má bílou hùl. Stala se souèástí jeho ¾ivota. Vysoká postava, která pùsobila svou nejistotou jako drobná, dostala vá¾nost, narostla. Stala se jistìjší. Snad kus té vnìjší jistoty zachytil svìtýlkem i nemocnou bolavou duši.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: