Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Pepíček
Nedávno jsem s potěšením četla rozhovor s pětašedesátníkem Vaškem Neckářem a vzpomínal tam na své volné dětské chvilky u táty v Mostě, jak rád spával na hůře, těšil se s koňmi ...
A na ten jeho čas já si vzpomínám taky ráda. Jeho tatínek se po rozvodu a v problémech v ústeckém divadle uchýlil k takovému kamarádovi všech herců z dob, kdy kočovali po kraji a když bylo nejhůř, v hospodě u Pepíčka se místečko a pomoc našla vždycky. Když jsme s prvním mužem dostali angažmá u mosteckého divadla, první, o kom mi s obdivem vyprávěl, byl právě Pepíček - který tou dobou měl v Mostě docela pěkné hospodářství a když herci nekočovali a měli pevná zaměstnání a "retu" nepotřebovali, tak poskytl v nouzi aspoň azyl Vaškovu tatínkovi.
A že to bylo hospodářství - no k nevíře. On Pepíček byl originál a žil si podle svých not, ať kolem byly zvyklosti jaké chtěly a "starý" Vašek byl vděčný za tu svobodu konání a tak ti dva chlapi vedli neuvěřitelné živobytí. Žádné vstávání za černé tmy "za kuropění", jak je v hospodářství obvyklé - zvířata hlady a ničím netrpěla, ale péče se jim dostalo, až se chtělo pánům. a když si oblíbená kobylka, která měla ve stáji i na dvoře svobodu vzpomněla, tak vstrčila hlavu do okna "černé" kuchyně a dostalo se jí vlídného pozvání - "jen pojď dál, holka" a ona opravdu oběhla dům ke dveřím a spokojeně se natáhla je kamnům. Nanejvýš odstrčila slepice, co se tam taky vyhřívaly.
A "černá" kuchyně byla opravdu černá protože Pepíček tam vařil z řepy své sladidlo, které při tom začernilo strop i kouty, ale chutnalo pak úžasně. Byla tam přestará sesle - vlastně něco jako ušák, ale tvar ani barvu to už nemělo a tam si pán domu rád poseděl mezi "svými" a bylo jedno, jestli ti "svoji" jsou domácí zvířata, nebo vítaná návštěva někoho z okolí. A my jsme s Františkem vítaná návštěva opravdu byli. Nejen pro ty společné vzpomínky na dávné časy Frantovy - vlastně ještě i jeho otce a Mařenky Zieglerové divadelní společnosti, ale prostě proto, že si Pepíček, Vašek i můj František notovali v takovém opravdu "volném" vztahu ke společnosti a jejímu řádu. No a já jsem střelená byla odjakživa a navíc mne tady chytla vášeň - kdo z nás by někdy nezatoužil po romantice venkova a přátelském zafunění z nozder nějakého toho zvířete.
Ta absolutní svoboda mysli byla úlevná, ale někdy nezbylo, než zabrat normálně a tak jsme oba s Frantou bez řečí pomáhali při sklizni, to zase se nedalo nic dělat a nástup byl bez pardonu už za toho kuropění - ale já jsem na statek na kraji města zaběhla, kdykoliv se v divadle udělala volná chvilka a převzala jsem péči o hříbě, s malým Vaškem, když za tátou přijel, jsem vyšplhala na tu hůru - nevím proč, ale fena si to tam nahoře zvolila za psí porodnici a štěňátka byla velkou láskou malého školáka, který už tenkrát byl jako z hadích ocásků a samá kost a odstátá ušiska ...
A zaběhla jsem se tam jednou z rána jen tak mrknout, čekalo se nové hříbě - a opravdu, kobyla jen jen slehnout - a chlapi mají ještě půlnoc! Mně to starost dělalo, ale podle Pepíčka - "však ona si příroda poradí". A tak jsem bušila nahoře na dveře ze všech sil a vyburcovala je k pohotovosti - a byl mi to zážitek na celý život, když to hříbátko vyklouzlo a poprvé se podívalo takovýma zblblýma očkama na svět a pak se pokoušelo vyhrabat na ty hůlky, co z nich jednou budou krásné nohy vznešeného koně.
On totiž je kůň opravdu vznešené zvíře. A své, má svou důstojnost, vůli - i když pána miluje a rád mu udělá potěšení tím, že ho poslechne. A měl tam Pepíček ještě jednoho takového krasavce - já jsem mu říkala Plavák - ale k tomu se muselo přistupovat s "hlášením" - hele, jdu k tobě do stání, tak žádné blbosti, rozumíš - neohlášenou návštěvu bez rozmýšlení přivítal kopancem. A ze všeho nejraději vytahoval a kradl na dvoře, co bylo právě naloženo na korbě vozu. Což se jednou ukázalo být důležité.
Nějak jsme se skamarádili s Plavákem - od srdce. Respektovali jsem se a tak, když se zrušila hospodářství a hospodáři "dobrovolně" odevzdávali svůj majetek do družstev - přišla řada i na Plaváka. Bylo třeba odvést ho přes celý Most do společného ustájení nových majitelů a Pepíček - už to byl poslední kousek jeho krásné svobodné existence - seděl ve své příšerné sesli, hlavu v dlaních a řekl mi takovým tenkým hlasem - "hele, já nemůžu, prostě nemůžu, vem ho do ohlávky a dej jim ho, já nemůžu ..."
A tak jsme s Plavákem putovali Mostem, na dvoře nás odkázali na vedoucího, že hned přijde koně převzít a tak jsme stáli a čekali. A co čert nechtěl, měli tam naložený vůz nějakým zeleným a Plavák - jak bylo jeho svaté domácí práce - se dal do vytahování a chroustání. Jenže to nebylo doma, na Pepíčkově dvoře, kde každý i to zvíře, byl svobodný a družstevní kočí se přihnal a s nadáváním mu "trhnul" hubu. A Plavákovi zablýsklo v očích, uši se výhrůžné poloze, zuby se cení a jen jen rafnout ... Odstrčila jsem toho chlapíka, co netušil, jak by dopadl, vykřikla jsem "ne!" a zadívala se Plavákovi do očí - a v duchu se tetelila strachy, že ten kousanec nakonec vyfasuju já - ale po chvíli, která mi připadala nekonečná, se ty uši postavily jak mají být, zuby se schovaly a v očích bylo zase to, co bývalo vždycky - my jsme přece přátelé. A já jsem se mu přitiskla k té jeho krásné palici a zbaběla utekla ze dvora. Taky jsem víc nemohla...
Pak jsem se dlouho potkávali, když něco vezl po ulici a vždycky mi to vehnalo slzy do očí - ten hrdý pán dvora táhl s hlavou zkrocenou svůj náklad - ale on mne poznal, zdvihl hlavu a zařehtal na pozdrav.
Naďa Vencovská