Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Dvě Marienky
Před časem jsem se zmiňovala o akci - nebo spíš pokusu nedávného ministra Peciny najít nějakou účinnou formu řešení problému "jak s Cikány". Nemám v úmyslu ten nápad nějak hodnotit. A na skutečné vyhodnocení výsledku je ještě opravdu brzo - problém vznikal desítky let, je hluboko v nás i v nich a nestačí na jeho vyřešení pár měsíců.
Kdysi jako dítě jsem měla rozporuplné pocity strachu a současně tajné touhy, aby rodiče opravdu splnili svou pohrůžku, že "mne dají Cikánům". Později v životě jsem se s nimi mnohokrát setkala - a většinou spíš v dobrém a zajímavém. Naposledy před pár lety s hudebníkem Fabianem a musím říct, že málokdo na mne zapůsobil tak uklidňujícím moudrým
způsobem, jako on. Bylo potěšením posedět s ním na kafi a povídat si o životě.
Dnes mi ale v hlavě kmitla vzpomínka na dvě Marienky, které mi zajímavě vstoupily do života. Tu první jsem potkala jako asi dvacetiletá v Novém Boru. Jejich opravdu rozvětvená rodina bydlela v nedaleké skupině domků a já v podnájmu v docela honosné vile místního skláře. Kolem těch domků jsem chodívala do divadla každý den a nějak jsme s tou ernookou dlouhovlasou dívčinou si padly do oka. Však jsme ani nebyly od sebe věkem až tak daleko - mohlo jí být tak šestnáct. Usmívala se na mne přes plot takovým srdečným způsobem, že se nedalo odolat. A brzy jsme zjistily, že si opravdu máme co říct. Sedávaly jsme pak často na
sloupcích branky "našeho" plotu a povídaly a často i zpívaly dvojhlas - naše i jejich písničky.
Já jsem jí povídala o divadle, vyprávěla obsahy her - ona mi povídala o svém snu - toužila stát se švadlenou- návrhářkou. Oživit barevnost našich žen - rozjasnit jejich šaty i potěšení z vlastní krásy. Sama byla jako ptáček kolibřík, plný barev - někdy se zasnila a zvážněla - "vy
jste tak šediví" povzdechla, ale hned jí zajiskřilo v očích a spustila nějakou rozvernou písničku. Když jsem pak odešla z Boru - ztratila se mi z očí a Bůh ví, jestli se jí její barevný sen splnil.
Přešli jsem tehdy - já už s partnerem a pozdějším manželem do angažmá divadla v Mostě. I tam žilo a dodnes žije Cikánů hodně. A tam jsem potkala Marienku druhou. Sama už jsem měla dvě dcerky, ona také dvě, přibližně stejného věku., jako byly ty moje. Potkávaly jsme se v poradně, u lékaře, na hřišti v parku. A holky se tu popraly o kyblíček, tu smířily nad kočárkem s panenkou. A tak jsme si my dvě maminky také začaly povídat. Byla příjemná, zajímavá a krásná, jak už tak cikánky v mládí bývají. A dost nezvykle ostýchavá - to nebývají. Časem mne pozvala na návštěvu a čekala, jestli řeknu ano s viditelným napětím. Proč ne a
protože byl čas na svačinu, zvedly jsme se a vydaly na tu návštěvu rovnou. A čekalo mne překvapení - a musím přiznat i zahanbení. S malými dětmi je těžké udržet úzkostlivý lad a pořádek, ale tenhle malý byteček jen svítil a vůbec se nepodobal mému domácímu "élentu", který chtěj nechtěj vznikal díky mám dceruškám, ať jsem uklízela, jak chtěla. A další překvapení bylo, že té úzkostlivé hospodyňce vůbec nevadilo, že jí ti čtyři čerti převracejí její pořádek vzhůru nohama, ječí, honí se - já bych už dávno vylítla z kůže - ona se ne to všechno dívala s poklidným úsměvem a pohodově je zklidnila nad talíři domácích buchet.
A pak mi řekla něco, co mi vysvětlilo její ostýchavost i nejistotu, zda pozvání přijmu - nepatřila k nám, ale nepatřila ani ke svým. Snažila se způsobem života podobat nám a tím se i s mužem a dětmi vykořenila z toho svého přirozeného prostředí. To ji odmítlo a naše nepřijalo. Byla jakýsi bezdomovec mezi lidmi - svými a "gádžů".
A právě vzpomínka na tuhle druhou Marienku mi brání jen tak s jistotou věřit s úspěch mnoha našich leckdy i dobře míněných - ale spíš úředně prováděných - snah o včlenění těch dvou světů. Bude to trvat několik generací vzájemné dobré vůle, změn nabízených srdcem a
nezaujatou pozorností a přijímaných srdcem a vlastní touhou po lepším.
Naďa Vencovská