Jubilejní setkání
Naše radnice mì pozvala k malému setkání, prý k oslavì mého ¾ivotního jubilea. Byl to omyl, ¾ádné „okrouhliny“ jsem nemìl, ale organizátoøi zøejmì usoudili, ¾e ka¾dý rok po osmdesátce je vlastnì docela významné výroèí. Ale proè bych neslavil, v¾dy» se tam sejdu se starými pøítelkynìmi z nìkdejšího našeho klubu dùchodcù. A slavnostní síò naší radnice je opravdu pozoruhodná.
®ádná akce se ovšem neobejde bez menších – vìtších problémù. Pøed rokem na podobném setkání se napøíklad prý nedostavila umìlkynì, která mìla obstarat kulturní vlo¾ku programu - sdìloval nám pan starosta s politováním. Malièkost, øekl jsem si a nikým nezván, nevybízen, jsem vystartoval ke krásnému pianinu, nabídl jsem, ¾e obstarám nìco slavnostní atmosféry. Chyba. Sotva jsem hrábl do klávesnice, abych pøítomné potìšil oblíbenou písní, pochopil jsem, proè to asi umìlkynì vzdala. Nástroj byl dokonale rozladìn. Co teï? Vzdát to, omluvit se, nebo pokraèovat? Vysoké tóny (a nízké jak by smet) se nedaly poslouchat, støed klávesnice vydával jak - tak¾ pøijatelné tóny, trpìl jsem (a posluchaèi mo¾ná se mnou), ale skladbu jsem nakonec odehrál na dvou prostøedních oktávách. Potlesk mì stejnì neminul, posluchaèi, hlavnì senioøi se zbytky sluchu zøejmì ocenili alespoò moji snahu.
®ádná akce se neobejde bez menších – vìtších problémù, potvrdil jsem si letos opìt. Radnice mi nabídla, ¾e mì na tuto akci dovezou, mají v úctì pokroèilý vìk, prý spoleènì s paní D. z okolí. V urèenou hodinu, minutu a potom dalších 5-10-15-20 minut jsem èekal a èekal. Nakonec jsem pro jistotu na radnici zavolal – pani D. skonèila v nemocnici, cestu pro ni zrušili a v tom fofru na dalšího pasa¾éra zapomnìli. Ale zasáhli! Ochotný mìstský policajt mì u radnice sice vylo¾il v okam¾iku, kdy u¾ program konèil (klavír u¾ asi byl naladìn), ale spoleènou fotografii jsem ještì stihl.
Proè vám to všechno vykládám? Hlavnì nechci popsat ani další fázi oslavy, ani pìknou restauraci, kde akce pokraèovala, ani to dobré jídlo a pití, které nás èekalo, ale hlavnì to setkání s mými starými pøítelkynìmi. Starými? Nejde mi vùbec o vìk, ten mnohdy není vùbec dùle¾itý, jde jen o to, ¾e se známe spoustu let…Mìl bych vám je pøedstavit.
Pani Kvìta. Ještì donedávna zanícená cestovatelka. Nevynechala jediný zájezd organizovaný našim klubem nebo okolními organizacemi, tu vyrazila k pobytu u ji¾ních moøí, tu k vykoupání v maïarských termálech, jindy jen tak do Tater nebo Krkonoš. Jenom¾e u¾ síly málo staèí.
Líba. Zanícená turistka. A kdy¾ u¾ síly na vìtší akce nestaèí, dennì obejde ta nádherná údolí v našem nejbli¾ším okolí, Mariánské, Okrouhlík. Jen si mi postì¾ovala, trasa, kterou zvládala za 20 minut, jí u¾ vezme tøi hodiny. Ale èasu má prý dost!
Zato Anièka, ta se nemìní. Nezapøela se, u sklenièky vína spustila pøíval svých vtipù, vykládaných tak kouzelnì s tak vygradovanou pointou, ¾e naše spoleènost u stolu se svíjí bouølivým smíchem. Mimochodem, ty vtipy jsme u¾ mo¾ná jednou slyšeli, ale platí, co tvrdíval kdysi maïarský humoristický èasopis Ludas Matyi: „Vtipy nejsou staré, to lidé jsou staøí, pro novorozenì (a doplním: pro pokroèilý vìk) jsou všechny vtipy nové!“
Anièka se potom na mne zadívala: „Dobøe se podívej, co je na nás tøech zvláštní?“ Odpovìï jsem nenašel, rozluštìní následovalo: „Je nám dohromady bezmála tøi sta let!“ Opravdu, mnoho u¾ jim neschází, ale jejich ¾ivotní energie zahanbí mnoho daleko mladších.
Holky moje drahé, tìším se, ¾e se snad za rok na podobné oslavì opìt setkáme, v¾dy» vám do tìch tøí set nìco ještì pøece jen schází. Upøímnì: s vámi jsme si skoro jist, ale kdoví, zda se toho dalšího jubilea doèkám já?