Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.

 

Pod Bezdìzem


Musím zaèít trochu od Adama. Mùj druhý mu¾ se ve svých novináøských zaèátcích setkal v redakci s Jardou Diblíkem a po celý zbytek ¾ivota se pak pøi rùzných peripetiích ¾ivota mnohokrát setkávali. Vzniklo z toho takového nìco, èemu se sice øíká pøátelství, ale spíš bych to nazvala "dlouhá známost po mnoha spoleèných zá¾itcích". Pøátelství je o nìèem docela jiném. Sama takový dlouhodobý vztah s nìkým mám a je to pro mne hodnì rozporuplná zkušenost, kterou by mi mo¾ná umìl vysvìtlit dobrý psycholog - nemìla jsem, myslím, lepšího pracovního par»áka a souèasnì èlovìka, jeho¾ lidská stránka by mi byla tak málo úctyhodná.


S tímto Diblíkem jsem se zcela náhodnì setkala i já, kdy¾ mne mùj kamarád objevil pro noviny. Zaøizoval tehdy pro mne mé první redaktorské místo a oslovený Diblík mne zaøadil jako nováèka do krajské novináøské školy, kde jsem se setkala s "panem profesorem z Prahy" Vencovským - a tedy se svým dalším osudem a pozdìjším otcem mých dalších dvou dìtí.


Tak¾e se nám Diblík zákonitì objevoval v ¾ivotì neustále. Pozdìji po man¾elovì smrti jsem dokonce bydlela o pár ulic od Diblíkù a kdy¾ jsem se po revoluci mohla vrátit k novinaøinì, byl dokonce jednu dobu mým "zamìstnavatelem". Dávám to do uvozovek, proto¾e to byl velice volný vztah, který vznikl spíš jednak z té dlouholeté známosti a jednak proto, ¾e já jsem tehdy byla ještì hbitì chodící a energická a Jarda u¾ tehdy chodil velice bolestivì a málo a potøeboval nìkoho, kdo by mu "dìlal nohy" pro velice pìkný a v kraji pod Bezdìzem, pro který vycházel, velice oblíbený èasopis. Jarda tam mìl letní bydlo a mìl to tam velice rád, skoro by se dalo øíct, ¾e ten kraj byl jeho pravý domov. A já jsem ten èas byla zrovna volná, mé nejkrásnìjší ¾ivotní noviny majitel zrušil, jednak pro zaèínající nemoc, ale i znechucený pomìry v dávné vlasti a vracel se sem jen tak obèas, spíš pro setkání se "svými" lidmi.


A tak jsem se stala externí redaktorkou Jardy Diblíka a pravidelnì ka¾dý týden po nedìli vyjí¾dìla vlakem nebo autobusem do kraje pod Bezdìz, ale i v Praze vyøizovala vše, co on sám obìhat u¾ nemohl. Poctivì øeèeno, dìlala jsem to spíš pro své potìšení z práce a aktivního ¾ivota ne¾ pro peníze, proto¾e jsem dostávala jen úhradu cestovného a pøípadné zvláštní výdaje - ale kdy¾ má èlovìk radost z toho, ¾e se po dvacet letech mohl naplno uplatnit v povolání, které mu bylo odpíráno - má pøi tom na "chleba a mlíko", tak na takové podøadnosti, jako je pravidelný plat nekouká. Z dùchodu jsem vycházela, tak co.


A práce to byla pestrá a zajímavá, po celém kraji jsem se setkávala s øadou nadšených lidí, opojených novými mo¾nostmi jak si zmìnit ¾ivot, nebo s tìmi, kteøí za¾ili nìjaký lidsky zajímavý ¾ivotní pøíbìh, psala jsem o nich s nadšením a celý svìt mi byl místem k radosti. Objevila jsem pøi tom, ¾e vlastnì nejlépe píši z improvizace naprostého objevitele - mo¾ná to vypadá, ¾e jsem lajdák - a to opravdu jsem ve srovnání se svou kamarádkou, která na jakýkoliv rozhovor jde naprosto pøipravená a osudu èlovìka znalá - já jsem "mu¾em okam¾iku", nadšený obdivovatel nového. A navíc mám pro sebe samu neuvìøitelnou vlastnost, ¾e to, co jsem slyšela, do sebe vstøebám a pamatuji si to nìjak samo od sebe - no tak mìla bych po pravdì napsat, ¾e to bývalo, pøece jen s pøibývajícím vìkem se ten "ošklivý pan Alzheimer" na mnì podepisuje, ¾e nìjak zapomínám a pak stojím a koukám, co jsem to vlastnì chtìla udìlat. Ale tehdy, pøed dvaceti lety jsem sice prùbìh svých výletù do Doks, Bakova a mnoha dalších obcí zachytávala do diktafonu, ale doma jsem své èlánky zapsala po pamìti, na základì pocitù a pak teprve kontrolovala, jestli jsem nevynechala nìjaký dùle¾itý fakt, který mi diktafon pøipomnìl. Ale stalo se to málokdy. A tak z ka¾dého "výletu" jsem pak doma vytì¾ila celou øadu èlánkù, delších i krátkých, vše zanesla Diblíkovi a ten mìl stabilnì po dvou tøech takových výjezdech zajištìný základ pøíštího èísla. Tedy spolupráce k oboustranné spokojenosti.


Ale proè o tom hlavnì mluvím. Nedávno se náhodnì syn sešel s jednou mou tehdejší "obìtí" a ta si na mne dokonce v dobrém vzpomnìla a já jsem synovi pak vyhledala v šanonu ten èlánek o ní, vytiskla mu ho a pøi tom jsem zalistovala vzpomínkami. A napadlo mi, ¾e je jich vlastnì škoda. Tak jako jsem loni pro ST pøipravila veselé letní ètení o své Annì Z. Kynšperského radnièního mìsíèníku, tak bych mo¾ná mohla o¾ivit Podbezdìzí nìkolika vybranými pohledy na zajímavé lidi z doby, kdy jsem jezdila nakukovat a ochutnávat, jak se tam ¾ije. Tak¾e pøíštì.


Naïa Vencovská

Další èlánky autorky