Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Malý ètenáø
Je daleko obvyklejší mít dìti v takovém tom pozdnì dívèím vìku, ale já jsem se v ¾ivotì norem nikdy tuze nedr¾ela. První dvojici dìtí jsem mìla v šestadvaceti a ta druhá mi pøilákala zpìt mizející mládí. Poslední syn se narodil, kdy¾ u¾ mi bylo málem ètyøicet. Tak¾e jsem
si ètyøikrát ochutnala ty zdrcující chvíle, kdy dítì zahajuje školní docházku a neuvìøitelnì dlouho - alespoò v oèích netrpìlivé matky - pøekonává první pokusy vykrou¾it èi dotáhnout tvar písmen - kdy pøi veškeré dobré vùli dennì zapomíná vìci do školy doma (a nosí nevlídné
vzkazy od paní uèitelky) a kdy koneènì se matka dùvìrnì seznámí se školníkem, proto¾e nìkolikrát do týdne ho líbeznì pøemlouvá, aby ji vpustil do šaten. ®e tam jsou - tu svetr, tu bunda a ondy cokoliv jiného. Vím o èem mluvím. Tøiadvacet let jsem chodila na rodièovská
sdru¾ení a neustále pøebíhala z jedné tøídy do druhé, pokoušejíc se návštìvu uèitelek zvládnout u všech dìtí. Ale zato jsme pro¾ili ¾ivot pestrý, naplnìný po vršek spoustou
pøerùzných pøíhod. Nebylo týdne, aby se nìkteré z dìtí nedostalo do poøádného prùšvihu. A nebylo rodièovského sdru¾ení - pøesto, ¾e jsem pøesvìdèená, ¾e jsem mìla dìti zcela normální - abych neposlouchala neuvìøitelné stí¾nosti. Ale na jednu z nich si vzpomínám s úsmìvem.
Mé poslední dítì - syn Hynek - se díky tomu, ¾e starší sestry si rády hrály na školu, nauèil èíst u¾ ve ètyøech letech. A stal se z nìj dychtivý po¾íraè knih. Jakkoli jsem jej vyhánìla na høištì, aby se trochu rozhýbal, v¾dy mi unikl s knihou utajenou pod bundièkou a místo
na prolejzaèku - sedl si pod ni a èetl dál. Tak¾e v první tøídì pøeèetl kupøíkladu knihu o horolezeckých výstupech na vrcholky svìtových velikánù, o cestách pana Vágnera s cizokrajnými zvíøaty zpìt do vlasti (to s atlasem v ruce). Tak¾e si neumìl pøedstavit, ¾e by návštìva školy mohla jeho sebevzdìlání nìjak vylepšit. Ale podvolil se nátlaku.
Tak jako vìtšina klukù autíèka, tak on do školy pašoval rozeètenou knihu. Ale proto¾e byl z domova veden k zachování slušnosti a norem, tak paní uèitelku respektoval. Sice se jí zdálo, ¾e ji sleduje s nadhledem, ale alespoò tiše naslouchal. Ovšem pouze bìhem vyuèovací
hodiny. Jakmile zazvonilo, pokládal nekompromisnì pøestávku za svùj nárokový èas. A» ještì mluvila o èemkoliv, s naprostým klidem vytáhl z lavice rozeètenou knihu a èetl. A to dokonce tak zaujatì, ¾e ho musela zase ona upozornit, ¾e nastal èas vyhrazený jejímu výkladu.
Nejš»astnìjší okam¾ik nastal s posledním zazvonìním. To se vùbec nezdr¾oval ukládáním vìcí do aktovky - prostì vše souèasnì nahrnul dovnitø, naštosoval dalo by se øíci - a s posledním cinknutím zvonku se zdvoøilým pozdravem opouštìl tøídu. Pouze knihu odnášel opatrnì a s úctou v ruce.
Paní uèitelka mi to vytrvale líèila pøi ka¾dém setkání s dodatkem: "Hynek je jako bolavý zub. Taky si v¾dycky øíkám, ¾e se na nìj u¾ nikdy pøi tom uklízení nepodívám. Tak pøíšernì, jediným pohybem bez ladu a skladu to tam cpe - ale pøece se podívám poka¾dé. Stejnì, jako v tom zubu si tím jazykem taky v¾dycky š»ourám, kdy¾ mne bolí."
A brouèci spali a spali...
Náš nejmenší tím neustálým vysedáváním nad kní¾kami byl pìkný cvalda a tak jsem uvítala, kdy¾ jednu zimu, to chodil asi tak do tøetí tøídy, pøece jen podlehl lákání kamarádù a zaèal chodit sáòkovat. Mìl jen jedno pøikázání - pøevléct se ze školních vìcí do sportovního.
Jednou jsem pøišla z práce, kouknu, taška le¾í pod vìšáky, sportovní obleèení zmizelo. Nakoukla jsem do dìtského pokoje. No samozøejmì - postýlka nejmladší dcery Majdalény vzornì zastlaná, na Hynkovì vrabèí hnízdo. Polštáøe, peøina, vše v jedné kupì. Ty pacholku mròavá, øíkám si, vùbec ti nezastelu. Pár pohlavkù dostaneš a budeš pìknì zastýlat a
rozestýlat, jako za nadporuèíka Lukáše na vojnì. Pøed pátou jsem namazala kupu chlebù, navaøila èaje - za chvíli se ta horda pøi¾ene, mu¾ pøijde z práce a budou všichni jako hladoví vlci. První pøišla Majda. Bylas sáòkovat? Ne, u kamarádky. Pak se dostavil mu¾. Vidìl jsi Hynka? Ne, nad rybníkem rozhodnì nebyl, na to já dávám pozor, aby do nìj nevjel. Tak byl asi na kopci v parku, øekla jsem si. Ale proto¾e Hyneèek byl jedlík, nedìlala jsem si starost. Ten se pøihrne spolehlivì.
Blí¾ila se sedmá - kluk nikde. Pak u¾ bylo pùl osmé a víc. Majda u¾ dávno obìhla okolní dìti - u nikoho nebyl, nikdo ho dnes odpoledne nevidìl. Sedìli jsme ztichlí, plní starosti. Nedalo mi to a obtelefonovala jsem další rodiny s dìtmi. Pak nemocnici, jestli tam nemají klouèka v šoku, ¾e by nesvedl øíct své jméno. Nic. Tak jsem zaèala vytáèet SNB.
Vtom se za mými zády ozvalo hlasité vzdechnutí. Otoèím se - rodina konsternovanì zírá na kluka - ten stojí mezi dveømi, opuchlý k nepoznání, kulicha pøes oboèí a témìø nevidomýma oèima tupì hledí. Dotíráme otázkami, ohmatáváme ho, je-li celý - nereaguje.
Pak si všiml bohatého talíøe na stole a mírnì ob¾ivl. A kdy¾ pojedl, èaje popil, tak jsme to z nìj koneènì postupnì vypáèili. Kdy¾ pøišel ze školy, nikdo nebyl doma, tak se podle naøízení pøevlékl a ¾e pùjde ven. A tu se mu tak strašnì zachtìlo zdøímnout, ¾e se zakutal do té od rána
rozestlané postele a usnul. Právì v tom vrabèím hnízdì, které jsem z výchovných dùvodù odmítla po nìm uklízet.
A spal a spal.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: