Žijeme v době, kterou bych směle nazvala „Projektovou dobou“. Na všechno, co chceme v dnešní společnosti uskutečnit musíme mít vypracovaný a schválený tzv. projekt. I já nosím jeden v hlavě. Napadl mě, po jednom obyčejném zážitku.

 

Bylo krásné, letní odpoledne a já spolu s několika dalšími lidmi, čekala v kardiologické čekárně na vyšetření. Protože to bývá nadlouho, mnozí si čtou, jiní jen tak sedí a pozorují okolí a další začínají rozhovory se svými přísedícími.

I já si vzala časopis, ale tentokrát jsem se v něm dlouze nezačetla. Upoutala mě paní, která právě přišla. Na svůj věk, který jsem odhadovala  kolem 70 let, byla paní velice moderně oblečená, i účes byl moderní, její poměrně mladší vzezření jí trochu kazila jen francouzská ta hůl.

 

Paní byla šarmantní, usměvavá a já si říkala, že je to takové sluníčko mezi unuděnými a zamračenými lidmi. Čas ubíhal, i počet pacientů se zmenšoval. Nakonec jsme zbyli čtyři. Už jsme nemlčeli a světe div se, byli jsme veselí, vtipní i odevzdaní, že tu čekací dobu prostě musíme zvládnout. Nakonec jsme zbyly s paní jen my dvě. A pak jsem se dověděla, že tato žena velmi strádá. Žije sama, před mnoha roky ji ve svých 19ti letech emigroval jediný syn a po několika měsících i její manžel a ona zde zůstala sama. Dnes je jí neuvěřitelných 82 let, je těžce nemocná na srdíčko a syn o ni nejeví patřičný zájem. Paní strádá, má deficit citu, lásky a navíc, se podvědomě bojí smrti…

 

V prvé řadě jsem paní vyslechla, uklidnila a po té, po vyšetření doprovodila na autobus. Viděla jsem, že pookřála a když jsem se loučila, požádala mě o mou adresu.

Dnes si s paní píšu, již dvakrát jsem ji i navštívila a snažím se ji dodávat sílu do dalšího života. Její nálada byla v začátcích velmi špatná, depresivní, ale pak se začala zlepšovat. Paní mi píše o svých radostech, strastech, co prožila, zkrátka, ve svých dopisech mi opisuje svůj denní život. Tvrdí, že je šťastná, že jsem jí zachránila život, který, údajně, už chtěla vzdát…

Taky jsem jí dala v Ostravském rozhlase jen tak, pro radost, zahrát. Nabídla jsem ji pomoc, kdyby už sama něco nezvládla…

 

Možná si řeknete, že je to jen malá životní epizoda, já jsem však přesvědčena, že má hluboký podtext. Víme, jak žijí naši starší spoluobčané? Zajímáme se o ně? Ne, každý  z nich je organizován v klubech důchodců. Můžeme pro ně něco udělat?

 

A tady začíná má myšlenka rodícího se projektu. Kde bychom měli ale začít? Kde jinde, než u sebe a  u dětí… Možná by to chtělo jen takový průzkum. Známe své okolí,  jak v něm staří lidé žijí, nejsou opuštěni? Mají s kým alespoň promluvit, co pro ně můžeme udělat…?

Možná se vám tato myšlenka nebude líbit, ale jaksi jsme zapomněli vychovávat mládež k úctě ke starým lidem. A produktivní populace? Ta už vůbec nemá čas starými spoluobčany se zaobírat…

Proto, dejme si každý z nás za úkol, poohlédnout se po svém okolí a třeba jen dobrým slovem, pomoci starému člověku zpříjemnit život…

Je to nemožný projekt, co říkáte?

 

 

 

 

 

Opuštěnost

Samota

Dny smíření

Prázdnota…

 

Bolest těla

je bolestí duše

konstatuje okolí -

tak trochu  suše…

 

Stáří je neúprosné -

kývá…

Žít ! Jak žít?

Kolik dnů ještě zbývá…