Deník paní učitelky – 3

Postupně se seznamujeme

Oslovování a ukazování na děti: „tenhle chlapeček, ta holčička vzadu“ pomalu a jistě přechází v „teď to zkusí Martin, teď Lucinka.“ Občas ještě mrknu na jablíčka s křestními jmény, která si děti přilepily na své lavice- jsou pro mě bezvadným „tahákem“.

Z nepřehledného klubíčka mrňat postupně začínám rozlišovat. Jména některých se ukládají do paměti rychleji - chlapeček, který je tak nešťastný z toho, že hned první den jsou mu bačkůrky malé, je Alex. Holčička, která vyzkoušela tři lavice, než našla pro sebe a kamarádku tu pravou, je Anežka. Každým dnem je to lepší a za pár dní už se nespletu.

Nejhorší to pro mě bývá s dětmi, jimž jsem v minulosti učila starší sourozence – jména se mi pletou, ale děti tolerantně a s úsměvem slyší i na jméno svého bratra či sestřičky. Říkám si, že ještě může být hůř – to moje starší kolegyně zpočátku oslovuje děti zásadně jménem jejich rodičů, kteří jí už také prošli rukama.

Moji žáčci si vyloženě užívají, že patříme k sobě a tak i během odpoledne, pokud se potkáme, máváme si. Mávají mi z auta, z autobusu, na ulici, i z velké dálky, když mě poznají. „ To je moje paní učitelka,“ vysvětlují všem okolo, kteří jsou ochotni poslouchat.

Pamatuji si, jak mi bylo líto, když kdysi dávno moje učitelka na své oblíbené (nebyla jsem mezi nimi) volala křestními jmény, na ostatní příjmením. Pociťovala jsem to tenkrát jako velkou křivdu a sama sobě jsem slíbila, že já budu děti oslovovat vždycky křestním jménem. Mnoho ze svých ideálů jsem opustila – o tom možná někdy příště - ale tenhle slib se snažím dodržovat.

Zvláštní je, že některé děti si zvyk oslovovat se příjmením přinášejí už z mateřské školy a tak postupně usměrňuji i to jejich „Nováku, pojď sem!“ nebo „Kadeřábková, co máš k svačině?“

Situaci nám trošku komplikuje móda, neboť přestože ve třídě je pouze devět děvčátek, máme tu tři Barborky a dvě Terezky, mezi kluky je dvakrát Lukášek. Z nabízených variant ( Barborka, Baruška, Barunka, Bára, Barča) ustanovujeme pro každou z holčiček jedinečné jméno- které se jí líbí, kterým ji oslovují doma…Takže copatá blondýnka s brýlemi je Barborka, vedle ní usedla Bára, o jméno Barunka se stydlivě přihlásila ta třetí.

Když jsem chodila do školy já, bývalo ve třídě vždy několik Janiček, Jiříků, Alenek, ještě dříve to bývaly Marušky, Toničky, Boženky… Jak to bylo u vás?

A malé závěrečné povzdechnutí:
První dny školního roku jsou všichni učitelé zavaleni papíry. Dovolím si trochu zahořekovat – spousta z nich je, jak to hezky říct…na nic. Kdyby se vám náhodou dostal do ruky text „Bloomova taxonomie kognitivních cílů“ - tak vězte, nerozumím těm slovům o nic víc, než kdokoliv z vás…

Eva Procházková

Další články autorky:

Deník paní učitelky

Začínáme