Moje máma

Moje máma byla skvělá! Vlastně veškeré to rodinné bláznění pocházelo od ní. Taky byla takový "nepokoj". Věčně v pohybu, věčně něco vymýšlela a co hůř - realizovala. My jsme se vlastně po celý život hádaly, ale nikdy ne zle. Nikdy jsme se vlastně na sebe doopravdy nezlobily. Prostě jen se nás obou výbušný životní způsob nedal vtěsnat do tiché shody. Ale byla můj nejskvělejší životní divák, vždy ochotný k hlučné radosti nad mými úspěchy a k upřímným slzám nad mým žalem. Vlastně jsem nejednou musela nakonec utěšovat já ji, čímž mi znamenitě pomohla - na můj vlastní žal už mi pak nezbylo.

Ale byla to skvělá ženská. Nikdy neublížila a nikdy nedokázala ani pomyslet - o nikom - že by chtěl ublížit jí. A vždy samozřejmě předpokládala, že není na světě situace, ve které by prvotní a základní nebylo - pomoc člověku. A tak tou samozřejmostí a bezelstným
předpokladem pomoci dokázala něco, čemu žádný ajznboňák neuvěří, ale co nejen - průzračná studánka - vyprávěla ona, ale potvrdily i obě malé holky, každá ze své jiné zkušenosti, ale obě stejně. Dodnes to snad není promlčeno, takže raději nepovím, kde se to stalo.

Ale bylo to tak:
My jsme tehdy s mým druhým mužem byli takříkajíc v líbánkách a tak jsme babičce zapůjčili holky, abychom si jednou užili sami sebe. Když skončila dovolená, čekali jsme na všechny tři na hlavním nádraží v Praze. To ještě bývalo ve staré podobě a tak jsme se opírali o tepané
zábradlí a stáli. Jako obvykle měl rychlík zpoždění. Konečně se dav začal hrnout schodištěm z podchodu a my jsme viděli naši mámu, jak za ní vlajou holky, ona celá načepýřená vykřikuje, mlátí kuframa a mává rukama. Po celou cestu z ní to vzrušení nevyvanulo. Takže jsme se teprve po hodné chvíli dozvěděli, co se stalo.

Když nastupovaly do vlaku - máma byla stejný "sprčenec" jako jsem já - takže kufry a dvě malé děti bylo na ni nějak moc a prostě se stalo, že klidnější a o něco málo starší Janinka se jejímu popohánění podvolila, ale Evka, další z řady rodinných zbůjníků, si prostě zůstala na
nástupišti. Babička na to sice přišla, ale to už se rychlík rozjel. A tak spustila všechny své běsy, nakonec v zoufalství zatáhla za brzdu. Když se zjišťovalo, co že se to děje, vyváděla a spílala přítomným ajznboňákům tak strašlivě, že dosáhla toho, že rychlík začal pomalu
couvat zpět do stanice, odkud přibíhal po nástupišti výpravčí se řvoucím dítětem v náručí.

Vlastně vůbec nezávidím spolucestujícím této slavné jízdy. Z rozčilení vynadala nejprve holkám, pak ještě v Praze nám a zajisté i všem, kteří se na příhodě jakkoli podíleli. Bezpečně i těm vyděšeným a dočista zblblým železničářům, co proto tak neuvěřitelně přestoupili předpisy.

Na mne nemáš (!) napsala jsme onehdá v meilu Ludmile. To by mohl Anťa (Ivo Antušek) vyprávět! Ona mi totiž napsala, že můžu své fejetonky psát v jakém chci množství. A tak honem konám. Meilík mne zastihl už za polovinou vyprávění o mé mámě. A když to tedy nevadí a mohu psát jakkoli přidávám hned i to další.

