Jak jsme žili jako novomanželé…
Nedlouho po svatbě roce 1962, jsme s mojí, nyní již manželkou Májou, odjeli na svatební cestu na Moravu. Bylo léto, prázdniny v plném proudu a my měli před sebou 14 dnů jen pro sebe v chatě na Bítově, tenkrát ještě malebném a poklidném místě s názvem Horka v zátoce řeky Dyje. Zapůjčení chaty nám zařídil náš svatební svědek.
V den svatby
Ještě než jsme se na chatu vypravili, bylo nutné se zastavit v rodném domě mé vyvolené. Všichni nás vítali, ale stále bylo cítit (alespoň já to tak vnímal) lehké napětí a mrazivo….“Koho si to ta naše Mařenka vzala“. Rychle jsme zabalili „proviant“, který nám byl s velikou péčí dodán. Nebyla to snadná záležitost, věděli jsme, že na Bítov budeme cestovat autobusem a dvakrát přesedat. Blížil se konec horkého srpna a my balili vajíčka, domácí sádlo, domácí uzené a vzpomínám, že i čerstvě nakopané brambory. No, měli jsme toho dvě veliké kabely a jeden kufr. Když se pokouším si to dnes vybavit, zdá se mi to až směšné, ale v roce 1962 nebylo snadné zásoby na dovolenou zakoupit na místě. Nejbližší místo nákupu bylo v malebném a ospalém městečku Bítov, když nepočítám jakousi kantýnu v dřevěné boudě, která byla na druhém břehu zátoky. Zátoku šlo také obejít, ale to byla nejméně půlhodinová zacházka. Právě tu jsme museli zvládnout po našem příjezdu, vláčíce kufr a kabely nacpané jídlem, když jsme trnuli, jak to asi bude vypadat uvnitř kufru, v kterém bylo i již vzpomínané sádlo. Přesto jsme byli rádi, že jsme cestu autobusy zvládli i když vůně domácího uzeného, jenž se nezadržitelně drala z velké tašky, byla příčinou významných pohledů spolucestujících. Zřejmě jsme však oba vypadali velice novomanželsky, držíce se za ruce, kde na těch levých se nám blýskaly čerstvé snubní prstýnky. Doplahočili jsme se k chatě, byl to spíše takový srub na vyvýšeném místě. K zátoce a koupání to byl jen malý kousek. Těšili jsme se z nepoznané svobody a pocitu, že jsme už opravdu svoji, že si tady v té chatičce můžeme dělat co se nám zlíbí. Že nám nikdo už nebude nic zakazovat a přikazovat, že se můžeme hladit a milovat třeba od rána do večera.
Počasí bylo nádherné, pravé letní, ale i kdyby bylo levé či nějaké jiné, moc by nám to nevadilo. V chatce jsme si vařili z dovezených zásob, které vzhledem k našemu apetitu, jenž se sytil plaváním a výlety do okolí, byl značný. A tak po několika dnech zásoby pomalu docházely. Ale byla tu ještě pramice, která nám posloužila k dopravě na druhý břeh. Doplňovali jsme naše skrovné zásoby, chlebem a buřty z kantýny a nákupy v Bítově. Pamatuji si dokonce, že jsem uvařil guláš ze špekáčků a upatlal k tomu bramborové knedlíky.
Dny naší svatební cesty ubíhaly a my jsme střídali plavání a jízdu lodičkou po Dyji, pozorování projíždějících výletních lodí. Navštívili jsme hrad Bítov a večer poslouchali písničky, které zněly od ohníčků, co se rozsvěcovaly před jednotlivými chatami na břehu. Naproti na kopci, nad zátokou se večer černala zřícenina hradu Corštejn, odkud neznámý hudební nadšenec večer co večer hrál na trubku. A když nad touto zříceninou vyšel měsíc, bylo romantické okouzlení dokonalé. Milovali jsme se řekl bych, co nám síly stačili.
Na výletě pod hradem Bítov
Nejsem si jistý, ale dnes by taková svatební cesta do chaty u řeky byla brána jako hodně obyčejná. My jsme se však cítili šťastně, volně a sebevědomě. Neměli jsme nic, jen svojí lásku. Čekal nás návrat domů, kdy tohle slovo znamenalo naše stěhování do jedné pronajaté místnosti ve velkém bytě našeho známého. Oběma nám bylo 20 1/2 roku.
