Všechno - jen ne ly¾e!
Kdy¾ u¾ jsem tak s tím povídáním na horách - dostalo se mi také ly¾aøského výcviku. No tak, ne ¾e bych nikdy nic nesjela, a to dokonce stejnì radostnì jako na saních nìjaký ten kopec - ale sláva to nikdy ¾ádná nebyla. Spíš si myslím, ¾e ty ly¾e mají duši a moc dobøe poznají, ¾e si se mnou mohou dìlat, co se jim zachce a prostì si uhánìjí, kam se jim zamane.
No a právì z té Petrovky jsme jeli se spor»ákem na povinné pøedzimní školení. Byla jsem na horách v ¾ivotì poprvé, sotva druhý den, všechno bylo nové a krásné. Oddanì jsem se vlíkla s báglem na zádech a s neznámým pøedmìtem - ly¾emi - pøes rameno od autobusu do hor. Já u¾ nevím, jak se to tam jmenovalo, ale nìkde nad Jánskými láznìmi a asi dost vysoko, proto¾e jsme šli do nekoneèna a pozdìji, vidìny za slunka, byly domky v údolí "takhle mròavý". Tak jsme se ubytovali a hned druhý den zaèal ly¾aøský kurz. Zaèínala (a konèila) jsem pøirozenì ve skupince zaèáteèníkù. Rozestavìli nás na planince hned u boudy, nacvièovali jsme základní postoje a ¾e taky zkusíme plu¾ení. No, zkusila jsem, proè ne? A ty mrchy døevìný si to rozšupajdily z kopce a proto¾e mi prostì nenapadlo upadnout, tak jsem pøejela instruktorku dolejšího dru¾stva - a to doslova - jak tak stála, opírala se o hole a promlouvala, tak se jí najednou nìco kmitlo mezi nosem a špièkami ly¾í a øítilo se to do údolí. Všechny skupiny se za hlasitého hulákání rozjely za mnou. "Spadni, tak sakra lehni si" - ale kdepak! Já jsem j e l a ! Pova¾te - opravdu jela. Šusem z hor do údolí.
Ale pak se mi postavila do cesty chalupa - copak o to, ta chalupa se mi ještì nìjak vyhnula, ale vedle ní bylo obrovské hnojištì a to si u¾ vy¾ádalo daò na mé královské jízdì. Zapíchla jsem se tam do pasu. Pochopitelnì - hlavou napøed. Za ten èistší konec mne pak vydolovali. Potom jsem dva dny nemusela ly¾ovat, proto¾e jsem mìla vyprané obleèení a sušilo se to kde všude po topení.
Celé to moje ly¾ování skonèilo nedùstojnì. Jak jsem tak privatizírovala, èetla si a koukala oknem na ty sna¾ivce, dìlo se ve mnì díky nezvyklé horské vodì cosi podivného. Støeva se kroutila, vyhánìla mne do ústraní a nakonec jsem si na noc brala deku pøes záda a poklimbávala na záchodì. Nevyplatilo se lézt vìènì z a do postele. Pak šaty uschly a proto¾e jsem v kurzu byla vlastnì v práci, nemohla jsem odmítnout pokraèovat v uèení. To, ¾e jaksi technicky nemohu pøíliš daleko od záchranné místnùstky bral vedoucí jako snahu se ulejt. Zprvu jsem ka¾dou chvilku s omluvou mizela za keøíèky, odepínala ly¾e, ulevila si a opìt je na nìkolik metrù pøipnula, popojela - a vše se opakovalo.
Pak mne to pøestalo bavit a pokusila jsem se èas prodlevy, abych zamìstnavatele neokrádala o èas, zkrátit tím, ¾e si ly¾e prostì neodepnu. Nikdo mne nevaroval, ¾e ly¾e je tøeba nechat po vrstevnici, nebo» - jakmile se nechají nasmìrovány by» jen mírnì z kopeèku - samovolnì se rozjedou. Co¾ ovšem, poslušny pøírodních zákonù i udìlaly. Samozøejmì v ten nejnevhodnìjší èas. Døív, ne¾ jsem si stihla navlíct zpìt ka»ata. A tak jsem, ukazujíc, co bylo nejménì k ukazování, sjí¾dìla opìt mezi všemi skupinkami a¾ k nejbli¾ším stromùm. A pochopitelnì - proto¾e jsem to vzala Via exkremento - prala jsem opìt vše - vèetnì své oblíbené èervené èepièky.
Jak jsem pøestala kouøit
Dokud byl ¾iv mùj mu¾ Jan, moc jsem tomu otu¾ování nedala. Byl nezdravý a navíc baculatý, tak cvièil, aby se udr¾el pohromadì - potøeboval se vysprchovat, samozøejmì se potil a potøeboval se vysprchovat...
Tak¾e my ostatní jsme èíhali, a¾ uvolní koupelnu, abychom se hbitì zmocnili kliky a pospíšili si s oèistou, ne¾ tatínek zase bude potøebný. I tak jsem se sna¾ila holdovat chladné vodì, ale poøád to nebylo ono. Pak jsem osamìla a najednou jsem mohla v koupelnì kralovat, kdykoliv mi napadlo a jakkoli dlouho.
A tak se poumejvám po ránu, samozøejmì teplou vodou, abych mìla opravdový pocit èistoty a pak se nesmlouvavì dlouze zleju "ledovkou". Pravda, vykviknu ještì dnes, ale o spíš pro první denní zasmání. První moment je opravdu o vykviknutí, ale pak se v èlovìku rozleje takový pøíjemný pocit tepla a radosti. A do volné vody si zaplavat mù¾e s chutí vrzy z jara a dlouho do podzimu. A nekýchá, nekašle. Prostì nemarodí. Ale chtìla jsem napsat o kouøení. Kdy¾ jsem jako sedmnáctileté tele smìla nastoupit do olomoucké èinohry jako elévka - zkusila jsem od kolegù dost úštìpkù a popichování. Nejvíc v hledáèku mne u¾ místo pozdravu mìl Pepík Bek. Hodnì mne trápil a dnes si myslím, ¾e co do "kumštu hereckého" právem, milovala jsem spíš ¾ivotní styl a prostøedí, ne¾ abych byla opravdu talent. No a tak jsem si mezi kolegy chtìla pøipadat taky jako dospìlá a cigarety se mi zdály být nejlepší zpùsob, jak pùsobit elegantnì a nedbale a hlavnì dospìle. To jsem odkoukala od mámy, která sice nekouøila - tehdy dokonce kouøení a nadto snad na ulici byl znak "lehké dìvy", ale byl to takový její nedìlní rituál. Po obìdì nakupila špinavé nádobí na vychládajících kamnech, velkopansky ho pøehlídla a zapálila si cigaretu. A samozøejmì nešlukovala, jen tak natáhla a vyfoukla. A filmovou elegancí. Ale aspoò na tu chvíli byla milostpaní. Ta Máry k nádobí nastoupila, a¾ bylo dokouøeno.
Takhle komicky jsem kouøila asi dva roky, ne¾ jsem poprvé zašlukovala a stala se opravdovým kuøákem z potøeby. Pak se zaèaly objevovat osvìtové èlánky proti kouøení a já si uvìdomila, jak škodím man¾elovi, ale i dìtem. Zprvu jsem to øešila tak, ¾e jsem chodila na balkonek - ale byla tam zima a taky jsem se cítila vyøazená. A tak jsem vyhlásila, ¾e "odteï nekouøím". Rodina nadšenì souhlasila a já, jak je mé povaze vlastní - jsem si plná elánu hned druhý den koupila "za ušetøené peníze" dlouho odpíranou velkou a drahou tašku. Mìla jsem ji pak hodnì let a celá rodina jí výsmìšnì nazývala "maminèina cigaretová taška", proto¾e to bylo to jediné, co jsem pro své nekuøáctví udìlala.
Kouøila jsem tedy dál, ale u¾ s takovým pocitem viny. Pak se k nám z nezdaøeného man¾elství uchýlila jedna z dcer. Tìhotná. Kdy¾ ji odvezli do porodnice, øekla jsem si, nedá se nic dìlat, do bytu pøibude kojenec, je nás tu jako v myším hnízdì - konèím s kouøením. A vyprávìla jsem o situaci a svém rozhodnutí v práci. Ještì dnes vidím pochybovaèný pohled naproti sedící kolegynì. To mne poštvalo k rozhodnému èinu. Naèatou krabièku cigaret jsem jí pøes ten stùl posunula - a nebudete vìøit - opravdu jsem si ten den zapálila naposledy.
Chybìlo mi to nìjaký èas, samozøejmì, a musela jsem zapøít veškerou vùli, abych vydr¾ela, ale povedlo se. Mo¾ná, ¾e ten posmìšný pohled na tom mìl taky svùj podíl. Vidím ho dodnes, kdy u¾ mne chu» na cigaretu opravdu netrápí. A té vnuèce, co se tehdy narodila, u¾ je hezký kus pøes tøicet let.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: