Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Stopování – 3
Slovenský ráj je za námi. Hornád teèe na východ a my jedeme na západ. Na cestì je Hron. Teèe to a nìkdy se to i plazí. Od hladiny je docela dobrý výhled na dno øeky. Kamínky a štìrk dìlá nádhernou mozaiku, pestrých barev. Lodì se línì potulují od bøehu
ke bøehu a posádky se nudí. Zapálená cigareta v koutku, láhev piva a nebo rumu na dosah a zkrátka pohoda. Kapitán lechtá vodu pádlem a zádumèivì kouká na háèka. V této sestavì je háèkem Šemík. Šemík se zájmem pozoruje krajinu a obèas se nakloní pøes bort. Soustøedìnì hledí do vody, jako by tam bylo nìco zajímavého. Kapitán zaène být po chvilce soustøedìného nezájmu o dìní na lodi pozorný. Co to tam ten mamlas vidí. Zaèal se také naklánìt. A» koukal, jak koukal, nic pozoruhodného nevidìl. Øekl si, co mù¾u ztratit, zeptám se. „Šemíku, co to tam vidíš?”. Nic, ale hledám ty stopy Slovenského povstání. To co následovalo, se dá tì¾ko popsat. Staèí kdy¾ si pøedstavíte jak se loï naklání, voda se pøelévá pøes bort a posádka ulehá na bok mezi štìrk. Pak nastává lovení bagá¾e, chytání lodì a podobné èinnosti které k tomu patøí. Ostatní lodì postupnì dojí¾dí na místo tragedie a ka¾dý se ptá na pøíèinu katastrofy. Tak tam postupnì uprostøed øeky postává hlouèek vodákù a spoleènì nadávají. Jediný Šemík je spokojený. Jediný zachránil láhev rumu a obsahu svìdomitì krátí ¾ivot.
Tohle všechno jsme se dovìdìli veèer, kdy¾ se uprostøed návsi stavìly stany. No, návsi. Travnatý plácek, obestavìný chalupami, na kterém se doposud pásly husy. Starosta nám pøespání povolil a tak co. Proto¾e vodáci zapíjeli cvaknutí, nemìli sílu stavìt stany a rozhodli se ¾e pøenocují v autobuse. Je tam teplouèko. Všechno by bylo dobré, pokud by nepøišli dvá pøíslušníci SNB. Kdosi z vesnièanù nahlásil, ¾e jsme mu ukradli husu. Po¾ádali o otevøení autobusu. Z plošiny se vykutálel pøedseda SSM. Pøíslušníci jej pøekroèili a vstoupili do vozu. Dlouho tam ale nepobyli. Vycouvali ven a lapajíce po dechu urychlenì opustili naše táboøištì.
Další den jsme šli do památníku povstání v Báòské Bystrici. Tam u¾ ale k ¾ádné veselé pøíhodì nedošlo. Po zhlédnutí exponátù jsme spoøádanì nastoupili do autobusu a vyrazili smìrem na západ do našich Sudet. Ještì pøed pøíjezdem domù jsme se zastavili u jednoho rybníèku a provedli jsme generální oèistu. Byl to asi hezký pohled pro projí¾dìjící auta. Skupina naháèù a nahaèek se drhne v rybníku. V autobuse ale ovzduší zùstalo. Øíkal šofér, ¾e ho museli na pár dní odstavit.
Celá tato akce probìhla dávno a tak pøedpokládám, ¾e se také nìkdo obèas koukne na internet a toto povídání si pøeète. Snad mì nikdo nebude lynèovat, ale vše je ji¾ promlèené.
Mirek Herout