Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

 

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Na samotì kraj svìta
aneb další vzpomínka na Diblíkovo Podbezdìzí"

 

Pùvodnì jsem ten èlánek chtìla nazvat Smutný pøíbìh a on opravdu takový je, jen¾e by to nebyla pravda. Marie Dlabaèová, která ve Švábech, co¾ je obec patøící k Zahrádkám, hospodaøí mi nevyprávìla nic veselého a pøece jsem nemìla dojem zlomené osamìlé ¾eny. Ona se prostì od mlada s ¾ivotem pere a nehodlá se vzdát ani na stará kolena. Je to pøesnì ten typ èlovìka, kterého pìstí srazíš a jen mu dáš chvilku na otøepání, u¾ zase stojí rozkroèmo na pevných nohách a døe dál.


Tátu, zemìdìlce a skvìlého truhláøe, zavøeli ve ètyøicátém osmém. Do Litomìøic. Pak si odkroutil pár let v Jáchymovì. Rodina zatím podr¾ela hospodáøství. Zavøeli, to ano, ale nezlomili. Ještì v pìtasedmdesáti v sedmdesátémšestém roce hospodaøil. Soukromì. Asi jsou s dcerou Marií ze stejného pevného døeva. Neohneš je, ale ani nezlomíš. Paní Marie vzpomíná, jak táta øíkával - jako mukl akorát získáváš imunitu proti totalitì. Dceru sice dal do "rodinky", ale zemìdìlství jí prostì bylo souzeno.

 

Za mu¾e si vybrala odborníka na drùbe¾aøinu. Pøišly tøi dìti, vypadalo to, ¾e ¾ivot bude koneènì poklidnì uplývat. V jedenašedesátém roce ale pøišla rána. Z minuty na minutu ji infarkt pøipravil o jedenatøicetiletého man¾ela. Proto¾e pøedtím mu v práci pomáhala, pøemluvili ji na statku, aby za nìj pracovala dál. Taková vìc se nedá dìlat bez odbornosti. Marie prostì není na lajdáctví stavìná a tak to vzala všechno z gruntu po svém. Tøi malé dìti, práci i dálková studia, za kterými dojí¾dìla a¾ do Pøerova. Dnes u¾ pøi té vzpomínce kroutí hlavou, jak to všechno zvládla.


Kdy¾ poslouchám, co všechno zvládá dnes, kroutím v duchu tou hlavou já. Den zaèíná tak o páté, obstará a podojí šest krav, dva býci také chtìjí své, tøi prasnice si sice pochutnají na mléce, ale té kejdy, co nadìlají - odklízí Marie. Na hùøe nad chlévy se hemejøí na ètyøi tisíce kuøat od nejmenších po brojlery - krmí a uklízí Marie. Zelené krmení na pozemcích co ke statku vlastní - seje, obstarává, sklízí, suší a nabízí té èeládce k snìdku - no kdopak jiný ne¾ Marie. Nemluvì o alespoò základním úèetnictví. A zákaznících, kteøí jezdí pro kuøata a nemluvì o tom, ¾e i ona sama taky by se aspoò jednou za den ráda slušnì najedla. Ale nezdá se, ¾e by ji to sebralo a kdy¾ veèer po osmé má pocit, ¾e u¾ by toho bylo dost, pustí na noc psy a sem tam mrkne na televizi. I kdy¾ daleko èastìji zachytí nìjaký noèní poøad, kdy¾ jí starost nedá a vyštrachá se po schodech ke kuøatùm, jestli je vše v poøádku a pak je do rána daleko a znovu usnout se nedaøí.


Mezi dveømi se objevila vnuèka, pøedškolaèka, se stydlivým uculováním nese buchtu, co babièka napekla. Copak i ta vnouèata tu otevírají zobáèky po nakrmení? Paní Dlabaèová zesmutní. Jen kdyby otevírala, co by za to dala. Další tì¾ká ¾ivotní kapitola. Leckdo z nás si vzpomene na vra¾du tøináctiletého hocha v Jestøebí. Lubánek, Mariin vnouèek. A dobrá vùle pomoci opuštìnému vojáèkovi, co utekl od útvaru a krèil se v lese a obdiv k jeho odvá¾ným kouskùm, o kterých tak napínavì chlapci vyprávìl. Proè kluka nakonec zavra¾dil, dá se dodnes jen hádat, neøekl. Tìch dvanáct let, co dostal, se všem zdá dodnes málo. Dívám se do zemì, nemám odvahu vidìt oslzené oèi. Pak vidím, ¾e ty slzy nejsou. Tvrdá døina je u¾ dávno vysušila. Zadívala jsem se na kloubnaté, mozolné ruce. Tady jsem teprve postøehla tu lítost. Sevøely se do pevného stisku.


Vracíme se k souèasnosti. Svùj domek pøímo v Zahrádkách pøenechala dceøi, statek zakoupila po Státním statku. Potøebuje to tu hromadu oprav, vstupy s krmením jsou drahé, i kdy¾ se leccos sna¾í vypìstovat na tìch více ne¾ deseti hektarech co má svých. Nìjaký ten jeèmen a pšenici "pro hovìzinu". Souèasná situace v zemìdìlství - to je to, co jí doká¾e zvýšit hlas. Co jen se investovalo do kravínù, teletníkù, drùbe¾áren. Špatnými restitucemi, neuvá¾eným rušením kdeèeho se vìtšina hodnot znièila tak, ¾e u¾ to nikdo nedá dohromady. Ona a spousta lidí, co mají zemìdìlství v krvi, jinak by se to v tìch podmínkách vùbec nedalo dìlat, ¾ije, døe, dr¾í to všechno nad vodou a s lítostí a se vztekem sleduje, jak dobøe se má jen ten, kdo se v ¾ivotì nenauèil nièemu lepšímu, ne¾ krást.


To nebyla øeè o politice. Tady se tvrdì pracuje. Øekla bych, ¾e tady je syrovì vidìt, jak nedobøe se zahrává s dùvìrou lidí a jejich èlovìèí schopností vùbec vydr¾et.


Naïa Vencovská

 

Další èlánky autorky