Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kilo
Napsala jsem jednou, ¾e na Olšana u¾ nechodím a místo rozptylu - no, našla bych ho, ale opravdu si myslím, ¾e to místo v srdci, které pro svého mu¾e Jana mám, je trvalejší a vzácnìjší. Nikdy nebudu mít dost slov chvály a díkù za krásné léta, která mi dal. Dokonce ani teï - kdy¾ to po více ne¾ dvaceti letech od jeho smrti píšu - øíkám, ¾e jsem si do osudu vybrala ¾ivotem s ním všechnu smetanu a teï u¾ zbývá to obyèejné, jaké dostávají normální smrtelníci. Nedávno si dcera Jana se smutkem v hlase zavzpomínala na bezpeèí tehdejšího domova - "vy jste se pøece snad ani nehádali".
No, skoro se to tak dá øíct, ale nebyli jsme zas tak dokonalí - tak jsme spíš spolu nesouhlasili a skuteènì zásadní rozhovor se vedl v sobotu veèer, kdy¾ šly dìti spát. Vìtšinou jsme otevøeli sedmièku Tramínu - levného a výteèného z Bulharské jizby u Masaryèky, sedli si v kuchyni naproti sobì - no a udìlali to, co mi po letech s obdivem odsouhlasila kamarádka psycholo¾ka - "kolotoè rukou". Tedy : jedna ruka moje, na ní jedna Janova, pak druhá moje a druhá Janova. Kdy¾ se nìkoho fyzicky dotýkáš, nemù¾eš na nìj ani køièet, ani být hrubý. A pak jsme diskutovali a¾ ke kompromisnímu konci.
Na Janíka se ale nedalo zlobit. I jeho smìšné vlastnosti byly milé. K smíchu, to ano, o to víc, ¾e se tìm chvilkám nakonec upøímnì zasmál sám a v¾dy s jiskøièkami v oèích dìlal stydlína, kdy¾ jsem to nìkde s chutí vyprávìla. Stejnì ale s chutí a dobromyslnì a s láskou pomlouval on mou "pohrkanost", mé nièitelství vìcí, èemu¾ jsem se zase mohla potìšenì smát já. A ¾e toho k pomlouvání bylo!
Jedna pøíhoda ale vešla do rodinných dìjin. Jan se pøímo panicky bál øemeslníkù. Oni vìtšinou tehdy "za totáèe" byli hluèní, sebejistí, draví (ne, ¾e by to dnes bylo o mnoho jiné). Jan byl spíš zastrašitelný. Víc ne¾ je obvyklé. Nebo lépe - jeho slušnosti mu nedovolila reagovat tak, aby obstál. Já jsem to zvládala lépe (tehdy) a tak se stalo pravidlem, ¾e prostì "pøes øemeslníky" jsem já. Ostatnì - i "pøes úøady".
Pracovala jsem tehdy tìsnì pøed dùchodem jako mzdová úèetní v Metrostavu. Byly uzávìrky a jako naschvál se ohlásili z Uhelných skladù, ¾e vezou brikety na zimu. Ve dnech uzávìrek se ve mzdové úètárnì nedá vším praštit a uhánìt domù. A tak jsem milému tatínkovi do telefonu øekla - tentokrát si s tím budeš muset poradit beze mne.
Uplynulo kus dopoledne a opìt zvoní telefon. Volá mùj milý dohli¾itel na uhlíøe. "Maminko, víš ty co je "kilo"? - "No jasnì, stovka, proè?" - chvíli pauza a potom - "no, tak já ti to radìji øeknu a¾ doma." Docela mi to vrtalo hlavou, co se tak mohlo dít, ale na velké pøemýšlení nebyl èas.
Kdy¾ jsem pozdì veèer dorazila domù, sedìl tatínek v køesílku a vypadal sklíèenì. Pak mi to vylíèil. Pokoušel s kontrolovat, jestli nás s poètem puten nešidí, ale nestíhal to - kdepak na zkušené uhlíøe! - pak se skládáním skonèili, on zavøel a zabezpeèil okýnko do sklepa a platí. V tom jeden z nich pøiskoèí" "Pane, potøebujete stvrzenku? Kdy¾ ne, tak já vím dám kilo!" - "ne, nepotøebuji..."
Janík si pomyslel, proè nemohli to poslední kilo hodit do sklepa rovnou a s povzdechem šel znovu odemknout zámek a otevírá okénko. Ještì se nestaèil narovnat, ten uhlíø mu vstrèil do kapsièky u košile stokorunu, naskoèili do auta a u¾ mizeli Navrátilovou ulicí. - "A já jsem tam stál s otevøenou pusou a koukal za nimi."
V následujících dnes jsme s Hynkem vzali tatínka do parády a uèili ho, jak se mezi lidem øíká bankovkám. A jak bylo u Vencovských zvykem - mohli jsme se uchechtat. Všichni - i ta naše hlava vìdecká. A smìjeme se dodnes.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: