Nedávno jsem mìl po dlouhé dobì zase jednou pøíle¾itost vydat se vlakem do mìsta. Jako za dob, kdy jsem ještì nebyl dùchodce, jsem se pøinutil vstát brzièko ráno, abych chytil vlak, kterým jsem po dlouhá léta jezdil do práce. Cestování ráno je v¾dycky pøíjemnìjší, proto¾e vlak je plný krásnì vonících krasavic a vymydlených úøedníkù, kteøí dají èlovìku zapomenout na chmurné grafitti a špínu kolem. Našminkované sleèny se také nìkdy cestujícím postarají o zábavu, zvláštì kdy¾ se následkem noci plné vášní èi utajovaného tìhotenství na smrt bledé tiše sesunou na podlahu vagónu, kde jsou pak ošetøovány ohleduplnými mu¾i, kteøí jim bez rozpakù pøeochotnì rozepínají blùzièky, dávají umìlé dýchání a ovívají je kravatami ve snaze sleèny pøivést zpìt k ¾ivotu. To se však bohu¾el nestává pøíliš èasto. Vìtšina cestujících neomdlívá. Vìtšina jich toti¾ hned od samého rána spí...
Spaní ve vlaku èi jiných prostøedcích hromadné dopravy není bez komického pùvabu. Nìkdo se ve spánku protahuje, nìkdo pomlaskává, nìkdo se zase pøihlouple usmívá. Spáèi, popouštìjící uzdì nehorázným chrápáním, jsou krajnì nepopulární, proto¾e svým neomaleným chováním probouzí druhé, bla¾enì podøimující pasa¾éry.
Dobré je také vidìt spáèe, který se náhle vzbudí, podívá se rozespale nejdøíve na hodinky, pak ven z okna, aby zjistil, ¾e pøejel stanici. Ten obvykle propadne panice, a chrlíce škálu nadávek se hlava nehlava dere k východu, aby z rozjetého vlaku vyskoèil. Není však nad to se podívat na spáèe, kterému hlava nebo dokonce celé tìlo bezvládnì padá na rameno èi hruï vedle sedící pasa¾érky. Jak dáma zareaguje, zále¾í na mnoha okolnostech. Jestli¾e je spáè mladý, pohledný mu¾, dáma se jenom lehce zapýøí a pøedstírá, ¾e ète. Na svém místì se sice neposednì vrtí, aby se jako neøeklo, ale nehne se z nìj, proto¾e je jí prohýøenou nocí znaveného mladíka líto.
A pak jí to oèividnì dìlá dobøe. Na zracích spolupasa¾érù se odrá¾í závist, doprovázená šibalským pomrkáváním a tiše utrousených komentáøù jako: “Ten se paneèku ale má” nebo “To mnì se nemù¾e stát, to já bych urèitì dostal facku”.
Nedej však pánbùh, aby spáè byl neoholený, alkoholem a tabákem páchnoucí, hlasitì chrápající dìdek, kterému z koutku úst crèí pramínek za¾loutlých slin! Reakce je v tomto pøípadì vskutku bleskurychlá. Pasa¾érka pivem zmo¾eného cestujícího hrubì od sebe odstrèí, tak¾e spáè padne do ulièky, kde se nakonec s pøipitomìlým výrazem ve tváøi koneènì probudí, aby to vzápìtí schytal od pasa¾éry pøivolaného ¾eleznièního orgána.
To, ¾e lidé doká¾í tvrdì spát po právì prospané noci, mnì dlouhou øadu let nedávalo spát. Po bedlivé úvaze jsem nakonec dospìl k názoru, ¾e spánek je zrovna tak dùle¾itý jako tøeba dobrá veèeøe nebo správnì vychlazené pivo. ®e touha po spánku není vypìstovaný zlozvyk, ale nìco, co má èlovìk od malièka cílevìdomì pìstovat.
Osobnì spánek zaøazuji mezi své nejoblíbenìjší aktivity. Bez zardìní jsem tuto skuteènost také v¾dycky uvádìl do svého ¾ivotopisu. To sice nìkolikrát odradilo prospektivní zamìstnavatele od toho, aby mnì nabídli práci, obávaje se, ¾e bych snad náhodou bìhem pracovních hodin buï døímal nebo chodil jako mátoha. Ruku na srdce. Mìli trochu pravdu, proto¾e jsem nebyl schopen vykonávat pracovní úkoly bez obèasného hnípání ve speciálnì k tomuto upravené kanceláøi. Spolupracovníci to však nevnímali jako neøest, spíše naopak. Tím pádem se pak všemo¾nì sna¾ili na vedení podniku docílit vymezení hodinky k osvì¾ujícímu spánku, který, jak jsem jim vysvìtlil, nutnì zvýší produktivitu. Nyní, po snad tøiceti letech, se na spánek v práci management ji¾ nedívá skrz prsty. Uvìdomujíce si blahodárnost spánku na pracovní výkon, manageøi pracovníky pøímo nutí si bìhem smìny pochrupnout. A tak se cítím jako prùkopník.
