Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai, nemoci a ještìr
Letošní jaro bylo pro Taie ve znamení neustálé rýmy, kašle a s tím spojené malátnosti. Nebylo se také èemu divit. Taiova nesmlouvavá maminka Taiovi ¾ádné dlouhé stonání nepovoluje a nejdéle po ètyøiadvacetihodinovém „ léèení“ ho ¾ene do školy.
Tai to líèí následovnì: „Ona maminka pøijde, strèí teplomìr, vytáhne, vidí 39°C, øekne : „ To dobrý! Pápá do školy!“ a hotovo.“
Sna¾ila jsem se jeho mamince vysvìtlit, ¾e má Taie nechat doma pár dnù, aby se poøádnì doléèil, ale stejnì bych mohla mluvit do dubu. Maminka se usmìje, prohlásí: „Taikó musí uèit, on by hodnì zameškal,“ a máme vymalováno.
Asi pøed ètrnácti dny se Tai cítil do té míry špatnì, ¾e mìl pesimistickou náladu a zdravotní stav nejen svùj, ale celé rodiny vidìl veskrze èernì. Kdy¾ se na úvod hodiny poøádnì „vysmrknul“, prohlásil chmurnì: „Mám asi nìjaká nemoc. Mnì špatnì dýchá!“
„Máš jen ucpaný nos, Tai,“ vyvádím ho z chmur.
„No nevím! Tatínek øíkal, ¾e ka¾dý Vietnamec, který ¾ije v Èesko, má dvacet nemocí.“
„Ale to snad ne!“ sna¾ím se oponovat.
Ale Tai se rozhodl mì pøesvìdèit: „ To jooo, to pravda! Tatínek má nemoci, maminka taky…no, já u¾ taky.“
„Tak¾e ve vaší rodinì je zdravý jenom Nam?“ ptám se. „No to teda ne!“uzemní mne Tai. „On taky nemocný.“
„A copak mu schází? V¾dy» vypadá úplnì zdravì,“ pokouším Taie.
„Schází? Nic neschází,“ protestuje Tai, „on nìco navíc!“
„A co má navíc?“ divím se.
„No co! Pøece kila! On tluuuustý!“
„Ale Tai, u¾ jsem ti jednou øíkala, ¾e Nam vùbec není tlustý, ¾e je normálnì dobøe ¾ivený kluk…A vùbec! Jak jsi pøišel na to, ¾e tlouš»ka je nemoc?“ sna¾ím se uvést Taiovu diagnózu na pravou míru.
„ V televize øíkali,¾e obezita nemoc,“ zakonèí tuto rozpravu a koneènì otevøe sešit a uèebnici.
Ani minulou hodinu nebyl Tai v kondici. Dost kašlal a byl roztìkaný, a tak kdy¾ jsme napsali diktát a vysvìtlujeme si rùzné pojmy, dozvídám se neskuteèné vìci - tentokrát ze zemìpisu, který jindy Taiovi nedìlá nejmenší potí¾e. Zaèalo to vìtou, v ní¾ figurovala Lysá hora. Tai nejprve filozofuje nad pøídomkem „Lysá“.
„A co znamená lysá?“zarazí se, kdy¾ název bezchybnì napíše.
„To znamená bez porostu – bez stromù, nebo hlava bez vlasù…,“ sna¾ím se význam slova pøiblí¾it co nejvýsti¾nìji.
„Ahááá! U¾ rozumím!“ zajásá Tai.
„To prostì plešatá hora.“
Nakonec a proè ne? „A, Tai, kde Lysá hora le¾í, ve kterém pohoøí?“ sna¾ím se o „mezipøedmìtové vztahy“.
„Nooo…,“ škrabe se Tai za uchem, „já vìdìl…asi v Jizerské hory.“
Vzedme se ve mnì vlna moravského patriotismu: „Tai, pamatuj si, ¾e Lysá hora je nejvyšší hora Beskyd. A to jsou moravské hory!...A co se týká Jizerských hor, tam je nejvyšší hora…“ „Jooo….víííím!“ pøeruší mì Tai. „ Ona jmenuje jako ten,“ hledá vhodný výraz, „no ten…co má ty zoubky!“ A aby byl jeho výklad ještì pøesnìjší, kreslí ty zoubky do vzduchu obìma rukama. Nejprve nechápu, kde se vzaly v Jizerských horách nìjaké „zoubky“, ale pak mi to dojde. Dusím v sobì smích a povídám: „Tai, to s tìmi zoubky je ještìr, ale hora v Jizerských horách je Ještìd!“
Tai se na mne rozpaèitì podívá, pak vyprskne smíchy a ujiš»uje mne: „V¾dy» to skoro stejný!“
Jistì! V¾dy» je to jen jedno písmenko!
Míla Nová
Další èlánky autorky: