Štědrý večer aneb o zapomnětlivosti
Vánoce roku 2007

I když je to k nevíře, letošní Vánoce byly skutečně bílé – tedy aspoň u nás. Sice jen trochu, ale byly! Ten bílý poprašek mi trochu vylepšil náladu, která na Štědrý den ráno nebyla právě nejlepší díky tomu,že v noci u mne propukly s plnou silou následky dvou hodin strávených v promrzlém kostele na předvánočním koncertě. Došlo dokonce na to, že jsem byla odvezena do okresního města, abych si otestovala lékařskou pohotovost. Dopoledne Štědrého dne jsem si pravda představovala poněkud jinak než schoulená na tvrdé židli v čekárně pohotovosti.Při svém štěstí jsem tam dorazila chvíli poté,co byl lékař odvolán k případu do odlehlého kouta okresu, a tak jsem spolu s několika dalšími postiženými (a to jich prý bylo před námi již asi sto) byla nucena v nehostinné čekárně strávit víc jak hodinu. Nu což! O co delší bylo čekání, o to kratší bylo vyšetření. Důležité však bylo,že jsem obdržela recept na potřebné léky a mohla zahájit léčbu hned.

Po návratu domů jsem byla tak akorát schopná usnout jako zabitá. Ještě že jsem se předchozí den donutila k horečné činnosti: salát byl hotový, potřeboval pouze ozdobit, a rybí polévka také čekala už jen na křupavou houstičku. Smažení kapra mi vrásky dělat nemuselo, protože tato činnost je už dlouhá léta manželovou doménou. A tak jsem prospala víc jako dvě hodiny. Když jsem se probudila, zjistila jsem, že je nejvyšší čas dokončit poslední drobnosti a převléci se, protože za hodinku měli přijít naši mladí. Ale ouha! Já nevím jak vy, ale já se z odpoledního spánku vždy těžce probírám, i když jsem zdravá, natož když nejsem v kondici. A tak jsem veškeré činnosti – včetně večeře – absolvovala ve stavu mírné „praštěnosti“, ale ta zatím nenesla žádné ovoce.

Následky se projevily až po večeři, kdy se začalo „ježit“.(To je prosím terminus technicus našeho syna pro umísťování dárků pod stromeček.) Měla jsem zabalené dárky nachystané ve veliké tašce, takže jsem je přemístila zdánlivě bez problému. Pak začalo rozbalování dárků. Já seděla trochu bokem , pozorovala ostatní a snažila se poznat, zda se dárky líbí.To mám z celého nadělování nejraději. Když byly téměř všechny dárky rozbaleny, najednou mi blesklo hlavou: „Ježíííš,bunda!“ No ba, došlo k tomu, co jsem předpokládala. Zimní bunda, která byla mým hlavním dárkem manželovi, byla příliš rozměrná na to, aby se vešla tam, kde jsem měla schovány ostatní dárky, a tak jsem ji zasunula hodně dozadu do své skříně, aby ji tatíček nevyňoural předčasně. Měla jsem sice trochu obavu, že na ni zapomenu, ale že se to podaří tak dokonale, to jsem netušila… Zapomenutý dárek vzbudil veselí, manžel se v zrcadle ujistil, že mu bunda padne, a snacha Hanička byla potěšená, že není „postižená“ sama. Jedním z jejích letošních dárků byla totiž halenka, kterou jsem pro ni koupila na Vánoce předloni a „moc dobře“ schovala…

Zdálo se, že jsou již všechny plody mé zapomnětlivosti pro tento rok sklizeny. Uklízeli jsme stužky, skládali vánoční papíry a pokukovali po televizi, kde už začala štědrovečerní pohádka. I já jsem se zakoukala na televizní obrazovku, kde si právě mládenec zavdával ze džbánku. Džbánek! V tu chvíli jsem se konečně probrala úplně. Tak i na syna Karla dnes došlo! Honem jsem zmizela v pokojíku a přinesla víno v pěkné hliněné karafě a skleničku oliv plněných mandlemi, jež jsou Karlovou oblíbenou pochoutkou.

Jsem zkrátka člověk spravedlivý – přece nemůže být mou zapomnětlivostí postižen jen někdo! Když všichni, tak všichni!

Míla Nová