Pamìtníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a „Chodci“
Mùj ¾áèek Tai zahájil ve škole druhé pololetí. To první zvládl velice dobøe - na vysvìdèení se skvìlo „prospìl s vyznamenáním“ a Tai mi hlásil, ¾e má „èi¾i“ dvojky, ale „èi“ do konce roku zmizí. 
Ptala jsem se, která dvojka nezmizí. „No pšece èeštiná!“podíval se na mne udivenì, jak se mohu tak naivnì ptát. „Já u¾ píšu dost dob¾e, ale mlùvim a slóhuju jako…“ Zarazil se a hledal vhodné pøirovnání. „Jako kluk z Vietnam!“ dokonèil s povzdechem. Utìšila jsem ho, ¾e dìlá pokroky a dvojka z èeštiny je pøece krásná známka, a pustili jsme se do diktátu.
První vìta znìla - Pùjèil jsem bratrovi Jiráskovy Psohlavce. Tai se zamìøil na i a y obsa¾ená ve vìtì, ta zvládl, ale pak se znovu zamyslel a z Psohlavcù jedním škrtem pera udìlal Pso hlavce. Pøerušila jsem tedy diktát a zeptala se Taie, jestli nìkdy slyšel o psohlavcích a zda ví, proè se jim tak øíkalo. „Jooo!“ kýval Tai horlivì hlavou, „to byli ti, jak se to jmenuje… Chodci! A mìli na prápor psí hlava.“
„Tai,“ zadusila jsem smích, „to nebyli chodci…“
„U¾ vííím!“ nenechal mì Tai domluvit a rozøehtal se: „Chodec na pšechodu, a to Chod!“
A ani¾ bych ho pobízela, jal se po svém interpretovat, co si z povídání pana uèitele o Psohlavcích zapamatoval.
„Tám na zemì Chodsko mìli ti obyvatel, nó Chodi, svoje listy…jak se to øekne…papíry s práva.“
„Listiny s právy,“doplnila jsem mu chybìjící výraz.
„Jo,listiny! Ale tam byl jeden týpek (to je momentálnì Taiovo velmi oblíbené slovo) …jak on jmenoval…a on ty listiny sebrál.“
„To nebyl týpek, Tai, to byl šlechtic Laminger. Ale Chodové mu øíkali Lomikar,“ uvádím vìci na pravou míru.
„Jo,Lomikar,“ souhlasí Tai a pokraèuje: „A ještì tam byl jeden týpek (Tai velkoryse pøehlédne moje oèi zvednuté k nebesùm)…Kozá…Kozí…ahá! Koziná…a on s Lomikar bojoval. Ale Lomikar ho poslal na poprava. A Koziná na Lomikar pøed poprava zavolál: „ Do roka a do dne!“ No a Lomikar mu smál, a kdy¾ byl rok pryè, on oslavovál . Najednou on uvidìl Koziná, spadl pod stùl a byl mrtvej,“ dokonèil Tai svou svéráznou interpretaci.
„A, paní profesorko,“ obrátil na mne svoje kulaté oèi, „je pravda,¾e Kozina pro Lomikar pšišel?“
Vysvìtlila jsem mu tedy zjednodušenì „vìdecky“, jak je to s vidinami a proè asi Lomikar zemøel právì ve chvíli, kdy byl pøesvìdèen,¾e se Kozinova výzva nevyplnila.
Taiovi ono osudné „do roka a do dne“ dlouho nešlo z hlavy, diktát dopsal jako automat a mnì dalo dost práce vrátit ho do reality a donutit ho k soustøedìné opravì, aby diktát nevypadal jako „od kluk z Vietnam“…
