Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a neštovice
Bylo to nìkdy v druhé polovinì února, kdy¾ si mnì Tai postì¾oval, ¾e vùbec nemù¾e chodit na poèítaè. Na mou otázku, co provedl, ¾e to má zakázáno, ohradil se rozhoøèenì: „Nemám zakázáno! Ale Nam si ze školy pøinesl neštovice, tak je namazaný a jen sedí u poèítaè!“
„Nam má neštovice?“zvolala jsem. „Tak jestli jsi je ty ještì nemìl, dostaneš je urèitì taky!“ „Jó? Já ještì nemìl. Já tìším, ¾e odpoèinu od škola!“ zajásal Tai. Radost jsem mu však rychle pokazila-nejprve tím, ¾e musel opravit všechny špatné koncovky ve svém prohlášení, a pak proroctvím, ¾e v jeho vìku u¾ nebudou neštovice taková legrace jako u Nama. A co víc-zøejmì ho postihnou v dobì, kdy budou mít ve škole jarní prázdniny. Kouknul se na mne vyèítavì a prohlásil: „ To jste mì nepotìšila!“ Ale pak si na nìco vzpomnìl a dodal: „Ale já potìším: Koneènì byl na tabule na básnièku a dostal jednièku.“
„No vidíš, jak jsi šikovný! A to bylo nìjakého strachu, ¾e se ti budou ve tøídì smát!“pochválila jsem ho.
„Jooo, však smáli!“ vyvádìl mì okam¾itì z omylu. „ Paní profesorka ¾íkala, moje básnièka smìšná, proto oni smáli, ale já myslím, oni smáli mnì. Tak já ¾íkal moooc rychle, aby rychle mohl do lavice,“ dokonèil spokojenì.
No a pøíští týden se u¾ Tai neobjevil, jen mi zatelefonoval, ¾e má neštovice. Všechny moje pøedpovìdi se bohu¾el splnily. Pøišel o celé jarní prázdniny a prùbìh nemoci byl tì¾ký. Taiova maminka mi líèila: „On Taikó jak starý indián-celý èervený, jen úzký oèi vidìt!“ Po dvou týdnech šel Tai k lékaøi na kontrolu a maminka ho u¾ hnala do školy. Jen¾e tì¾ký prùbìh nemoci zanechal na chlapci svoje stopy – první den se vrátil ze školy úplnì zdecimovaný. Omluvil se mi z hodiny a já jsem mìla vá¾né obavy, ¾e onemocní znovu. Jen¾e Tai se bìhem tøí dnù otøepal a u¾ je zase ve formì.
Na další hodinu u¾ pøišel a perlil hned mezi dveømi: „Já jsem dopadl! To bylo strááášný! Kdybych ty neštovice dostal na mládì jako Nam, bylo by dobrý. Ale bábišká a dìda mì ve Vietnam moc hlídali, já tam nikdy nebyl nemocný. A teï na starý koleno neštovice!“ Zadusila jsem smích, politovala ho a vysvìtlila mu rozdíl mezi slovy „mládì“ a „mládí“ a také to, ¾e má „stará kolena“ obì, nikoliv jen jedno. Byla jsem také zvìdavá, jestli Tai splnil „trestný“ úkol z minulé hodiny – toti¾ napsat 6 øádkù o mamince. Tady mi Tai opìt dokázal, ¾e není ¾ádné „oøezávátko“. Úkol splnil, ale ze zadání elegantnì vybruslil. První vìta znìla: Maminka mnì koupila hru na poèítaè. A dál u¾ psal jen o tom, jak hru hraje. „No, Tai! A tohle má být úloha o mamince?“podivila jsem se. „Však je!“ ukazoval mi Tai horlivì prstem na tu první vìtu. „Já pšece napsal, MAMINKA koupila!“I vyvìsila jsem bílou vlajku… Diktát pak napsal velmi dobøe, co¾ bylo s podivem, proto¾e psal diktát a zároveò sledoval vodu ve váze na stole, aby mi posléze udìlal pøednášku o správném zpùsobu seøezávání koneèkù stonkù kvìtin. Potom jsme se pustili do jeho „oblíbeného“ skloòování podstatných jmen. Bylo vidìt, ¾e koncovky podstatných jmen jsou opravdu jeho úhlavní nepøátelé. Tentokrát se mu nìjak nedaøily tvary 5.pádu. Korunu svému sna¾ení nasadil, kdy¾ mìl oslovit pomyslnou paní profesorku. Trefoval se, trefoval, ale poøád vedle…
Sna¾ím se mu pomoci a øíkám: „Tai, pøedstav si, ¾e èekáš na paní profesorku tøídní a uvidíš, ¾e k tobì pøichází. Co zavoláš?“
Pamìtníci, vzpomínejte!