Není sice zrovna z toho "veselého", ale život není jen samá sranda a i vzpomínka poklidná do něj patří. Jestli to nevadí - několik fejetonků už mám napsaných - většina byla jen tak pro radost, několik jich bylo do vysílání pro ČR rozhlasové vysíláni tehdy, kdy jsem se směla vrátit k novinařině, sem tam mi něco vyšlo v Květech a Vlastě, něco jsem poslala jen tak přátelům jako součást dopisu a pak nevyhodila. Mezitím bych samozřejmě ráda psala čerstvé dojmy - myslíte, že by vadilo, kdyby kromě jen tak povídání se objevila i nějaká úvaha o něčem, co mi leží na srdci? Ještě pořád se na stránkách STIPu tak neorientuji, abych to věděla jistě. Ale musím říct, že jeden den jsem dokonce, ač bylo krásně, nemohla odejít od počítače k vodě. Celé dopoledne jsem četla a četla. Díky Ivovi, že mne k vám nasměroval! Dosud jsem z internetu měla spíš pocit reklam a byl mi dobrý na mailování s dětmi a přáteli - a teď mám radostný pocit, že mám těch přátel najednou plnou obrazovku! Tak zdravím.

Tak ahoj, mami

Překulil se první školní rok v okupované zemi. Holky odejely na svou obvyklou prázdninovou cestu s vlastním otcem a my zbývající jsme se chystali oslavit třetí výročí svatby. Jako při každé jen trochu vhodné příležitosti si Janík neodpouštěl vtípek z nejmilejších „Husa jen upálili, já jsem se oženil“.

Hynek s Majdou se těšili na babičku, která měla přijet a na dobroty, co k té příležitosti napeče. Ostatně, většinu hodlala přes půl republiky přivézt z domova. Není nad vlastní troubu!

Ale i tak jsem v pátek dostala od mámy dopis, vlastně sáhodlouhý seznam, co mám před jejím příjezdem ještě obstarat. Ona celoživotně slavila děsně ráda - kdykoliv, cokoliv.
Před slavným pondělkem zazvonil v neděli po ránu mládenec s telegramy. Se smíchem jsem běžela ze schodů. To je celá máma! Na poslední chvíli ještě přihazuje, co do seznamu úkolů zapomněla napsat. S ještě neotevřeným telegramem jsem vyběhla zpět do bytu. S chutí vykřikuji na celý byt své štiplavé poznámky na toto téma.

A pak čtu - „Oznamujeme, že Terezie Skopalová zemřela dnes v ranních hodinách."
Všechno se ve mně zastavilo. Během dopoledne jsme stihli zabalit pro sebe a malé děti na cestu to nejnutnější. Jan si vytelefonoval nenadálou dovolenou, sousedky vyhrabaly ze šuplíků co černého na mne našly a v pondělí jsme ranním rychlíkem vyjeli na dalekou smutnou cestu. Klíče od bytu na nás čekaly u olomoucké "maminky" domu a v bytě bylo všechno tak, jako by si máma jen na chvíli odskočila. Jak taky, když máma odešla z hodiny na hodinu. I v té poslední chvíli života si zůstala věrná - poskakující krásný blázen. Šiřitel dobré nálady a optimismu.

Jak žila, tak i umřela. Sama doma televizi neměla, ale ráda chodívala k sousedům V sobotu večer, když skočil program, dávala dobrou noc a chystala se domů. Děvčatům napadlo, že už jim dávno slibuje naučit je charleston. Tak na to ji nalákaly snadno. A že nic nedělala napůl - to se ví - popadla sukně do hrsti a už to jelo! Jenže to už jí bylo přes osmdesát.
Doma se jí pak najednou udělalo zle, bolest, klepání na stěnu u nejbližších sousedů. Odvezli ji do nemocnice, ale už nic nepomohlo, prasklý žaludek, celková otrava krve.

Když jsme s mužem a malými dětmi přijeli likvidovat byt, ještě byla na stole ve váze čerstvá kytička. Mně odešlo dětství. Teď jsem byla já nejstarší ženská rodiny. První na řadě. A opustil mne nejkrásnější člověk tohoto mého způsobu krásných bláznů.

Tak ahoj, mami...

Naďa Vencovská alias Venca

Další články autorky:

Babička a error

Čupr ženská

Ztracena v cizině

Psí kusy