SeniorTip

Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Démon alkoholu

Nakousla jsem to "alkoholické" povídání ajrkoňakem, ale tohle téma se ještě nedá opustit. První maléry mladého života v tomto punktě jsme si asi prožili všichni. Je mi u souzeno, že se nejen malérům nevyhýbám, ale prožívám si je s veškerou parádou...

V mé rodině pili rodiče láhev vína jen o velkých svátcích, pivo myslím nepil ani otec. Napsala jsem již o své doživotní vzpomínce na mámim skvělý ajrkoňak a pro spravedlnost bych se měla zmínit, že - možná právě pro tu naprostou nezkušenost, co alkohol dokáže - jsem se dokonale doslova ztřískala v první květnové dny v prvém roce oslav skončení války.

Několik dnů jsem měla nějaké žaludeční potíže a tak jsem byla léčena čajem a starými rohlíky. K večeru se mi to samotné doma zdálo nějak dlouhé a tak jsem šla mámě naproti do práce. Cestou mi napadlo zastavit se u dospělejší přítelkyně, jejíhož přátelství jsem si velice
považovala. Ona již byla členkou olomoucké činohry a já jsem po divadle tolik a zatím tak marně toužila... Zdálo se mi, že nejen uvidím svůj ideál, ale z jejího okna mámu zahlídnou, jak vychází z bran mrazíren, kde tehdy pracovala jako opravářka pracovních oděvů. Zazvonila jsem tedy u Růženy a bez varování vpadla do malé, ale hlučné oslavy něčích narozenin. Protože respektovali mou nedospělost, byla jsem ustanovena pouze obsluhovačem svých idolů. Jak dospěle a důležitě jsem se cítila!

Naneštěstí jsem od přírody mlsná a tak, když jsem si jen ze zvědavosti lízla, zjistila jsem, že ty různě zbavené vodičky jsou voňavé a dobré. A tak jsem potajemky ochutnala ode všeho, co se nabízelo. Popravdě si pak už jen pamatuji, že jsem seděla na taburetu a obdivovala sama sebe, jak jsem šikovná, když se vpřed i vzad dokážu dotknout hlavou země a pak už jen to, že ležím ve tmě na gauči a je mi strašně, ale strašně špatně. A to jsem netušila to nejhorší, že mne naši hledali všude po okolí, dokonce i u Růženy byli, ale to už jsem byla v takovém stavu, že se mne bála mámě ukázat. Sama ještě moc dospělá nebyla, dítě neměla, tak ji vůbec nenapadlo, jakou strastiplnou noc tou lží, že tam nejsem, našim připraví.

Nakonec ráno, když už jsem byla člověku podobnější, přece jen k nám domů zašla a přiznala, jak to bylo. Nikdo jí samozřejmě nevěřil, že v tom byla nevinně. Pro mne si máma došla a fackovala mne celou cestu až domů, čímž příhodně zveřejnila, že "Naděnka Skopalová už zase něco provedla". A hnala mne samozřejmě do školy. Gymnázium až u hotelu Palác
mi připadalo strašlivě daleko, už první hodina vyučování k nesnesení.

Odčehopak já chci k divadlu? Skácela jsem se bezmocně na lavici, samozřejmě ladně, že by i Hana Vítová záviděla. Spolužáci běželi pro pomoc, chvíli mne nechávali vzpamatovávat ve sborovně a pak mne dvě spolužačky - ke své velké radosti, že se ulejou - expedovaly domů. Máma jim slušně poděkovala, ale pak po mně blejskla černýma očima - co ale zbývalo, beztak jsem k ničemu nebyla - zahnala mne do postele.

Silvestrovská pohroma

U nás v rodině nebylo občasné umírněné napití sice pokládáno za ohrožení mravů, ale nijak jsme pití nepěstovali. Občas jsme si s manželem po obědě vypili pivo a sem tam dopřáli sedmičku Tramínu. A přesto i v tak "slušné" rodině se stalo, že došlo k vývratu obvyklého.
Dramaticky se s alkoholem seznámily mé holky. Bydleli jsme tehdy v Plzni. Myslím, že už jsem někde napsala, anebo napíšu, jak výjimečný to byl dům, plný přátel a báječných rodin.
Nepotřebovali jsme záminku k vzájemným návštěvám a srpen roku 1968 nás ještě více sdružil. Tak se také stalo, že na Silvestra někomu z hořejších pater napadlo jít o půlnoci poblahopřát o patro níž - a tak se postupně po poschodích přidávaly rodiny do blahopřejné party a vše skončilo v přízemí u Staňků. Větší děti jsme pobrali sebou.

Protože v okolí bylo zvykem vystřílet o silvestrovské půlnoci všechny rachejtle a prskavky, nechtěli jsme aby se menší děti, Majda s Hynkem, kterým bylo tehdy necelé dva a tři roky, vyděsili. Tak jsme je před půlnocí šetrně vzbudili, zabalili do dek a v náručí je nechali z balkonu přihlížet tomu půlnočnímu reji.

Když tedy ta parta rozveselených přátel zabrzdila o naše druhé poschodí, přesvědčila jsem se nejdřív, že malí už opět spokojeně usnuli, pozhasínali jsme, vypnuli televizi a přidali se k celodomovním oslavám. My dospělí jsme zabrali obývák, dospělejší děti zmizely u Staňkových kluků v pokojíčku a bylo veselo. Můj mateřský instinkt mi přece jen
nedal a asi po hodince jsem se propracovala ke dveřím, že se skočím podívat na děti.

No pane! Televize běží naplno, v obýváku na každém rodičovském křesle sedí opyžamovaný skřítek s nožičkou ladně přehozenou, děťátka dojídají a dopíjejí co na stolku po dospělácích zbylo. Naštěstí toho nebylo moc a tak jsem je honem zahnala zpátky do postele, počkala, až
doopravdy usnou a vrátila se ke společnosti. Dokonce jsem ji tím pobavila. To jsme ovšem nikdo netušil, co nám zatím připravují naše dětičky přibližně o deset let starší.

Staňkováci samozřejmě dostali s ostatními polodospěláky vplen chlebíčky a šťávy, ale chtěli se ukázat být dokonalými hostiteli. A tak nanosili do svého pokojíku všechny nedopitky v lahvích, co jich jen v kuchyni našli. S přesně stejnou nezkušeností s alkoholem jako já před
těmi mnoha lety, přivítaly teď všechny dospělejší děti v domě Nový rok 1969. Až na to, že je rodiče nemuseli zoufale shánět po okolí. Naopak. Když kolem třetí večírek končil a my se chystali domů, měli jsme je bezmocné a zvracející shromážděny na jedné hromadě. Rozebrali jsme si je a hozené přes záda jako pytle neštěstí dopravili domů.

Rodičové hodni pokárání pak vzali kbelíky, myli schodiště i výtah, ba dokonce i koberce doma, převlíkli sebe, děti, postele a ve všech patrech kolem čtvrté zavrčely pračky a nás dům jsme jako jeden muž - nebo doslovněji balkón - přivítal Nový rok šňůrami s velkým prádlem. Nevím jak kde, ale v naší rodině to nadlouho vydrželo jako účinné varování před démonem alkoholu.

Naďa Vencovská

Další články autorky: