Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Naplavenina v Bechyni

Když jsem nedávno četla článek Petra Chalupy, kde tak pěkně - a právem - vzpomíná na Bechyni, málem jsem mu do komentáře napsala "...ale ty stovky talířů, které jsem tam v těch lázničkách poumývala po vás, co jste seděli v jídelně ..."

A že jich bylo! A umývací linka neúprosně jela od okýnka, které servírky doslova zavalily každým okamžikem dalším nášupem od těch jídelních po předkrmové, a vidliček a nožů a lžic - vysoké hromady hrozily zhroucením a třeskem střepů - pot tekl štiplavě do očí tím horečným spěchem, aby se to nestalo - a ruce kmitaly snahou, očistit aspoň zhruba zbytky do kádinek, aby se myčka nezasekla větším kouskem nebo kostí.

A přece jsem právě tohle místo z celé obsluhy linky měla nejraději. Tam mělo viditelný smysl napnout všechny síly a dokonce pomohlo, když si člověk uměl vytvořit systém. Neojtravnějí pak bylo dolešťovat příbory na samém konci linky. Už proto, že to byla taková nijaká práce a navíc každou chvíli přiletěla servírka a chňapla sotva vyleštěný kousek a pryč - a celý očistný fofr byl zmařen.

To dopoledne bylo jiné - začátek všeho byl ve sklepě, kde se obrovská nálož brambor naházela do - no vlastně se dá říct do centrifugy - kde se doslova otloukly z nejhoršího a my jsme pak zasedly a doškrábaly, co na nich zbylo nepatřičného, pak se ty obrovské těžké hrnce dotáhly nahoru do kuchyně na kamna - kde jen jsem měla tehdy tolik síly, že jsme ve dvou uměly ten trik tu tíhu prostě nadhodit a dostat nahoru na plotnu - to menší hrnce se zeleninou byly proti tomu čajíček. A ještě horší to bylo, když se z uvařených brambor musela slít voda, to jsme hrnec přitáhly co nejblíže ke kraji plotny -a héj rup - s prásknutím dopadl na zem, po které jsme ho ve dvojici táhly ke kanálu a teď bacha! Jednou rukou nadzvednout, druhou obalenou hadrem proti opaření držet urputně poklici a lít. No, jednou se nám to nepovedlo, pára nějak kolegyni přejela přes ruku a žluťoučké brambory se vysypaly na kanálek. To bylo řevu od kuchaře - posbírání brambor a oplachování - za chvíli se měly podávat obědy a kde vzít další uvařené brambory? Kuchař rozhodl - a tak si tenkrát nic netušící hosté pochutnali s rizikem, že přece jen jim něco skřípne mezi zuby.

Ale jinak chodila paní "kancelářská" se štětičkou a na sklíčkách kontrolovala čistotu - pracovních stolů a hlavně řeznického špalku. Ten se denně drhnul kovovým rejžákem a omýval chlorem. Taková generálka se potom dělala každou neděli - v přípravně už byly nachystané obložené talíře na studené večeře a my jsme měly volný prostor k úklidu včetně vychládajících kamen, která se pak leskla, jakoby přijela rovnou z krámu. A vládla družná "povídavá", však si pamatujete na příběh psů, co na lusknutí prstů přiběhli a aktivně asistovali milování. A paní "hlavní" - jinak manželka místního starosty, nám na cestu domů napakovala bochníky chleba a sklenice s omáčkami a různými krémy od cukrářky - to doma hlavně uvítaly děti - to byla jejich nedělní pochoutka navíc.

Ale jedna práce tam byla docela drsná - mytí černého nádobí v kumbále. Ani ne, že tam byl člověk sám, ale že na sebetěžší kus neměl pomocníka a že ty litinové pekáče byly sakra těžké a kuchaři je vždycky navíc na odmočení napustili vodou a tak nadzvednout a vylít - to chtělo svaly. A v té mastné vodě se vždycky skrývalo nebezpečí nějakého ostrého kousku a pořádné rány na ruce. Ale přece jedna z nás tam byla nadevše ráda. Říkaly jsme jí "bába bolavá ruka". Měla velkou neprůhlednou zástěru a tu věčně nosila nahrnutou nad pas a podepřenou jakoby "zlomenou" rukou - to si tam odnášela vyšmejděné kusy pečínek a kdečeho a domů pak z šatny se sotva nesla celá prohnutá pod těžkými taškami. Všichni to o ní věděli, ale nikdo nic neříkal - proslýchalo se, že "jezdí za správcem na vykrmené huse".

A právě tahle bába byla příčinou konce mé kariéry "pomocné kuchyňské síly" v lázních. Když já jsem jinak nemohla, to redaktorské hubaté protestování proti nepravostem mi zůstalo jako nemoc z povolání - vlastně napořád - a leckdy mne to stálo hodně starostí. Ale když jsem poznala, že díky kádrovému profilu mi ani ROH nepomůže, obrnila jsem se dokonalou znalostí zákoníku práce - a uměla jsem jako matka školáků obratně vypochodovat z problémů s ukončením pracovního poměru podle své potřeby.

Tak jsem nakonec i z těch lázní vyklouzla, ale tentokrát se to neobešlo bez pobytu v nemocnici. Byla jsem v klatbě a tak, abych se nestýkala s ostatními a nemohla je poštívat proti tak okaté zlodějině, dostala jsem dolů do prádelny obrovský koš česnekových palic a malý nůž - a loupej a loupej - celých osm hodin. Copak o to, mohla jsem si na svou hlavu myslet celou dobu, nač jsem chtěla - ale ten česnek je v malém zdravý, ale v tak obrovském množství rozežírá kůži a já měla za pár dnů prsty až do živého a příšerně to bolelo. Ale nejvíc mne žrala ta nespravedlivost - ta byla v duši taky "až do živého".

A tak jsem se jednoho rána vzbudila a protože jsem nechtěla rodinu budit, oblíkala jsem se v kuchyni jen tak při odrazu světel z ulice a proto jsem nemohla poznat, co to mám s rukou, že se jí nechce spolupracovat. A tak až v nedalekých lázních jsem se v šatně pořádně podívala - ruka byla mrtvá, necitlivé, jako nakynutá buchta, skoro se nedala ovládat. Tak to se mi nelíbilo a vydala jsem se nahoru k noční zdravotní službě. A sestra mne hned pakovala na autobus do Tábora do nemocnice. A tam mne ihned přijali s mrtvičkou a uložili - no tak uložili! Oddělení bylo přeplněné a tak jedině možné místo bylo na matraci na zemi mezi postelemi, kde mi o kapačku každou chvíli někdo zakopl - žádný med. Já jsem tu paní, co na posteli u okna za dva dny umřela samozřejmě litovala, ale v koutku duše jsem nabídku zdědit po ní postel přijala s povděkem, Když mi to paní doktorka přišla říct, čekala asi vzpouzení a tak mne začala ujišťovat, že na každé posteli v nemocnici už někdo umřel a že ji samozřejmě desinfikují - no ono to platilo i o matracích a jiné řešení beztak nebylo a tak jsem se s díky přestěhovala k oknu a domarodila to vlastně na nejvýhodnějším místě pokoje.

A od té doby taky vím, že i po smrti rostou člověku v obličeji vousy. Vedle mne zemřela paní a protože tehdy - anebo v té nemocnici tehdy - nedávali zástěny a než se zemřelý odvážel, musel ještě dvě hodiny ležet v pokoji na lůžku - tak jsem chtěj nechtěj tuhle zkušenost udělala. Dost nevhodné ale bylo, že se to dělo v době návštěv a oni do toho pokoje ty naše návštěvy pouštěli i tak bez zábran - dodnes si pamatuji, jak dcerka zbělela, když zjistila, nač se dívá.

Tak jsem byla z nemocnice doma, pilně rozcvičovala ruku do bývalé hybnosti a hledala, kam se v té Bechyni vrtnu. Jako matka dětí - školáků jsem sice ze zákona mohla být doma aniž hrozilo příživnictví - jenže jíst a oblíkat se chtělo a tátova výplata na to nestačila.

A pak mne potkalo nenadálé štěstí v podobě Domu služeb - ale o tom příště ...

Naďa Vencovská

Další články autorky