To, ¾e jsem nejenom schopen, ale ¾e pøímo miluji zamáèknout oko v kteroukoliv denní èi noèní dobu, a to tøeba i vestoje, je nedílnou souèástí mého bytí. Ji¾ vlastnì od malièka nadšenì prosazuji ¾ivotní krédo:
”Kam si smyslím, tam si sednu, kam si smyslím, tam si lehnu”.
Lidi, kteøí se mi sna¾í namluvit, ¾e osm hodin spánku je dostateèné pro regenerování mozkových bunìk, pokládám za nevzdìlané pošetilce. Ti, kteøí se mì sna¾í pøesvìdèit, ¾e hodinový odpoèinek po obìdì je mrháním èasu, nevìdí o èem mluví.
Po spánku pookøeji, jsem pøívìtivý, na svìt se usmívám a mám pozitivní myšlenky. Upøu-li si z jakéhokoliv dùvodu odpolední siestu, má duševní svì¾est zaznamená prudký pokles a jsem nevrlý dìdek. Díky tomu, ¾e vìøím, ¾e mikrospánek za volantem mù¾e skonèit tragicky, mé cesty na dovolenou do Queenslandu vezmou nìkolik týdnù, proto¾e ka¾dou hodinu jízdy pøerušuji pùlhodinovým power napem (zdøímnutím), jak nás moudøe nabádají vládní poutaèe podél vozovek. Tím pádem jsem nejbezpeènìjším øidièem na zdejších silnicích.
Neutuchající lásku ke spánku ve mnì vypìstovali moji dobøí rodièe. A socialistický stát. Jeliko¾ jsem byl dítì vyzáblé, samá ruka samá noha, rodièe mìli velikou starost, abych se øádnì vyvinul, a proto mì rok co rok posílali do státem, pro nedu¾ivé dìti poskytovaných, dìtských ozdravoven. Tam po dobu pøedlouhých tøí mìsícù nás, podvy¾ivené dìti, vykrmovali jako husy.
Nezbytnou souèástí vykrmovacího programu byl pravidelný tøíhodinový odpolední spánek. Nemusím zdùrazòovat, ¾e co se v mládí nauèíš, ve stáøí jako kdy¾ najdeš. Státní dìtská ozdravovna ve mnì vypìstovala úctu ke spánku. Tatínek, který se èasto holedbal aristokratickými pøedky, mnì také vštìpoval do hlavy, ¾e èlovìk, který chce v ¾ivotì dosáhnout vysokých met, musí po obìdì nejménì na hodinku vypnout a oddat se hlubokému spánku, pøerušovanému nanejvýš lehkým funìním. Vá¾nì mnì kladl na srdce, ¾e zdraví se utu¾í ne tím, ¾e èlovìk pøestane hulit sto cigaret dennì, ale tím, ¾e se veèer do pelechu vrhneme v osm hodin a vstáváme nejdøíve v devìt ráno.
A tak, jako poslušný hoch, jsem si všechno dùkladnì zapamatoval a v ¾ivotì praktikoval. Jsem pyšný na to, ¾e bìhem dùle¾ité konverzace dovedu náhle upadnout v hluboký spánek, rázem se probudit a v debatì inteligentnì pokraèovat, jako by se nechumelilo. Jsem rovnì¾ hrdý, ¾e po dlouholeté praxi jsem se nauèil natolik ovládnout, ¾e pøi koncertì mohu spát jako špalek, ani¾ bych chrápáním nìkoho probudil, a ¾e si bìhem spánku ve vlaku neuøíznu ostudu tím, ¾e bych se tøeba navalil na nìjakou ubohou staøenku, o krasavici nemluvì.
To, ¾e nyní mistrnì ovládám umìní si vymyslet téma barevných snù a v tém¾e tématu pokraèovat noc co noc, abych o tom komukoliv, kdo má zájem, sáhodlouze vykládal, uvádí psychiatry v šílenství.
Na zaèátku ¾ivota bych se však hroznì rád nauèil být námìsíèníkem. Dodnes jsem tuto noèní aktivitu nezvládl. Nejsem si jist, jak na to. Napadla mì však myšlenka, ¾e kdybych tøeba bìhem dne trochu ménì spal, znavil bych se natolik, ¾e by to v noci ve mnì mohlo probudit námìsíèní schopnosti. To by se potom mùj ¾ivot pøekrásnì vydaøil...
