Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Doznání

Chtěl bych vám vyprávět příběh o člověku, který si beze zbytku naplnil svoje životní cíle, ale přitom trochu podcenil význam drobného slovíčka d o m o v.
Tak už se honem posaďte, udělejte si pohodlí a poslouchejte. Moje povídání bude pro některé z vás možná opět dlouhé - ale já to asi jinak neumím…

Můj kamarád Vladimír, o kterém vám budu vyprávět, se narodil na jedné podhorské samotě na Valašsku, zvané Na Nivách. V té době však už měl tři sourozence, otec tam pracoval jako lesní dělník a měl se tedy co ohánět, aby uživil svoji početnou rodinu. Když jim kolem roku 1930 navíc shořela i střecha nad hlavou, přestěhovali se do údolí ke svým příbuzným. Otec tady neměl stálou práci a tak brzo táhli blíže k městu, kde jsem Vladimíra také poznal jako spolužáka ze školy. Oba jsme bydleli na kraji města nedaleko od sebe a tak jsme se brzy stali velkými kamarády.

Vladimír byl dobrodružné povahy, měl rád přírodu stejně jako já, ale přitom „boty zatraceně toulavé“. Nikdy nevydržel dlouho na jednom místě, což se mu v budoucnu stalo osudným.

Ještě musím předeslat, že jeho rodina se v této době těžce protloukala životem. Celou Evropu ve třicátých letech sužovala hospodářská krize a tak i jeho otec zůstal bez práce.
Jednoho dne došlo nečekaně ke zvratu - jakoby se stal zázrak.Rodinu navštívil neznámý muž, Čechoameričan, který se představil jako cirkusový manažer a bez dlouhého úvodu prý požádal otce o souhlas k adaptaci jeho dvou synů ve věku 8 a 9 let.Tito mládenci - či spíše ještě děti, byly totiž nepřiměřeně malé postavy a měly pozastaven další vzrůst.
Jinak byli chlapci úplně zdraví a tak měli předpoklady k tomu, aby se po odborném výcviku stali úspěšnými cirkusovými umělci. Pro rodinu to bylo nelehké rozhodování, ale nakonec po zvážení situace a uzavření jakési kupní smlouvy s nimi nový tatínek odešel do zahraničí a později do USA.

Dodnes si pamatuji jejich triumfální způsob jakým se tenkrát loučili se svým domovem.Celé naše malé město bylo na nohou když projížděli ulicemi v otevřeném kabrioletu, vymódění do námořnických tmavomodrých oblečků s vlajícími stuhami na čepicích a zdravili se s přihlížejícím davem zvědavců.

No - ale čas běžel dál, bráchové odešli do světa a můj kamarád Vladimír nastoupil do učení u jedné soukromé nábytkářské firmy, zatím co já se učil v nedalekém závodě strojním zámečníkem.

To všechno bylo na počátku 2.světové války, v době protektorátu, kdy kromě možnosti vyžití se v trampské osadě, které jsme byli oba členy, pro nás mladé mnoho jiné zábavy nebylo. Přesto však rádi na toto období vzpomínáme, neboť úzký kontakt s přírodou nám dával aspoň na chvíli zapomenout na zvůli okupantů, kteří nám tu v té době vládli.

Zejména na Pulčinské skály -„ skály mého mládí“- jak jim dodnes s povzdechem říkávám a na jejich velebnost máme jen ty nejkrásnější vzpomínky. Tenkrát – myslím, že nikomu z nás ještě nebylo ani osmnáct, ale my jsme se zde cítili jak opravdoví muži…
Jako členové trampské osady ,,Veselí zálesáci“ jsme tu měli svoji základnu a trávili zde takřka všechen svůj volný čas.
Tady uprostřed vůně jehličí a svěží zeleně bukového lesa, mísící se s kouřem táboráku jsme byli šťastní a odhodlaní splnit si i ty nejodvážnější klukovské cíle...

Toužili jsme být součástí tohoto nádherného prostředí, lezli jsme po skalách, zpívali u kytary trampské písně a pozdě večer často napůl hladoví jsme pak usínali při hasnoucím táboráku. Na vrcholu Skalního města jsme pak ještě za šera nedočkavě čekali na východ slunce a těšili se na jeho první hřejivé paprsky, které nám dodávaly sílu pro další nová dobrodružství.
To se nedá zapomenout - vždyť tady jsme se učili poznávat svět, věřit kamarádovi, milovat přírodu i život. Pulčinské skály zůstanou pro nás dva velké kamarády „Ostrovem svobody“, který budeme už navždy nosit ve svých srdcích jako vzpomínku na mládí.

Zanechejme však nostalgického vzpomínání, koho to dnes zajímá - vždyť je to jen hromada kamení. Pro nás a mé „osadové“ kamarády však i to obyčejné kamení zůstane navždy takovým - jaké jsme ho znali tenkrát.

Pokud chceš tak odlož knihu a vypni to své pomyslné video vzpomínek – mávni rukou a přidej do kroku jako to dělají ostatní … Ale až jednou budeš v letech jako já – tak si vzpomeň na toto moje povídání o skalách a ve svém životním příběhu pak možná také najdeš nějaký ten „kamínek“ - něco, na co budeš rád vzpomínat po celý zbytek života…

Nu, ale vraťme se do příběhu. Můj kamarád mně koncem války najednou někam zmizel a nikdo o něm nic nevěděl. Až po osvobození se objevil a my jsme se dověděli, že odešel k partyzánům a stal se příslušníkem jedné záškodnické skupiny, která působila tady na Valašsku.
V euforii jsme pak už zase spolu prožívali prvé dny osvobození, ale Vladimír to opět nevydržel dlouho a rozhodl se konat. Stále jej to lákalo probít se někam na západ, naplnit si svoji odvěkou touhu a navštívit své bratry ve Spojených státech. Pokusil se o to několikrát přes Německo a jeho válkou poničenou americkou zónu, ale pokaždé byl zadržen a vrácen zpět.

Ani po tom posledním neúspěšném tažení se Vladimír nevrátil domů. Odešel do pohraničí a nastoupil do zaměstnání ve vagónce TATRA n.p. Krátce potom mně končilo studium na průmyslové škole a tak jsem se na základě celostátní výzvy rozhodl také posílit naše pohraničí a do stejného závodu jsem nastoupil jako technik a kamarádi byli zase spolu.

Po několika letech jsme se zde oba oženili, založili si zde rodinu a spokojeně prožívali další společná přátelská setkání. Moje touha po horách a místech mého dětství mě však stále častěji nedávala spát a tak když se mi v roce 1962 naskytla příležitost výhodného zaměstnání v mém bývalém mateřském závodě včetně ubytování - tak jsem toho využil.

Mému osamocenému kamarádovi se však opět zazdálo, že je už dlouho na jednom místě a když konečně v roce1965 dostal na jeden měsíc povolení navštívit legálně své bratry v USA, tak neváhal a se svým starším bratrem Jaroslavem odcestovali do zámoří.
Jejich subtilním bratrům, v té době již uznávaným umělcům, se již v té době žilo nad naše poměry a tak se tam o ně vzorně starali a oni se oba cítili po celou dobu jako v ráji.

No, ale všechno krásné jednou skončí. Přiblížil se den jejich nuceného návratu a před Vladimírem stálo velké životní dilema - vrátit se domů ? Nebo a možná nadlouho nevidět svou milovanou ženu a svoje tři děti, které v té době již spolu měli ?
Nakonec je oba přemohla ta lákavá příležitost a oni se bez ohledu na možné důsledky rozhodli v Americe zůstat. Věřili totiž, že snad i z morálního hlediska úřady tehdejšího Československa přihlédnou k jejich situaci a časem jim umožní dát rodinu dohromady.

Na zmíněné problémy však opravdu nečekali dlouho. Nejen že jim úřady v USA hrozily vyhoštěním, ale i jejich bratři jim snad z obav o vlastní existenci přestali pomáhat a oni byli nuceni postarat se již o sebe sami, což v cizím prostředí bez znalosti jazyka nebylo tak snadné. Nakonec jim byl přece jen povolen další pobyt, neboť oba byli zdatnými řemeslníky a dovedli zvládnout jakoukoliv práci, což Amerika dovedla už tehdy ocenit.
Pracovali pak v několika továrnách v NewYorku a můj kamarád poslední dobou jako vedoucí čety, která vybavovala interiéry novostaveb m.j.také v Obchodním centru, které bylo v roce 2001 za známých okolností zničeno teroristy.

V té době se oběma bratrům už vedlo velmi dobře, což se ale nedalo říci o jeho rodině zanechané v tehdejším socialistickém Československu. Nejenže mu tam místní orgány zabavily bez náhrady všechny jeho osobní věci, tak rodině přibyly navíc existenční starosti tím, že jeho ženu, která zastávala funkci ředitelky mateřské školky vyhodili z práce a zdroje na obživu pak získávala už jen jako uklízečka. V této pohnuté době jsme je byli mnohokrát navštívit, abychom je alespoň trochu potěšili a dětem dovezli nějaké ty dobroty na které jejich mámě už nezbývalo.

Tato neradostná situace trvala až do roku 1967, kdy se politické poměry v našem státě poněkud uvolnily. Jeho žena si tehdy znovu zažádala o povolení na vystěhování , což se jí prostřednictvím Červeného kříže nakonec přece jen podařilo a rodina byla po letech zas pohromadě.
Vzhledem ke slušným úsporám jejího manžela pak určitou dobu žili společně v New-Yorku. Potom Vladimír zakoupil nějaké pozemky na Floridě, pronajal menší motel a žena i s dětmi tam odešla za prací a novým domovem. Vladimír, který v té době už pracoval na výstavbě zmíněného Obchodního centra zůstal v N.Yorku a domů na Floridu přijížděl vždy až po několika měsících na pár dní, aby ženě trochu pomohl a v motelu pospravoval co bylo zapotřebí. No a toto jejich odloučení vlastně pokračovalo až do jeho odchodu do předčasného důchodu…

Svoji rodnou zem však mohl Vladimír i se svou rodinou znovu spatřit až v srpnu roku 1988 - tedy až po 23. letech. V té době už měli všichni americké státní občanství a tak už nic nebránilo tomu, aby zde mohli beztrestně trávit svoji dovolenou a být našimi vzácnými hosty.

My jsme tenkrát tušili, že po té dlouhatánské době jim tady bude všechno moc a moc vzácné a chtěli jsme jim tady co nejvíce zpříjemnit pobyt. Ukázat jim naše město, povodit po rodných valašských kotárech a seznámit je s našim současným životem, který se změnil za tu dobu co jsme se neviděli. Musím ale přiznat, že jsme se tím vším chtěli i tak trochu pochválit. Někdy to byly možná jen maličkosti, ale my jsme věřili, že právě ty maličkosti jim tam daleko za oceánem nejvíce chybí. Snad se nám to podařilo, neboť jejich upřímné poděkování a příslib, že se zas brzy vrátí, nasvědčoval tomu, že se jim u nás líbilo…

Odváželi si tenkrát nejen pestré zážitky, ale také pocit opravdového přátelství a hlavně jistotu, že se mohou kdykoliv vrátit jako domů. Mnohokrát jsem pak přemýšlel o tom, zdali jsou v té bohaté a daleké zemi opravdu šťastní. Mému kamarádovi se naplnil jeho životní sen pro který byl ochoten udělat cokoliv. Našel však opravdu to co hledal ? Vždyť za to všechno čeho dosáhl musel podle vlastních slov draze platit a často překonávat pocity křivdy a beznaděje.

A tak jsme loučili se slzou v oku a na rtech se slovy:„Bůh vám žehnej, buďte tam ještě dlouho živí a zdraví. A kdyby vám bylo někdy těžko na duši, přileťte zase k nám, vraťte se domů aspoň na chvíli, jako se vrací tažní ptáci z teplých krajů. My vás rádi přivítáme - protože vás rádi máme…“

No a naši přátelé po změně režimu v roce 1989 pak této výzvy využívali mírou víc než vrchovatou. Vladimír i se svojí ženou Lidunkou k nám už přilétali na dovolenou téměř každým rokem, a to vždy nejméně na 3 měsíce.…
Náklady spojené s cestováním i pobytem řešili tak, že před odletem odprodali nějaké ty pozemky ve kterých měli uloženy úspory, dva dnes už dospělí synové se jim doma postarali o dům i zahradu a tak si spolu s námi mohli v klidu užívat zasloužené dovolené ve svojí staré vlasti. Její převážnou část pak věnovali pobytu na našem překrásném Valašsku a jeho horském okolí a toulali se po místech našeho mládí.

Můj kamarád se zde pokaždé cítil už opravdu jako doma, ale přesto se nikdy nezmiňoval o tom, že by se do své staré vlasti chtěl vrátit. Až jednou. Seděli jsme tenkrát spolu sami dva za městem ve stráni vonící mateřídouškou a omámeni tou vůní jsme shlíželi dolů do údolí, na protější kopec a povídali si o všem možném. Můj kamarád se najednou tak nějak odmlčel…
Tázavě jsem se k němu otočil a on mě třesoucím se hlasem povídá:
„Milošu, vidíš tam naproti v tom sedle ty dvě staré lípy?“
„No?“
„Tak tam jsem se narodil!“

Tázavě se na něj ohlédnu… a já snad poprvé v životě uviděl v jeho tváři slzy!
„ Miloši - věř tomu! Kdybych se měl dneska rozhodnout - nikdy bych v Americe nezůstal!“

Promluvila z něj tehdy životní zkušenost ? Snad. Možná to byla i dodatečná lítost, ale nic z toho se už nedá vrátit. Tak nám nějak rychleji těch roků přibývá a vy jste tam už milý Vladimíre a Liduško zapustili svoje kořeny, a starý strom se nemá přesazovat. Máte tam přece své děti které si už zvykly, nějaký ten těžce nabytý majetek.

A tak jsme se opět loučili se slzou v oku a na rtech se slovy: „Bůh vám žehnej, buďte tam ještě dlouho živí a zdraví. A kdyby vám bylo někdy přece jen těžko na duši, vraťte se domů aspoň na chvíli, jako se vrací tažní ptáci z teplých krajů.

Tenkrát jsme ještě netušili, že se spolu vidíme naposled. 0ba jsme potom vážně onemocněli a zdravotní stav jak se zdá už Vladimírovi nikdy nedovolí podniknout to náročné cestování přes oceán. Poslední společná dovolená tedy skončila. Mému kamarádovi už zbývala jenom chvíle k poslednímu ohlédnutí na milovaná místa rodného kraje. Pak ještě krátké rozloučení s ostatními přáteli - a už je tu den odletu. I tentokrát jsme byli s nimi až do poslední chvíle a mávali jim do oblak, dokud ta malá stříbrná tečka nezmizela za dalekým obzorem.
Obloha jakoby náhle pohasla. Nebe se zatáhlo černými mraky a na plochu letiště jak pláč - dopadly první kapky deště. Zdálo se nám, že spolu s nimi odlétá nejenom léto, ale i pocit šťastných dnů, klidu a pohody.
Všechno krásné jednou končí a nám už nyní roste jen hromádka tesklivých dopisů, v srdcích vzpomínky a víra, že tam kdesi v té daleké zemi budou ještě dlouho žít, alespoň s pocitem nepromarněného stáří.

Miloslav Helis

Drvaři

Další články autora:

O malém Ondráškovi - vánoční povídka

Na prázdninách u staříčka

Na Soláni