Manželka byla tehdy zaměstnána na podnikovém ředitelství RaJ (Restaurací a jídelen) v Sokolově a já jako laborant v laboratoři elektrárny v chemičce v Sokolově. Pro oba to znamenalo denní dojíždění do Sokolova. Já se vstáváním ve 4 hodiny ráno, Mája o hodinu později. Cesta na Horní nádraží trvala dobrých 20 minut, cesta vlakem do Sokolova pak dalších 45 minut. Ředitelství RaJ sídlilo v blízkosti vlakového nádraží a tak má milovaná to měla od vlaku blízko. Já však hezky šlapal dalších nejméně 30 minut podél řeky Ohře do chemičky, abych těsně před šestou mohl stisknout páku „píchaček“, tedy hodin, na kterých se na kartu docházky vytisklo 05:56
Krátce před svatbou dokončila moje ženuška dálkové studium na Střední hotelové škole v Mariánských Lázních. Získala tak druhé maturitní vysvědčení a já měl dost silný a nepříjemný pocit, že jsem jen vyučený. Právě dokončení školy, dopomohlo Máje k lepšímu místu na již vzpomínaném ředitelství RaJ.
A tak jsem hned počátkem září složil přijímací zkoušky na večerní školu pracujících s maturitou. Tak se to opravdu jmenovalo. Šlo o studium při zaměstnání, kdy jsem třikrát týdně upaloval z chemičky, abych stihl motorák do Karlových Varů a mohl tak v 15:30 zasednout do lavice tehdejší jedenáctiletky Antonína Zápotockého. Moc velká legrace to ale nebyla, protože brzké ranní vstávání a následných osm hodin práce v laborce s pobíháním ve smradu a dýmu topenišť elektrárenských kotlů, příliš velkému soustředění na výuku nepřidávalo. Vzpomínám, jak jsem byl „až k smrti nevyspalý a unavený“. Často jsem na několik vteřin usínal v práci, kdy jsem se při odběru vzorků „zašil“ mezi motory obrovitých čerpadel a bylo mi úplně jedno, že vydávají svůj monotónní hluboký řev. Opřený zády o jejich teplé kryty, jsem slastně několik minut poklimbával. Usínal jsem i na laboratorní trojnožce a když mi hlava klesla, praštil jsem se čelem dost často o vykachlíčkovaný laboratorní stůl. Moje milá Stáza, slečna inženýrka, která laborku vedla, ze mne také často, mírně šílela.
Večerní škola pro pracující…..Ti, kdož tuto školu navštěvovali si dobře pamatují, jaká neuvěřitelná lidská směsice se zde sešla. Kdo viděl film Marečku podejte mi pero….. jó, přesně takové to bylo. Snaha byla jediná…získat maturitní vysvědčení. Do třídy chodili zájemci o maturitu od 18 let snad do šedesátky. Několik soudruhů náměstků, kterým to nařídila všemocná „strana“, vedoucí školní jídelny, elektrikář, vedoucí prodejny knih, švadlena….
Dny a týdny ubíhaly a my jsme je trávili časným vstáváním, dojížděním do zakouřeného a smradlavého Sokolova. Domů, tedy do našeho pronajatého pokoje, který měl nepravidelný pětiúhelníkový tvar, pater dveře, z toho dvoje prosklené balkónové. Vybavení, které jsme si pořídili za věno (rodiče prodali krávu), které Mája dostala, bylo z dnešního pohledu hodně prosté. Dvě nové válendy, které jsme srazili k sobě, dvě křesla, stolek, skříň na šaty, peřiňák, malý sekretář a dřevotřískovou kuchyňskou linku. Pokoj byl obestavěný kolem dokola, dvoje dveře se nám podařilo zakrýt. Zlatým hřebem našeho bydlení byla veliká kachlová kamna sahající až ke stropu, který byl v tomto starém domě dobré tři metry vysoko. Tato kachlová kamna by si zasloužila samostatnou kapitolu, protože zážitky, které v době, kdy bylo nutné topit byly nezapomenutelné. Při prvním pokusu zatopit, se z jejich vršku, ve výši toho třímetrového stropu, začal valit dým a saze. Mája vygruntovala pokoj, navlékli jsme si další svetry a nasadili si čepice. Ráno jsme se probouzeli do mrazu, dokonce takového, že voda v čajové konvici hravě zamrzla až na dno. Jediným zdrojem tepla, se tak stal náš dvouplotýnkový elektrický vařič. Elektroměr umístěný na dveřmi se zuřivě točil, dvoje prosklené balkónové dveře se obalily jinovatkou, ale teplo né a né přijít. Bylo nutné provést radikální opatření.
