SeniorTip

Rozhovor se zrcadlem

Ivan KOLAŘÍK
Executive Director, Australian Police Ethnic Advisory Bureau (ve výslužbě)

Zrcadlo: Ahoj Ivane. Nemohu vůbec uvěřit, že se mně podařilo tě chytit doma. Na tuto příležitost čekám už pěknou dobu a ty se pořád někde touláš. Kdepak jsi byl teďka?

Ivan: Jeminánku, tak tobě se přece jenom podařilo mě vyštrachat. Teď nezbývá než si nalít pivko a když jinak nejde, tak si pokecat. Doufám, že tě nepřekvapuje, že si takhle hnedlinka po ránu dávám pivinko. Z mých povídání musíš vědět, že ho mám převelice rád. Tak si přihni a dejme se do toho.

Z: No dobře, když nedáš, tak si s tebou připiji. Ale jenom jedno, abys neřekl. Ale neodpověděl jsi mi na otázku, kde jsi se toulal.

I: No my jsme se právě vrátili z takové menší cesty po nádherném pobřeží Queenslandu.

Z: Ty rád cestuješ?

I: Jo a ne. Miluji cestování po Austrálii. Nenávidím cestování do zahraničí. Jednak proto, protože se bojím lítat, a pak jakákoliv cesta kamkoliv je šíleně dlouhá a nudná. Tady máme tolik unikátních krás, že necítím naléhavou potřebu z Austrálie jezdit. Hergot to pivo je moc teplý.

Z: Miluješ pouze cestování po Austrálii nebo Austrálii jako takovou?

I: Já se prakticky od prvního dne po příjezdu do Austrálie zamiloval. Je to taková mladá, nezkažená, sympatická země. Svým způsobem unikátní, ať už se jedná o zvířátka, flóru a vlastně i lidi.

Z: Víme, že tam máte klokany, medvídky koaly a jiná zvířata, která neexistují nikde jinde na světe. Ale lidi? Chceš tím říct domorodci?

I: No jo, tím myslím i naše Aboridžince. Ale hlavně tu úžasnou směsici národností a kultur, které Austrálii dělají takovou jaká je. To je také něco unikátního. Ale rodilí Australané jsou také príma lidi. Mají úžasný smysl pro humor a hlavně si dovedou dělat legraci sami ze sebe, což je dost neobvyklé.

Z: Ty jsi emigroval v šedesátém osmém roce. Co tě přimělo k tomu opustit rodnou zemi? Bylo to těžké?

I: Rozhodnutí emigrovat jsem udělal pár týdnů po okupaci. Věděl jsem, že jakékoliv svobodné myšlení bude po léta tvrdě potlačeno. Že nastane doba temna. A tak jsem to sbalil a odešel jsem s tím, že už se nikdy nevrátím, protože v té době a po léta potom nikdo nevěřil, že by někdy mohl komunismus padnout. Udělat rozhodnutí nebylo těžké. Těžké bylo opustit rodinu. Ale s tím se musel vyrovnat každý emigrant. To, jaký měl můj odchod dopad na zdravotní stav maminky a jaké měl pak potíže můj táta-komunista, pomyšlení na to mě trápí dodnes.

Z: Jak jsi se s tím vyrovnal?

I: S něčím takovým se snad vyrovnat nelze. Myšlenky na osud rodičů po mém a bratrově odchodu mě často tlačí jako černá můra. Maminka se z toho nikdy zdravotně nevzpamatovala. A tak se snažím myšlenky zahnat někam do kouta, ale je to hrozně těžké. Samozřejmě, že jako rodič si člověk uvědomí mnohem lépe jaké to asi musí být ztratit děti. Hlavně pro maminku. Musím ale říci, že jak ona tak táta mě od rozhodnutí emigrovat nezrazovali. Spíše naopak. A za to jim také hrozně vděčím. Jak úžasně nezištně se moji rodiče v té situaci zachovali přestože věděli, že mě zřejmě vidí naposledy v životě.

Z: A viděli jste se někdy od tvého odchodu?

I: Bohudíky jsem maminku viděl dvakrát. Jednou jsme se sešli v Holandsku a po Sametové revoluci pak v Praze. Krátce po tom krásném setkání zemřela. S tátou jsem se ale bohužel nikdy po odchodu neviděl. Táta byl básník a po léta nám posílal svojí krásnou poezii prodchnutou láskou k nám. Sakra to pivo mě ale dělá nějak sentimentálního. Můžeme prosím přejít na něco veselejšího?

Z: Dobře, nechme toho. Já tady z toho rozhovoru pak budu taky špatnej. Chtěl jsi být herec. Uplatnit se jako herec v Austrálii, to by muselo byt pěkně těžké. Nebo ne?

I: No tak na herectví jsem vůbec nemyslel. Na to jsem přestal myslet už před odchodem. Člověk musí být realista, po příjezdu do Austrálie šlo o existenční přežití. A já přišel jako cucák bez ničeho. Před emigrací jsem byl zapsán do prvního ročníku studia osvěty a novinařiny na Karlově universitě. Takže jsem nebyl ani vlastně student. Nebyl jsem vůbec nic. Jenom mladý. A plný elánu v nové zemi prorazit.

Z: Prorazil jsi?

I: Několik let jsem tvrdě zápasil. Hlavně s novou řečí. Myslel jsem, že angličtinu nikdy nezvládnu natolik, abych ve studiích mohl pokračovat. Rok jsem dělal v továrně na papír tu nejpodřadnější práci jaká tam byla. Ale to mi dalo podnět ještě k houževnatějšímu studiu angličtiny. Musím říci, že neschopnost se domluvit mě doháněla k zoufalství. Cítil jsem se naprosto méněcenný. To trvalo nejmíň rok. Práci v továrně jsem nenáviděl. Přišly chvíle, kdy jsem dokonce přemýšlel o návratu. Ale jak říkám, všechny tyto pocity mě přiměly k tomu, abych nad situací nakonec vyhrál.

Z: To sis zprvu moc legrace asi neužil, co?

I: Ale což o to, legrace občas byla. Například, když jsem měl hned čtvrtý den po příjezdu na Tasmánii svatbu.

Z: Proč tak brzo?

I: Protože manželčina puritánská tetička nemohla přenést přes srdce, abychom sdíleli pokoj, aniž bychom byli svoji. To, že jsem s Ivankou chodil téměř dva roky před emigrací, to jí nějak ušlo. Ale svatba musela být. Taky mně bylo nepříjemný tajně po špičkách chodit navštěvovat budoucí ženu, když na mě náhodou přišel velkej cit. A věř, že ten na mě jako na dvaadvacetiletýho kluka, přicházel dost často. A tak jsme do toho praštili. A jsme dohromady dodnes. Svatba to byla tenkrát velikánská. Přišlo všeho všudy asi deset lidí, všichni přátelé tety a strejdy, místního lékaře. No, ale největší legrace ovšem byla, že k vůli pámbíčkářské tetičce se svatba musela konat v katolickém kostele.

Z: A co je na tom tak zvláštního?

I: Zvláštní a hlavně zajímavé a k popukání směšné bylo to, že obřad trval asi hodinu a my bez jakékoliv znalosti angličtiny museli po faráři opakovat hrozně dlouhé litanie z bible. Zkus tohle dělat třeba v arabštině. Tak nám to tenkrát připadalo. My se potili studem, farář kuckal smíchy a svatebčané se dobře pobavili. A příští den jsem musel narukovat do té hrozné fabriky. A tam byla vlastně také legrace. Hned první den jsem během přednášky o bezpečnosti práce nastražil uši, protože jsem se domníval, že se neustále mluví o mně.

Z: Co tím myslíš?

I: Ten instruktor totiž pořád používal slovíčko “check”, což se vysloví zrovna tak jako “Czech”. Anglicky jsem uměl natolik, abych věděl, že “Czech” je “Čech”. Co jsem však nevěděl bylo, že “check” znamená “zkontrolovat.” A tak pokaždé, když instruktor toto slůvko utrousil, trhlo to se mnou a začal jsem se připitoměle na všechny usmívat domnívaje se, že se pořád mluví o mně.

Z: Jak víme, nakonec jsi všechna úskalí překonal a v nové zemi jsi se uchytil. Máš k tomu co dodat?

I: V Austrálii jsem se skutečně uchytil. K mým úspěchům však přispělo mnoho okolností. Hlavně to, že jsem byl mladý kluk, ale i to, že v Austrálii v šedesátých letech vládla velice pročeská nálada. Jak federální tak státní vláda nám umožnila co možná nejsnadnější splynutí s australskou společností.
I když jsem po roce stále ještě zápasil s angličtinou, dostal jsem stipendium studovat na universitě. To bylo něco, o co se jiní museli dobrými studijními výsledky zasloužit. Nám to bylo dáno z fleku. Jenom proto, že jsme byli Češi. Tím pádem jsem také téměř zdarma na universitě vystudoval.

Z: Co jsi studoval?

I: Musím se zahanbeně přiznat, že jsem první rok studia, který jsem začal přesně rok po příjezdu do Austrálie, prolítl. Zkrátka jsem na nic jazykově nestačil. A zase pomohla vláda, která nám umožnila intenzivní kurzy angličtiny. Těmi jsem prošel a pak jsem nepropadl z ničeho. Co jsem studoval? Politické vědy, ruštinu a ruskou literaturu. Později jsem si udělal knihovničinu.

Z: Ruštinu???

I: Ano prosím. Já byl tak trošku, jak se říká, fikanej, protože jsem si myslel, že když jsem ruštinu studoval prakticky celý život v Československu, tak bych si tím ulehčil studia zde. Lehké to bylo pouze první rok, kdy jsem vskutku zářil. Další dva roky nebyla legrace, zvláště když se dělala Tolstého “Vojna a mír” v originále. Jen tak tak, že jsem prošel. Univerzitní diplom však byl pro další život nesmírně důležitý, protože otevřel bránu k dobrému zaměstnání.

Z: Kdepak jsi po studiích působil?

I: Já studoval při zaměstnání. Moje první zaměstnání bylo v univerzitní knihovně. Toho jsem si vážil, protože jsem si neustále připomínal tu hroznou továrnu na Tasmánii. Zaměstnání v knihovnách jsem střídal jako ponožky. Stěžejní však pro mě byla práce ve Státní knihovně státu Viktorie, kde jsem byl jako emigrant pověřen zakládáním knihovnických služeb pro potřeby přistěhovalců. Postupně jsem se stal expertem v tomto odvětví knihovnictví a začal dělat kariéru. Musím dodat, že to bylo vůbec první místo tohoto druhu vytvořené v Austrálii. Takže jsem byl něco jako průkopník. A zase to bylo shodou okolností. Emigrant-knihovník přišel vhod v době, kdy se na scéně začala objevovat politika “mnohokulturnosti.” Hele, došlo pivo. Tak si otevřeme další, protože v hrdle vysychá a to nemá být.

Z: Nezlob se, Ivane, ale ty jsi ten poslední, kterého bych si představil jako knihovníka. Ty takový srandičkář.

I: Máš tak trochu pravdu. Knihovničina pro mě byla trochu suchopárná. Pořád se šeptalo, a i ty knihovnice byly většinou dost šeredný holky. Legrácky jsem se snažil dělat, ale většinou nenašly pochopení a já se bál, že taky ze všeho zblbnu a změním se, a tak jsem se začal koukat okolo. Mně už to stejně lezlo na mozek, protože jsme byli třeba někde na dovolené a já neustále tahal manželku, aby se se mnou chodila koukat po knihovnách. Kdybych ale býval u toho řemesla zůstal, stal bych se movitým člověkem, protože mužů v knihovnictví moc nebylo, a ti, co u toho zůstali, to většinou někam dotáhli. Takový universitní knihovník měl stejný status a plat jako profesor. Což nebyla maličkost.

Z: A tak jsi od profese odešel.

I: Odešel jsem na Ministerstvo pro přistěhovalectví a etnické otázky. Tam se mi líbilo, protože se dělaly velice zajímavé věci a byla u toho i legrace. Pátky jsme třeba téměř nepracovali. Ty se trávily v hospodách oslavováním různých výročí a narozenin kolegů. Vždycky se našla nějaká příležitost chodit se o pátcích osvěžovat. V té době se potom mohlo i usednout za volant - taková to byla tenkrát volná doba.

Z: Tam jsi začal dělat opravdovou kariéru?

I: Já v životě žádný kariérista nebyl. Neměl jsem takové lidi vůbec rád. Pravda je, že mně nějakým způsobem, zřejmě daným osudem, do klína padaly věcičky, které by jiní mohli nazvat ‘kariérou”. Já se ale sebevědomě za kariérou nehnal, nikdy jsem nešel přes mrtvoly. Pouze jsem se nějakým způsobem ocitl v pravý čas v situacích, které ovlivnily moji pracovní dráhu. Na ministerstvu jsem začal jako odborný pracovník. Po pěti letech ze mě udělali zástupce ředitele. Chci věřit, že v tom hrály určitou úlohu mé schopnosti, ale jako cynik vím, že jsem se jim zase hodil do krámu. Zcela cynicky řečeno, že vláda chtěla praktickým způsobem ukázat, jaké šance dává emigrantům, jako jsem já.

Z: Na ředitele jsi to nedotáhl?

I: Ne. Stále více a více jsem si uvědomoval, že i v mojí pozici zástupce jsem více a více začleňován do politického procesu. Zrovna tak jsem si uvědomoval, že jsem v určitých věcech politickými stranami využíván a i zneužíván. Přistěhovalecká politika byla a dodnes je krajně politicky ožehavá záležitost, a koncem sedmdesátých let se vyhrotila situace natolik, že jsem se začal poohlížet po něčem jiném. Rozhodnutí z místa odejít pak za mě definitivně udělaly výsledky voleb, kdy se k veslu dostala levice a mně, jako odpůrci socialismu, začalo tvrdě téci do bot. Labouristická vláda v té době byla natolik paranoidní, že jsem věděl, že novým pánům budu svým politickým smýšlením nepohodlný. Nezbývalo než udělat rychlé rozhodnutí.

Z: A dal ses tedy k policii. Nelituješ toho? Vždyť pamatuješ, jakou měla policie v Československu špatnou pověst.

I: Ano, bez váhání jsem se dal k policii. A tradičně politicky nezávislá a neangažovaná konzervativní policie mně velice imponovala. Když pak policejní vedení vidělo, že mám na ministerstvu odzvoněno, podali mi pomocnou ruku. Proto jsem neváhal ani vteřinu. Přechod k policii bylo z profesionálního hlediska vůbec nejlepší rozhodnutí jaké jsem mohl udělat. Tam teprve začala ta pravá kariéra, jak bys to nazval ty.

Z: Ty jsi musel být v uniformě hrozný fešák.

I: Tak to, že jsem nikdy žádnou uniformu neměl, bylo moje největší profesionální zklamání vůbec. Ale všechno je k něčemu dobrý. Já bych byl v uniformě tak ukrutně přítažlivej, že by se krasavice o mě praly, na mě by pak třeba chodily ty moje velký city a nevím, jestli bych tím u hodné ženy Ivanky uspěl. Ne, já byl pořád v civilu, a to hlavně, aby se mě přistěhovalci nebáli.

Z: Nebáli?

I: Já měl totiž na starosti vztahy mezi přistěhovalci a policií. Protože je v Austrálii tolik menšin přicházejících z opresivních režimů, mají jejich příslušníci většinou z policie oprávněný strach. Uniforma by tento strach ještě umocnila a dosažení spolupráce mezi menšinami a policií by se podstatně zpomalilo. A tak jsem měl elegantní šaty a policejní placku, na kterou jsem byl děsně hrdý. Ještě když mluvíme o tom strachu… Pamatuji se, že jsem jednou dával přednášku politickým uprchlíkům z Vietnamu, kde se policie neslavně proslavila svojí brutalitou. Jedna mladá dívka během přednášky pořád opouštěla místnost a venku zvracela. Doufám, že ne pohledem na mě, ale spíše na to, koho jsem představoval. Chudák byla vietnamskou policií zneužitá a brutalizovaná. A takových nešťastníků zde máme na tisíce. Je pro ně i oficiální název “Člověk, který přežil fyzické mučení.”
A na těchto lidech jsme chtěli spolupráci při vyšetřování zločinu.

Z: Náročná práce, která vyžaduje patřičnou dávku sensitivity, taktu a znalosti rozličných kultur.

