Pamìtníci vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a umìní odkladu
Nutno øíci, ¾e Tai se u¾ dokonale pøizpùsobil novému prostøedí a neodlišuje se od svých tuzemských spolustudentù ani ve vynalézavosti, jak odvrátit blí¾ící se pohromu – a» u¾ je to diktát, nebo jen nepøíjemná otázka. Pochopil toti¾, ¾e v¾dy je tøeba získat èas na rozmyšlenou.
Nejjednodušší a také nejèastìjší je vhodnì umístìná otázka : „Mù¾u se napít?“ Tady Tai ví na sto procent, ¾e jeho po¾adavek neodmítnu, nebo» nechci mít na svìdomí, ¾e by vyschl „na troub“ – jak jednou prohlásil.
Jiný, neménì úèinný prostøedek, jak získat potøebný èas, je smrkání. Tai tuto svou potøebu formuluje pochopitelnì originálnì . Obrátí se na mne s pohledem oddaného psa, pro jistotu popotáhne nosem a sdìlí mi : „Já vysmrknu.“ Mne tento jeho neodnauèitelný novotvar v¾dy uvede v nadšení, a tak má hoch dost èasu na to, aby se „vysmrknul“.
Nìkdy ovšem nestaèí ani minerálka, ani kapesník, a tehdy Tai sáhne po t쾚ím kalibru. Nastupuje „filozofický rozbor textu“. A ten nastupuje vìtšinou tehdy, kdy¾ se Taiovi docela prozaicky nechce uèit.
Diktuji první vìtu diktátu: Usedl na mýtinì pod vysokými stromy, oddal se s nadšením kouzlu okolí a zapomnìl na všechny starosti. Tai vìtu vyslechne bez zájmu a k psaní se nemá. Podívám se po nìm : Aha! Tai u¾ je zase v myšlenkách kdesi mimo tuto planetu! „Tai, píšeme!“ øíkám hlasitì a svá slova pro jistotu doprovodím zaklepáním na desku stolu. Tai vykulí oèi , vteøinku na mne nechápavì kouká a pak prohlásí: „Já ne tady!“ „To vidím!“ konstatuji. „Tak se laskavì vra»!“ Poslušnì tedy zatøepe hlavou a hlásí: „U¾!“ Pøeètu tedy vìtu ještì jednou, ale Tai se zøejmì rozhodl, ¾e psaní diktátu ještì trochu odlo¾í. „Já nemám rád les!“ prohlásí nekompromisnì. To mne pøekvapí, a tak po nìm jen udivenì kouknu. Vidí mùj údiv, zaène tedy své prohlášení upøesòovat: „Nooo…ne ka¾dý les. Já nemám rád les, kde jen starý vysoký stromy.“ „A co ti na vysokých stromech vadí?“ divím se dál. „No já jdu, jdu, èùùùèi nahoru a poøád vidí jen hóly stromy-nic,nic,nic… a a¾ tam nahoru ty vìtve!... Kdy¾ stromy mladý, to lepší. On ne tak moc vysoký a já vidím modrá obloha…“ „Co ¾e vidíš?“ probudí se ve mnì kantorka. „Co?“ vrací se Tai zpìt do reality. „No vlastnì koho, co vidím? Èvrrrtý pád! Modrou oblohu jako modrou ¾enu,“ ukonèí svùj jazykovìdný exkurz.
Nepøíliš nadšenì se koneènì chápe propisovaèky, ale ještì pova¾uje za nutné mì informovat: „Já ani ve Vietnam nechodil rád do lesa. Tam byl moèo…moèa…“ „Moèál?“ pomáhám mu. „Jo, moèál a v nìm ¾il jedovatej ¾ab.“
A tak ještì z „jedovatého ¾aba“ udìláme ¾ábu a koneènì se pouštíme do diktátu. Co jsem se ovšem za této pohnuté situace v Taiovì diktátì doèetla, to si pøeètete pøíštì.
Míla Nová