Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai a "zabulaná" hodina

V červnu jsem si Taie už moc neužila. Stihli jsme sice přípravu na závěrečnou prověrku, tu napsal na dvojku, a tak si zajistil stejnou známku z češtiny na vysvědčení , ale potom následoval jeho školní výlet, pak můj odjezd na dovolenou. Domluvila jsem se tedy s Taiem, že přijde na náhradní hodinu v pondělí 29.června. Pro jistotu jsem mu to zopakovala třikrát za jeho vydatného souhlasného pokyvování a zapsala červeně do jeho sešitu. A protože jsem se před odjezdem ještě zastavovala v obchodě Taiových rodičů, znovu jsem zopakovala i jeho mamince, kdy má Tai na další hodinu přijít.

Moje dovolená uplynula jako voda (a to díky počasí do slova a do písmene) a je tu pondělí 29.června. Blíží se hodina, kdy se má Tai objevit. Minerálka, sklenice , krabice s papírovými kapesníky a pantofle na přezutí jsou nachystány, uplynula i Taiova akademická čtvrthodinka, ale po Taiovi ani slechu, ani dechu. Za půl hodiny mi dochází trpělivost a chápu se mobilu. Leč marné je volání-a to i druhé a třetí. Pěkně namíchnutá pátrání po hodině vzdávám a předpokládám, že se Tai ozve večer. Leč i tato naděje je lichá. Pouštím tedy prozatím Taie z hlavy. Za dva dny jdu na poštu, která se nachází hned vedle obchodu Taiových rodičů . Strčím tedy do obchodu hlavu s otázkou: „Proč Tai nepřišel v pondělí na hodinu?“
„Ale vy na dovolená, povídal Tai,“ diví se maminka. Bleskově zapřemýšlím, zda má cenu připomínat jí, že i jí jsem opakovala, kdy Tai má přijít, ale tu myšlenku rychle zavrhnu, protože maminka spouští vodopád „českých“ vět, z nichž je srozumitelné jen neustále opakované: „Vy víte, tó děti!“
Řekla jsem si tedy, že Taiovi zvednu kulturu raději osobně, a mamince jsem důrazně zopakovala, že nepřijde-li Tai ještě jednou bez omluvy na domluvenou hodinu, nebudu s ním o prázdninách počítat. Maminka se upřímně vyděsila, protože nápad, že se Tai musí vzdělávat i o prázdninách, pochopitelně pochází z její hlavy, a předvádí mi výstup, ze nějž by se nemuselo stydět žádné divadlo na jihovýchodě Asie. Sepnuté ruce, jimiž se dotýká rtů, drobné cupitání, opakované úklony-to vše provázené slovy: „Próóósim, nezlobte sééé! Vy víte, tó děti!“ Rychle tedy maminku uklidňuji, že se nezlobím, pouze varuji, a couvám ze dveří. Během několika minut následuje ještě Taiova telefonická omluva.Dozvídám se tradiční „já asi trochu zapomněl“…

Na další hodinu už Tai přichází s téměř vteřinovou přesností. Váhavě se usídlí za stolem a očekává kázání. Omezuji se však pouze na dotaz, jak mohl mamince tvrdit, že jsem v inkriminovaný den ještě na dovolené, když měl termín další hodiny červeně zapsaný v sešitě. „Ty prostě sešit doma ani neotevřeš,že?“ končím přísně. Tai se jen přikrčí a ani nemuká. „Tak si sešit pěkně otevři a přečti mi, co jsem ti tam napsala!“ vybízím hříšníka. Tai sešit otevírá opatrně, jako by stránky byly podminované. Před jeho očima se objeví stránka se dvěma červeně napsanými řádky. Tai provinile začíná číst, ale při třetím slově se zarazí a pak se celý rozzáří. „Jé, paní profesorko, vy tady udělala chyyyba!“ nadšeně přímo zazpívá. „Chybu!“ opravím ho automaticky. „Ukaž! Jakou?“ nasazuji si brýle.
„Vy napsala < v pondělí 28.června>, a v pondělí bylo 29.!“ triumfuje Tai. Dochází k závěru, že slovo „pondělí“ není tak podstatné, zatímco můj „pozadu jdoucí kalendář“ ho zbavuje veškeré viny.
Po tomto zjištění mi bylo jasné, že už se pokání nedočkám…

Míla Nová

Další články autorky: