Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Stopování – 2

Tatry nás již měly dost a tak jsme se vydali do ráje. Tedy Slovenského. Kdo zná ten kraj, je mu jasné že tam bude stop hodně. Hlavně po turistech. Zase v podvečer jsme zaparkovali autobus na soutoku jakéhosi potůčku, který vytékal ze skalního kaňonu a reky Tornádu. Příznačné jméno Podliesok. Nedaleká vesnice s nápadným domem ve kterém byly okna ve tvaru televizní obrazovky (tehdejší) měla i svou hospodu. To byl samozřejmě náš první cíl. V krčmě seděla společnost domorodců, kteří popíjeli pivo a kořaličku. Když uviděli partu čížků, jak se tam Čechům říkalo, měli radost, že přišlo oživení. Kytara v ruce, mnoho krků ochotných vydávat bohulibé hlasy, a snaha zalíbit se domorodcům vedla k provozování bratření. Při tomto aktu teklo pitivo proudem. Slovenské písničky jsou nádherné. Pokud je zpívají Češi, jsou úchvatné. Slováci s námi notovali až do chvíle, kdy mě napadlo zahrát písničku Slovenské matičky. Pokud to nevíte, tak s touto písní na rtech pod vedením pana Hitlera, podnikla Slovenská armáda exkursi až k Moskvě. Pak je ten výlet přestal bavit a tak s jinou písní se vraceli zpátky domů. Dnes je to již pasé. Tenkrát a v tomto kraji to bylo jako mluvit v domě oběšence o provaze. Budiž jim ke cti řečeno, nejdřív nás zkasírovali a pak teprve vynesli před hospodu „v zubech.“

Tímto aktem vzrostla naše popularita ve zdejším kraji tak, že druhý den si nás jel prohlédnout i pracovník horské služby. Naštěstí. Náš ideologický vůdce Václav se ráno postavil doprostřed tábořiště a s mapou v ruce, určil směr pochodu pěšího křídla uvedené výpravy po stopách atd.. To jsme ještě nevěděli, že je mu jedno, kde je sever a jak se má držet mapa. Vyrazili jsme po silnici vzhůru do lesa. Přitom Václav tvrdil, že uvidíme nádherné scenérie a divoké kaňony. Asi po jednom kilometru nás dojela motorka vedená již zmíněným členem horské služby. Na dotaz, proč nejdeme podél potoku od tábořiště, mu Václav vysvětlil, že tady jak jsou ty obě cesty skoro u sebe to přeběhneme lesem a bude to. Horský služebník na nás chvíli koukal jako na exoty a pak pravil.“Ako muchy popadátě. Tam je skala 50 metrov hlboká.“ Zpátky do tábora jsme se plížili jako indiáni a doufali že vodní křídlo je již na vodě a my nebudeme vidět. Nepovedlo se. Kaňonů a potoků jsme si užili tenkrát dost. Vody bylo také dostatek, protože se dalo do deště. A pršelo a pršelo. Né jen ten den, ale i dny další. Protože se tam chodí potokama, ta trocha vody zhůry se dalo vydržet.

Při jednom výstupu z rokliny jsme se dostali na Galackou plošinu. Tam stála stará, napůl rozvalená stodola a u ní studna s rumpálem. Tenkrát ještě nebyli pet lahve a tak se s sebou voda nenosila. Navíc jí bylo kolem dost. Ve stodole bylo připravené ohniště, nějaké zásoby polévkových kostek a tak bylo rozhodnuto, že se bude hodovat. Každý vybalil co měl a vypadalo to na pořádnou hostinu. Ale chyba lávky. Studna byla, rumpál také, ale nebyl džber. Zkuste si nabrat vodu ze studny, když máte na provaze přivázaný ešus. Ten pacholek plaval na hladině a o nějakém nabrání vody nechtěl ani slyšet. Studna byla dost hluboká, než abychom mu pomohli. Cloumáním za provaz se nakonec povedlo nějakou vodu do ešusu nabrat. Pak se pomalu navíjel provaz na rumpál. Ať jsme se snažili, jak to šlo co nejšetrnějc, ta trocha co zbyla na dně nestála za námahu. Jeden vtipálek radil, abychom počkali, až do ešusu naprší, že to bude dřív. Nakonec se přece trocha čaje uvařila a tak jsme cestu na Kláštorisko do hospody vydrželi bez dehydratace.

Vodáci zatím křižovali po Hornádu a v Prielomu se párkrát udělali. To se ale dalo čekat, když jeli se zakloněnými hlavami a sledovali nádherné skalní bloky nad sebou. Ze stupaček zasazených ve sále měli stejnou radost, jako my, když jsme po nich šlapali. Jen u nich to vzbuzovalo naději, že tam někdo z nás spadne a budeme také mokří. Jejich přání se nesplnilo, přestože k pádu skutečně došlo. Bylo to ale na cestě do tábora. Na HS oné dívčině zapůjčili nafukovací dlahu a odvezli jí na pohotovost. Zlomenina to nebyla, ale lékař doporučil, ať si tu dlahu nechá do rána. Druhý den jsem byl pověřen Václavem, abych jí vrátil na HS na Kláštorisko. Na stanici nikdo nebyl a tak jsem šel do hospody. Hospodský, mladý hoch, mi den předtím byl poněkud povědomý. Teď jsem měl čas si sním popovídat. Venku lilo jako z konve. Horská služba šla zachraňovat jakousi výpravu do Kyselu a tak jsme se domluvili, že se známe z vojny. Jak to mohlo dopadnout, to si asi umíte představit. Onu zachráněnou skupinu studentů jsem obsluhoval jako starý hospodský zatím co Laco vařil v kuchyni grog. Když skonči déšť a zachránění odešli, objevili se ve dveřích známé tváře. Byla to záchranná četa, která vyrazila na záchranu mé maličkosti. Z radosti nad shledáním jsem se dorazil a cestu do tábora si vůbec nepamatuji.

Ladová Dobšinská jaskyňa. Kdo na ten nápad přišel, to byl pěknej mizera. Představte si partu promočených turistů, jak sestupuje do hlubin jeskynního labyrintu. Pára, která z nás vystupovala, rozhodně tomu ledu nepomohla. Nám ten led ale také né. Ještě že bylo dost alkoholu na dosah. Medvěd, se kterým se mohli turisti fotografovat, byl za chvíli díky některým členům naší výpravy, opilý jak carský důstojník. Když začal zdravit i poštovní schránku, zapůjčil našim hochům svoji hlavu a tak tam chodil medvěd s lidskou hlavou a člověk s hlavou medvědí. Byla to nádherná atrakce.

Protože jsme již nemohli dále přispět k rozvoji turistiky ve zdejším kraji, bylo rozhodnuto, že se přesuneme blíže k místu, kde ono povstání začalo. To bych si ale nechal na jindy.

Mirek Herout