I: Sám bych to neřekl lépe.

Z: Nalij mi prosím tě jedno, protože tento rozhovor se sice protahuje, ale věřím, že bude čtenáře zajímat.

I: Já bych si nebyl zase tak jistý, protože tady kolují historky, jak jsme my emigranti v Česku nepopulární. Stačil mně dovětek k jinak výbornému filmu “Pelíšky”. Ten to všechno pokazil.

Z: Jenže čtenáři Seniortipu mají vytříbený vkus. To je jiný druh lidí než ti, kteří nesmyslně emigranty odsuzují. Ale teď jsme trochu odbočili. Nedovedu si představit, že by u policie byla legrace. Nicméně znaje tě, možná, že se mýlím.

I: Upozorňuji, že náhodou o legraci nebyla nouze. Jako správnému Čechovi, který nemá od švejkárny daleko, se mi podařilo kolegy správně oblbnout. Tak jsem třeba, když bylo naprosté ticho, vykřikl “Ticho prosím,” což je zmátlo a přimělo k tomu, aby velice slušně poznamenali, že jediný, kdo dělá hluk, jsem já. Ale pak se to tak ujalo, že i třeba při velice důležitých schůzích kdejaký papaláš utrousil “Ticho prosím,” a každý věděl o co jde. Nebo jsem začal mluvit s těžkým německým akcentem a netrvalo dlouho a policajti tak mluvili taky a vždycky jsme se moc nasmáli. To se raděj nezmiňuji o tom, jak jsem salutoval. Úplně proti předpisům, téměř s pěstí u spánku. Pak to začali dělat i vysocí důstojníci a zase jsme se moc smáli.

Z: U policie jsi to doopravdy někam dotáhl, ale jít do důchodu v 54 letech? To už se ti tam nelíbilo?

I: Práce u policie byla z profesionálního pohledu úžasně uspokojující. Působil jsem u nich všeho všudy dvacet let. Posledních deset let pak jako ředitel něčeho podobného jako je v Česku Cizinecká policie. Měl jsem zodpovědnost za celou Austrálii. Moje organizace plánovala celonárodní strategie pro vztahy mezi menšinami a policií a nejvíce jsem pyšný na to, že tyto strategie převzala dokonce i Evropa. Po deseti letech jsem ale došel k názoru, že už jsem přestal být plodný, že jsem prostě vyčerpal nápady, se kterými bych mohl dále přispívat do celého procesu. Bylo mi blbý jen tak sedět, nic nedělat a brát dobrý plat. Na to jsem zkrátka nebyl. Takže jsem využil příležitosti a ani ne v padesáti pěti letech jsem odešel do důchodu.

Z: Dostal jsi se ve své pozici do světa?

I: Ano, dostal. Hlavně díky udělení prestižního Churchillova stipendia. Některé zážitky jsem popsal v Pozitivních novinách. Také jsem reprezentoval australskou policii celkem třikrát v Číně. Tam jsem komunistický policajty pro změnu zase zmátnul tím, že jsem ve slavnostní řeči pro asi tři tisíce policajtů zahřímal: “Jak to řekl generál Suvorov - těžko na cvičišti, lehko na bojišti.”

Z: No tohle? Co oni na to?

I: No, abych řekl pravdu, tak jsem byl z toho výroku sám zaraženej, ale když davy začaly jásat, tak jsem věděl, že jsem snad nezpůsobil mezinárodní ostudu. Také jsem si oddechl, když vedoucí naší delegace, guvernér státu Viktorie, na mě hodil přívětivý úsměv.

Z: Co bys označil jako vrchol tvé kariéry?

I: Asi to, ze jsem pomohl vypracovat nejenom strategii pro Austrálii, ale že náš program převzala v roce 1988 také Evropa, která na něm postavila strategie, které upravila pro evropské podmínky. Nemohu se také nezmínit o udělení vysokého vyznamenání Order of Australia Medal (OAM), které jsem dostal za svoji práci u policie. Obvzláště mě těší, že ho musela schválit samotná královna.

Z: A když jsi teďka v důchodu tak se nenudíš?

I: Jestli se důchodce nudí záleží na tom, má-li nějaké hobby, které ho zaměstnává. Jinak to musí být doopravdy zatraceně nudná záležitost. Proto také lidi, kteří v důchodu nemají co dělat, předčasně umírají. Koukat jen tak do blba musí být vskutku hrozné.

Z: A co tebe udržuje při životě?

I: Humor. A pak moje velká láska k cyklistice. A tak si pořád stavím nová kola, zatímco si Ivanka rve vlasy, co za ně dovedu utratit. A jezdím. Pro mě je jízda na kole totéž co meditace. Mimochodem, té se také věnuji už pěknou řadu let. Hraju také trochu golf, ale hlavně při tom dělám krtky a to mě moc stresuje. Hodně s manželkou jezdíme a poznáváme krásy Austrálie. A pak píšu.

Z: O tom psaní…Jak jsi se k tomu vlastně dostal?

I: Ale úplně náhodou. Jednou jsem napsal takový legrační mailík kamarádce-novinářce, a ta mě přesvědčila, že bych měl psát pravidelně. A tak jsem to zkusil. Líbilo se to také Václavovi Židkovi a od té doby to už jede více méně samo od sebe.

Z: Co psaním sleduješ?

I: Já píšu hlavně lidem pro radost. V žádném případě si nemyslím, že to, co píšu má nějakou výraznou literární hodnotu, ale snažím se dát lidem dobrou náladu. O to mi jde snad nejvíce. Jestli se mi to daří, mohou posoudit pouze čtenáři. Kamarádi říkají, že je to príma, žena často pochybuje. Ale to je asi tím, že všechny ty mé historky už zná až příliš dobře, takže jí nic nemůže překvapit.

Z: Dělá ti psaní po tolika letech v anglicky mluvící zemi potíže?

I: Musím se přiznat, že jsem překvapil sám sebe. Česky samozřejmě mluvím s manželkou, ale do té doby, než jsem začal psát, tak jsem se lépe vyjadřoval v angličtině. Moje první fejetony byly šílené -samá chyba, strašný slovosled, prostě všechno proti zásadám českého pravopisu. Pak se stalo něco záhadného, a jak Václav, tak i hodná Jitka Vykopalová, která mi dělá korektury, mě chválí, jak jsem se polepšil. Asi je to přece jenom dané tou základní výukou češtiny, kterou jsem jako každý prošel v tehdejším Československu. Přece jenom se tam na to dbalo a člověku to asi zůstalo někde v podvědomí a postupně jsem se k tomu zase dostal. Ale stejně pořád sekám chyby. Jde o to si všechno po sobě pořádně znovu a znovu přečíst. Mám také štěstí, že po mně všechno ještě několikrát kontroluje Ivanka, která na tom s češtinou byla vždycky lépe než já.

Z: A jak píšeš? Je to jako těžký porod? Nebo věci přicházejí na svět lehce.

I: Já, když to na mě přijde, tak usednu k počítači a vychrlím to celkem za chvíli. Pak už se ale k textu nevracím, protože si myslím, že stálým předěláváním a vybrušováním ztrácí na spontánnosti. Samozřejmě, že všechno po sobě pečlivě čtu, abych vychytal chyby. Hele, zrcadlo, neměli bychom už skončit? Je to šíleně dlouhý rozhovor. A navíc došlo pivo. A já musím na kolo.

Z: Dobře, když jinak nedáš. Na ukončení jenom banální otázka. Cítíš se Čechem nebo Australanem?

I: To není banální otázka. To je něco, s čím se každý emigrant snaží vypořádat. Já se pokládám za loajálního Australana, který je hrdý na svůj původ. V češtině prakticky nečtu, ale do nekonečna si poslouchám písničky zpěváků svého mládí jako Suchého, Hegerové, Matušky, Gotta, Vondráčkové, Pilarové a dalších, které mi dodnes přinášejí radost. Jsem tedy čecho-australan, ale i když se do Česka rád podívám, ještě raději se pak vracím zpátky domů - do Austrálie. Mnoho lidí to pochopí, někteří však ne. To už je život.

Z: Moc díky za rozhovor.

I: Rádo se stalo. Jak však říkám, jen aby to někoho bavilo.

Pozn. redakce: Autor je dopisovatelem www.pozitivni-noviny.cz

Další články autora: