Vnouček Pepa

Nejmladší z našich vnoučat, předškolák Pepa si v poslední době oblíbil slovo dement. Používá ho často, možná i proto, že je mu to zakazováno a jak známo zakázané ovoce nejvíce chutná. Neváhá tím slovíčkem označit řidiče, který před námi jede pomalu, nebo řidiče, který nás předjede, což se Pepovi zejména nelíbí..Nejčastěji však tím označením častuje postavy, které vidí v televizi.

Když jsem si všiml, které postavy v televizi tak označuje, tak mě zarazilo, že i přes ohromný věkový rozdíl který je mezi námi, mám s Pepou skoro stejný vkus pokud se jedná o postavy ze seriálů. Též se shodujeme v tom, že jako dementy nelze označit Pata a Mata a stejně tak krtečka či vydrýska.

Z doposud popsaného nevidím v zálibě Pepy užívat výraz dement velký problém, ten však nastal v momentě, kdy jím začal označovat postavy, respektive tváře, které viděl opakovaně v televizi a jak se ukázalo, nebyly to tváře ani postavy herců.
Je to do jisté míry i vysvětlitelné, vystoupení těchto osob v televizi je pro Pepu nepochopitelné, nic nepředvádí, jen melou něco jemu nesrozumitelného. Přiznám se, že často i mě, ale o to nyní nejde.

Jako člověka léta trénovaného k opatrnosti ve vyjadřování se k určitému okruhu lidí jsem vzal na sebe zcela dobrovolně, avšak v zájmu přípravy vnoučka do dalšího života úkol, že se pokusím o to, aby s tím raději přestal.

Když jsem dumal, jak to nejlépe udělat, napadlo mě poradit se s manželkou. Ostatně je to ona, kdo mi často radí. Tentokrát jsem však nepochodil. Když jsem jí řekl o co mi jde, odpověděla mi, abych Pepu nechal, abych mu nedělal v malé hlavičce zmatek a že nakonec má pravdu, vždyť i ona si myslí, že ti o kterých hovořím se chovají jako dementi, alespoň řada z nich.

Po této konzultaci jsem pochopil, že můj úkol je nadlidský, že z původního úmyslu vymluvit Pepovi užívání slova se úkol mění v zadání, vysvětlit mu, že i když je někdo dement, tak se ti kolem něho musí tvářit jako že to dement není a nedej bože ho tímto slovíčkem označit.
No a protože vždycky, když se dostanu do úzkých a nevím si rady se uchyluji ke snění, představě, že svět je jako v pohádkách, tedy, že dobro vítězí nad zlem, všechny postavičky jsou srozumitelné a vše je jednoduché. A tak jsem v představách pokračoval, jak by to bylo fajn, kdyby v televizi ukazovali a vystupovali postavičky, tedy lidé, kteří jsou charakterní, slušní, věci znalí. V tom případě by byl můj úkol byl tak jednoduchý, stačilo by Pepovi říci slovy Iljiče, uč se, uč se a do třetice uč se, aby jsi byl jako ti, co je ukazují v televizi, jako ti, co tam vystupují.
V zápětí mě však popadl smutek, že tomu tak nikdy nebude. To se ostatně děje často, myslím to střídání radosti se starostí, radosti a bolesti. Většina z vás to zřejmě zná z vlastní zkušenosti, pro ty, kteří ne, bych to vysvětlil na příkladu, že je to jako když vás kousne pes. To je také takové rychlé střídání bolesti a radosti, myslím tu bolest když se zakousne a tu radost, když povolí.

Abych se ale vrátil k tématu. Ono mě totiž napadlo, že pokud bude ještě chvíli pokračovat současný trend v televizi, tak že brzy bude možné Pepovi dát jednoduché doporučení. Prostě nedělej nic jako ti co vystupují a ti co je ukazují v televizi.

A mám také jednu radu pro dospělé, zejména seniory. Ta rada zní, nevěřte tomu co v televizi vidíte, není a nemůže to být pravda. Dokážu vám to na příkladu mých oblíbených seriálů z anglického venkova.. Tak třeba Vraždy v Midssomeru. Vrchní inspektor Tom Barnebee se seržantem Troyem tam mají týden co týden tři mrtvolky. Stejně tak inslektor Linley s asistentkou.Harvesovou a když k jejich mrtvolkám ještě přidám ty od Deal a Pascou, tak ani už nemusím přidávat další od vrchního inspektora Dalgliše, aby bylo jasný, že to nemůže být pravda. Pokud by to byla pravda, tak na tom anglickým venkově nemůže být už ani noha živá.

Jaroslav Petřík

Další články autora: