Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai, partyzáni a uran

V jednom z diktátů se objeví slovo „partyzáni“. Tai, stejně jako mnozí jeho čeští vrstevníci, pochopitelně napíše „partizáni“. Když mu vysvětluji, že se v tomto slově píše ypsilon, poškrabe se za uchem a vyrukuje s otázkou: „A partyzáni české slovo?“ „Ne, je to slovo přejaté. Ale proč se na to, Tai, ptáš?“nemohu hned pochopit, na co potřebuje původ slova znát. „No, vy jednou říkala, že v cizí slova píšeme di, ti, ni, ale čteme dy, ty,ny,“ vysvětluje mi pohotově. V duchu se podivím, že si tuto informaci Tai zapamatoval. O tomto jevu jsem se zmínila jen okrajově a už před delší dobou. „Ano, Tai, to je pravda. Ale my jsme slovo „partyzán“ do češtiny přejali do té míry, že jsme počeštili i jeho pravopis, píšeme ho tedy tak, jak ho vyslovujeme.V ostatních příbuzných jazycích, např. ve slovenštině nebo v ruštině, píší slovo „partyzán“ s měkkým i.“ „Hmmm…nějaký divný…“ bručí si Tai pro sebe, ale opravuje i na y.

Jenže po čase se „partyzán“ dostává do diktátu znovu a v Taiově podání opět jako „partizán“. Následuje tedy nové vysvětlení a z Taiovy strany nová oprava partizána na partyzána. Ale asi proto, že se říká „do třetice všeho dobrého i zlého“, skví se asi po dvou týdnech v Taiově diktátě opět partyzán – tentokrát mnou záludně do diktátu narafičený. A – ač je to k nevíře – znovu s měkkým i! V tu chvíli mě na chvíli opouští pedagogický optimismus a já zaúpím: „Tai, už si proboha konečně zapamatuj, že partyzáni byli tvrdí chlapi, proto je taky musíme psát tvrdě!“ Hříšník po mně jen poočku poťouchle mrkne a se svou odzbrojující logikou vypálí otázku: „A slovenská partyzáni nebyli tvrdí chlapi?“ Hned mi nedoklapne, a tak se této otázce podivuji. Tai nejde pro odpověď daleko:„Vy pšece říkala, že na Slovensku se partyzáni píše s měkké i.“

Jo, Taiova logika, to je kapitola sama pro sebe. Že uvažuje logicky vždy a všude, projevil nedávno i ve slohovém cvičení.

Když Tai přichází na hodinu a už mezi dveřmi hlásí, že mají domácí úkol do slohu, zježí se mi mimovolně vlasy. Toto sdělení v praxi znamená, že se tu hodinu budu v potu tváře snažit, aby Tai svoje hotentotské věty přetavil do přijatelné české podoby. A že je to práce vskutku sisyfovská, o tom nepochybujte. Tai mi hned na počátku naší spolupráce rozveseleně sdělil, že „ on na sloh „blllbý“ už ve Vietnam, ne až v čeština.“ A bůh je mi svědkem, že tehdy z Taie nemluvila falešná skromnost…

Tentokrát probírali popis uměleckého díla a tím uměleckým dílem byla pastelová kresba s názvem „Motiv z jižních Čech“ . Obrázek byl celkem jednoduchý: zachycoval pohled na jihočeskou vesničku na břehu nezbytného rybníka. Malíř situoval svoje stanoviště na konec cesty vycházející z lesa, a tak se vpravo tyčil vysoký smrk, zatímco na levé straně končila stráň u plotu ovocné zahrady za domkem. Tai pojal popis důkladně, a začal tedy rozvažovat, jaké druhy stromů to v zahradě rostou, a dospěl k závěru, že to určitě nebudou švestky, protože „švestky rostou na Moravě, kde dělají slivovic“. Odvádím rychle jeho pozornost od pomologických úvah , protože tímto tempem bychom popis psali ještě za rok.

Tai tedy začíná popisovat: „Před námi je rybník. Na rybník jsou husy. Na druhý břeh jsou domky…“ A tak by byl pokračoval až do konce. Nepřekvapuje mne to, protože nic neříkající slovesný tvar „je“ patří mezi oblíbenou výzbroj většiny školáků. Zarážím ho tedy a začínáme vyhledávat výstižná slovesa. Za chvíli před sebou vidíme rybník, na jeho hladině se pohupují husy atd. Přichází řada na domky na břehu rybníka. Taiovi už fantazie stávkuje, zatímco hodina se nezadržitelně blíží ke konci. V zájmu zrychlení Taiovi navrhuji: „A co takhle na protějším břehu rybníka svítí bílé domky?“ Tai na mne koukne a s despektem odfrkne: „Jo, svítí! Když je den!“ Jenže v tu chvíli strne a vzápětí z něho vypadne památná „logická úvaha“: „Vlastně lógicky – oni tam mají uran pro Temelín!“

Míla Nová