Nejprve jsem si přinesl z chemičky šamot. Tady se chci pozastavit nad tím slovem přinesl. Chemické závody v Sokolově patřily samozřejmě mezi důležité až strategické závody, které zajišťovaly obranyschopnost před nenasytným západním kapitalismem a co více, i před válkychtivým imperialismem. Celá chemička byla obehnána vysokým plotem, nahoře opatřeným ostnatým drátem a podél byly v pravidelných vzdálenostech umístěny ještě hlídkové věže na kterých se střídala ozbrojená závodní stráž (staří dědci a tlusté ženštiny). Při odchodu ze závodu se povinně otevíraly tašky, aktovky i chlebníky ve kterých se nosila svačina. I přes toto povinné šacování, kdy mohlo dojít až na osobní prohlídku, si zaměstnanci celých patnáct let, co si jako jeden z nich pamatuji, odnášeli kde, co. A tady se vracím k těm naším temně modrým kamnům. Odnášel jsem pravidelně na dně aktovky několik kousků antracitu, a dvě kostky z tvrdého dřeva, kterých byla celá obrovská hromada vyhozená u chladících věží elektrárny. V pokoji jsem důstojnickým mečíkem vojsk SS, který jsem ze svých klukovských let vlastnil, kostky rozštípal na zátop.
Pomocí zapůjčených štaflí jsem vylezl ke stropu, přerovnal kachle na vrcholku kamen a zaplácal je rozdělaným šamotem. S obrovským napětím jsme nacpali na rošt staré noviny, na ně třísky z rozštípaných kostek a kousky antracitu. Oheň vzplál na první pokus, dřevo se rozhořelo a po chvíli se rozžhavil i antracit. Asi po dvou hodinách se teplota modrých kachlů změnila tak o půl stupně směrem vzhůru. Okolo desáté večer, kdy jsme se zavrtávali do prachových peřin (součásti to věna mé milované), začala být kamna vlažná. Okolo druhé v noci, tedy již dalšího dne, jsme se začali z peřin odkopávat, protože v pokoji bylo jako u karbidové pece. Naše tmavomodré šamotky byly rozpálené, že na nich nešlo udržet ruku. A zůstaly horké ještě v půl páté odpoledne, kdy jsme se vraceli z práce. Stačilo jen přihodit další kousky antracitu, který jsem zase z chemičky „přemístil“. Opírali jsme se zády a ten kachlový zázrak, hřáli si zadky a bylo nám fajn.
Peníze, které jsem tenkrát jako „čerstvý“ laborant v elektrárně chemičky vydělával byly směšné. Bylo to méně nežli 700,- Kč hrubého platu. Moje žena brala částku ještě o něco menší. Moc jsme tehdy o tomto nepřemýšleli, vydělat si víc nešlo. Peníze nám stačili na to nejnutnější. Vlastně šlo o to, abych měli jak se říká „co do huby“. Pamatuji si například, že jsem měl na svačinu 5 Kčs,- Svačinářka mi přinášela 2 housky a půl litru mléka ve skleněné lahvi. Ráno jsem nesnídal a tak okolo desáté, kdy byla svačina jsem měl už pořádný hlad.
Často mi Stáza, vedoucí laboratoře, která si nosila svačinu z domova dávala její část tvrdíc, že už nemůže. Někdy přišli do laborky chlapi z obsluh čerpadel nebo turbin a na kusu novin přinášeli opečený špek, ať jako ochutnáme. Ochutnával jsem strašně rád.
Měli jsme také štěstí v tom, že Máje chodil pravidelně jednou za dva měsíce balík z Moravy. Vždy jsme se na něj hodně těšili, protože obsah nám vytrhl trn z paty na mnoho dní. Vždy tam bylo především sádlo. Ale také třeba zavařeniny a někdy i nějaká stokoruna. Dvakrát za rok jsme dostávali produkty domácích zabijaček, jitrnice, jelita, uzený špek, škvarky. Nebylo toho na kilogramy, ale my s tím dokázali „vyžít“ na hodně dlouho. Pamatuji se, že jsme několikrát obdrželi třeba celého zajíce a bažanta. To byla potom událost. Zajíce jsme stahovali, zavěšeného v prádelně u rodičů ve Sládkově ulici. A když jsme škubali bažanta, bylo peří ještě dalších 14 dní po celém pokoji.
Takto, když se to napíše to vypadá, že jsme si vlastně pěkně debužírovali. Ale bylo to jinak. Vařili jsme na dvouplotýnkovém elektrickém vařiči a vzpomínám si, že naše zásoba nádobí obsahovala jeden hrnec, jeden kastrol a velký hrnec na ohřátí vody. Střídali jsme bramborový guláš, brambory s tvarohem, polévky, obalený salám jako řízek a další pochoutky. Vždy jsme se na naše jídla těšili a měli radost, když se nějaké další povedlo. Nezapomněl jsem však, že se nám v jednom roce v létě stalo, že jsme opravdu neměli ani na to nejlevnější jídlo a v zásobě zbývalo pár brambor a trochu sádla a vajíček z Moravy. Vyběhl jsem do lesa a za dvě hodiny přinesl tašku růžovek. A zase byla hostina. Panečku a jaká. Obalené a osmažené růžovky voněly po celém baráku a mladší z dcer našeho domácího přišla zvědavě nakouknout, co že to vaříme za pochoutku.
Ách jó, to byly časy…..
Petr Norbert
Další články autora: