Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Zlodějka
My jsme doma vždycky měli daleko od kapsy do huby. Ale protože otec měl takové zaměstnání, že se předpokládala jistá úroveň, nezbylo mámě, než aby se zapojila do "dámského kroužku". Setkávaly se pravidelně tu u té, tu u oné a neobešlo se to samozřejmě bez pohoštění. Neznám většího kouzelníka ve vytváření něčeho z ničeho, než byla moje máma. Tolik receptů za pár halířů nevyšlo snad z žádné jiné dílny. Vůbec nejfantastičtější pochoutkou byly "zlodějské dortíky". Škoda, že tenhle recept opustil svět spolu s ní. Přichystala si krapet toho, krapet onoho, míchala a šlehala, pekla a zdobila a za hodinku se na skleněné míse s nožkou usídlily tmavé bochánky, zdobené šlehačkou (to po vejplatě), nebo sněhem (ke konci měsíce). A na druhé misce stejně voňavá lepená kolečka.
Mně doslova tekly oči, toužebně opřené o tu parádu. Ale máma ostřížím zrakem sledovala mé loudilské obcházení a okřikovala mne dřív, ne jsem vůbec pomyslela na to, abych chtivě vztáhla ruku. To bylo pro hosty a rodina - tedy konkrétně já - měla nárok až po jejich odchodu. Pokud zbylo. Tak to bylo dobré, že jen sem ta neupřímná slušnost dámy zdržela od vyblizování drobinek nasliněným prstem. Aspoň to býval můj výdobytek.
Ony se ty dortíky jmenovaly zprvu jinak, ale později dostaly přízvisko "zlodějské", protože... No, protože jsem se časem naučila tak šikovně krást, že ani ta hbitá hlídačka - máma – dlouho o ničem nevěděla. Pokud jsem dokázala zobat jen tak "sem-tam", obratně vytahovat zpod hromádky, aby se stavba nezbortila. Jenže žel, nabyla jsem takové zručnosti, že mi narostlo sebevědomí. Opustila jsem mísu s kolečky a zkoušela to i s dortíky, kde se stopy zahlazovaly hůř. Dařilo se. A pak si má drzost přestala klást meze a já jednoho dne vyjedla do vratké dutiny celou stavbu. Zbortila se po prvním nabrání máminých návštěvnic. Jen co odešly ...
Taková neodolatelná chuť, kdy síla touhy a svodů překonala všechno nebezpečí, mne přepadla později - už v dospělosti. Bůhví jakým řízením osudu jsem se dostala k pozvání do "nóbl" společnosti. A uprostřed místnosti trůnil šlehačkový dort. Snad tou vzpomínkou z dětství, protože také měl tmavý korpus, snad tou nadýchaností, kdy šlehačky přecházely od čistě bílé, přes kakaovou až k růžové jahodové - no, ještě teď jsem polkla! Moc si na parádu nepotrpím, ale tehdy jsem dokonce měla vysoce společenské šaty. A v nich obcházela tu voňavou krásu jako hladový vlk. Samozřejmě - mohla jsem počkat, vždyť to bylo určeno pro nás, hosty. Ale moje nejvýraznější vlastnost je dychtivá netrpělivost. Co nemám hned, to
jako by nebylo. Kolik trápení už jsem si tím v životě přivodila, kolikrát se připravila o zdárný výsledek dlouho připravované akce, kolik krásných mužských zaplašila!
Pokoušela jsem se vtipně konverzovat, jak se od hosta očekávalo, ale ve skutečnosti jsem jen polykala sliny a propalovala očima hostitelku, kdy už konečně dá pokyn k pohoštění. Ruka mne zrovna bolela, jak jsem se snažila překonat v sobě dobré vychování a nevztáhnout jikradmo. Aspoň jen tak prstíkem zarejdit pod šlehačku - jen soustíčko nechat rozplynout na jazyku! Co budu zastírat, docela jsem se společensky znemožnila, i kdy se to mé oblíznutí pokusili zastřít uhlazeným vtipem.
Dlouho, předlouho jsem pak takovou nutkavou chuť nepotkala. Až jednou, ještě za "totáče" mi nejmladší dcerka nadělila k narozeninám vzácný a tehdy nevídaný šampón s vůní černého rybízu. Ježíši, to byla vůně! Dala se kousat. Tak jsem si prostě jednou opravdu kousla. S vědomím, že je to nesmysl. Ale ta moje dravá potřeba dychtivě vychutnat nádherný pocit až do dna a sebezničení, mne překonala. Trest samozřejmě přišel vzápětí. Těch bublinek, odporně hořkých, co ze mne vyházelo nekonečně dlouhý čas!
Naďa Vencovská
Další články autorky: