Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a puberta
Abych vám øekla pravdu, nevím, jak dlouho ještì budu mít o èem psát. Tai, ještì pøed mìsícem milý, trochu naivní kluk, který - aè o dva roky starší ne¾ spolu¾áci - dobøe zapadal mezi primány, se zaèal mìnit. Jen¾e ta promìna nepøišla polehouèku pomalouèku. Naopak! Pøiblí¾ila se skokem.
Ještì pøed ètyømi pìti týdny mne Tai bavil informacemi tohoto typu:
„Zítra zase fyzika. To hrùza!“pronesl znechucenì, kdy¾ si po hodinì ukládal vìci do batohu. „Jakápak hrùza?“ divila jsem se. „V¾dy» fyziku pøece máš rád…aspoò jsi to øíkal!“
„No jo, mám,“ pøipustil, „ale kdy¾ pan profesor poøád ptá!“ Zamyslel se a dodal: „Ale on ptá pøíjemnì!“ Pak se zamyslel ještì jednou a úvahu dokonèil: „Kdy¾ on ptá, co je fyzika, já po¾ád odpovím: Fyzika je ¾ivot. A dóóóbrý!“ A roztáhl pusu od ucha k uchu.
Jen¾e pak Tai onemocnìl planými neštovicemi, skoro mìsíc jsme se nevidìli – a na minulou hodinu pøišel nìkdo úplnì jiný – sice Tai, ale s úplnì jinými projevy, gesty a hlavnì názory… Prostì puber»ák jako vyšitý!
Poprvé naše kordy o sebe zazvonily, kdy¾ se zeptal, jestli bychom dnes místo tradièního diktátu a jazykového rozboru nemohli psát slohovku, kterou dostali za domácí úkol.
„Dobøe, Tai,“ povídám, „ale musíš mi øíct, co máš vlastnì psát.“
„Já névim!“ prohlásí s bohorovným klidem.
To mne u¾ trochu nadzvedlo na ¾idli. „Jak névim? Uka¾ mi, jak máš zapsané zadání úlohy!“povídám a tváøím se pøísnì.
Taie to však naprosto nevyvede z míry : „Némam. Asi nìkde ztratil…“ To bylo nìco na mne! Okam¾itì ho „stavím do latì“ : „No dovol! A jak tedy chceš pracovat, kdy¾ ani nevíš, co máš vlastnì dìlat?!“ Podíval se na mne jako na dorá¾ející mouchu a vypravil ze sebe: „Nooo….nìjaká popis…nebo co…“
„Tak zaprvé je popis rodu mu¾ského a zadruhé popisù je mnoho-budovy, místnosti, vìci, osoby…Který popis tedy máš psát?“ sna¾ím se dopátrat pøesného zadání.
„Névim,“ zní nevzrušená odpovìï.
Dochází mi u¾ trpìlivost, a tak se zatváøím hodnì kantorsky: „Tak, milý Tai, buï si honem vzpomeneš, co máš vlastnì psát, nebo úlohu budeš dìlat doma sám a my se teï pustíme do diktátu!“ To s Taiem koneènì trochu hnulo. Poškrabal se pøemýšlivì ve vlasech, vyrobil si na hlavì pìkné vrabèí hnízdo a koneènì z nìho vypadlo: „Povídala paní profesorká…èeba maminka nebo tatínek!“
„Aha, tak popis osoby,“ oddychla jsem si.
„Nooo…však ¾íkám!“podíval se na mne Tai udivenì – a z jeho výrazu bylo jasné, ¾e si myslí nìco o mentálnì opo¾dìných kantorkách. ( Jak jsme psali popis, to zaslou¾í vlastní kapitolku…)
Kdy¾ byla úloha hotová, ptám se pro jistotu: „A Tai, uèivu z mluvnice rozumíš? Nebrali jste nìco nového?“
„Róóózumím!“ pøikyvuje horlivì hlavou. „Ona paní profesorká po¾ád není ve škole, po¾ád na nìjaká soutì¾!“ stì¾uje si.
„A to tì tak mrzí, ¾e nemáte èeštinu?“ divím se nedùvìøivì.
„Nooo! My máme pak èi hodiny po sobì ta hnùùùsná matematika!“protáhl zhnusenì.
„Slyším dobøe? Matematika ¾e je hnusná?!“ nevìøím svým uším. „V¾dy» nedávno jsi mi øíkal, ¾e si dvojku z ní zlepšíš na jednièku!“
Ušklíbne se, trhne ramenem a øíká: „To já ne, to chce maminka!“ Kdy¾ vidí, ¾e mi vyrazil dech, trochu svoje tvrzení „zmìkèí“: „Mì teï víc baví zemìpis! …Taky dobrý, ne?“
Pamìtníci, vzpomínejte!