Jména v kalendářiDnes má svátek Bohuslav. Význam jména je zřejmý - Bohuslav uctívá a oslavuje Boha.
Napadá mě připomenout známé nositele tohoto jména jako například:
Bohuslav Martinů – český skladatel, houslista a pedagog
Narodil se dne 8. prosince 1890 v rodině ševce a zároveň pověžního a
spořitelního sluhy v Poličce. Od dětství se učil hrát na housle a již v patnácti letech vystupoval jako sólista na místních večírcích. Při zkouškách na pražskou konzervatoř předložil vlastní smyčcový kvartet na námět Jaroslava Vrchlického Tři jezdci a od té doby se věnoval skladbě. Od houslí přešel na varhanní oddělení, ale byl pro nedbalost propuštěn. Stejné problémy měl i při státní zkoušce z hry na housle, kterou musel opakovat. Více než studium na něho mělo vliv dílo Antonína Dvořáka, Richarda Strausse a Clauda Debussyho.
Do roku 1912 napsal na devadesát děl. První světovou válku prožil jako učitel houslí ve svém rodišti. Zde napsal k oslavě vzniku ČSR významnou kantátu Česká rhapsodie (1918). V roce 1923 odešel do Paříže, kde do sebe nasál projevy soudobé hudby a především poznal dílo Igora Stravinského. Také tam nalezl svůj osobitý skladatelský projev a novým způsobem navázal na tradice české hudby, kterou pevně zasadil do světové hudební kultury. Ačkoliv žil v cizině, domácí vlivy a víra neustále prostupují celým jeho dílem. Z jeho díla se sluší připomenout především opery Hry o Marii, Veselohra na mostě, Julietta, Řecké pašije a Ariadna. Vedle baletů napsal i mnoho orchestrálních skladeb, šest symfonií a bezpočet kantát a komorních děl. V jeho rodné vlasti bylo skladatelovo dílo dlouho přehlíženo a jak už to tak v Čechách bývá, vzali jej zde na vědomí, až když ho uznával celý svět. Bohuslav Martinů zemřel 28. srpna roku 1959 v Liestalu u Basileje. V roce 1979 byly jeho ostatky převezeny do rodné Poličky.
Bohuslav Balbín – potomek rytířského rodu Balbínů z Vorličné
Narodil se v prosinci roku 1621 v Hradci Králové. Nebyl prvním z rodiny, kdo se zapsal do dějin české kultury. Už jeho prapradědeček Jan byl humanistický básník, pradědeček Jiří zastával funkci primátora a královského rychtáře v Hradci Králové, otec Lukáš byl purkrabím v Pardubicích.
Rodina ve které se narodil byla početná - Bohuslav byl mezi sedmi dětmi benjamínek. Jeho otec zemřel dva měsíce poté, co se Bohuslav narodil. Chlapce vzal na vychování na častolovický zámek urozený pan Otto z Oppersdorfu.
Z nelehkého dětství si Bohuslav odnesl několik charakteristických vlastností. Především to byla hluboká zbožnost. Byl od narození velmi slabý, neduživý, prošel několika těžkými nemocemi, a matka ho ve chvílích úzkosti zasvětila staroboleslavské Bohorodičce - chlapec se uzdravil skoro až zázračně, takže pak přežil všechny svoje starší sourozence a s úctou vzhlížel nejenom k Panně Marii, ale ke všem světcům vůbec. Vedle matky ho vychovávala babička a probudila v něm zájem o přírodu a lásku k ní - naučila ho znát spoustu bylin. Také pan z Oppersdorfu se o zájmy Bohuslavovy svým způsobem zasloužil - byl totiž vášnivý rybář a myslivec.
A ještě jednu lásku si odnesl z dětství - zamiloval se do historie. Odmalička měl rád české dějiny, a ty se později staly jeho osudem. Brzy se naučil abecedě a v sedmi letech už měl přečtenou Hájkovu Kroniku českou.
Když mu bylo devět, šel Bohuslav studovat. Chodil do latinské školy u benediktinů v Broumově a po roce přešel na školy jezuitské. Prošel jich víc - učil se v Jičíně, Praze, Olomouci, Brně, Kladsku a ještě jednou v Praze. Tato anabáze budoucích kleriků z místa na místo nebyla nic zvláštního, prošli jí všichni adepti jezuitského vzdělání. Balbín vynikal nad svoje spolužáky nadáním. Nejen jazykovým - brzy ovládl latinu a řečtinu, ale i literárním. Četl a překládal Cicerona a Ovidia, ve vyšších třídách Propertia, Tibulla a Vergilia. Pod vlivem svého učitele, Poláka Lancinia vstoupil v patnácti letech do Tovaryšstva Ježíšova. Po dvouletém brněnském pobytu pak složil první řeholní sliby chudoby, poslušnosti a čistoty, jimiž se Tovaryšstvu Ježíšovu zaslíbil natrvalo. Když získal bakalářský titul, učil několik let na gymnásiu, jak to vyžadovaly pravidla řádu, aby mohl dál studovat teologii.
Nemoci jej provázely po celý život. Roku 1655 se při udílení svátosti posledního pomazání nakazil černými neštovicemi, chorobou, která často končila smrtí. Vyléčil se, a za to vděčil domácímu lékaři klementinské koleje a věhlasnému profesorovi pražské lékařské fakulty Janu Markovi Marcimu z Kronlandu. S Markem Marcim se spřátelil a věnoval mu pár epigramů.
Během svého života se Balbín dostává stále víc - vnitřně i vnějškově - do různých sporů a nesnází, což přispělo ještě víc k jeho zahořklosti.
V práci historika Zdeňka Kalisty se dočítáme: "V jednom dopise si Bohuslav Balbín stěžuje, že mu jeho bratří řádoví nepřejí, a že jej (snad právě vzhledem k jeho stále rozsáhlejší a rozsáhlejší učené činnosti mimoškolní ) nazývají lenochem". Rok nato - léta 1660 - propuká za pobytu v Jindřichově Hradci "jakási aféra", jejíchž příčin dnes už nemůžeme s plným bezpečím zjistiti, která však vedla k tomu, že Balbín byl sesazen z úřadu učitelského, který byl dotud zastával, zbaven veškerého styku s mládeží a odkázán na pouhou funkci historika. Další pedagogická činnost mu byla zakázána velmi striktně, a navždy.
Bariéru mlčení v této aféře prolomili autoři balbínovské monografie, historici Jan Kučera a Jiří Rak, v roce 1983. Důvodem nebyl nedostatek řeholní pravověrnosti, ani přílišné vlastenectví. Bohuslava Balbína - jeho mohli bychom říct "lidskou výbavu" - trochu ošidil sám Pánbůh. Byl prostě jiný! V kontaktu s žáky se prokázala pečlivě sice tajená a ovládaná, v okamžicích krize však přece jenom otevřeně propukající jiná orientace pana profesora. Ta orientace byla pedofilní.
Kolem Balbínova prohřešku se nakupila spousta záhad a nejasností. Profesor Balbín sice nikdy nikomu neublížil, přesto ho však čekala izolace, jeho život se už navždy uzavřel mezi čtyři stěny pracovny. Osobní diskvalifikace umožnila Balbínovi koncentrovat veškeré síly k vytvoření velkého historického a vlastivědného díla. Napsal sedm objemných svazků, celkem 2500 stran textu. Víc už nedokázal - choroba a přicházející slepota ho zastavily. Přesto pracoval až do smrti, a to i tenkrát, kdy ho ochromila mrtvice, kdy byl schopen psát jenom levou rukou a nakonec přinucen používat služeb písaře, kterému diktoval, i když ho řeč velmi vysilovala.
Bohuslav Balbín, bezesporu jedna z největších osobností barokní doby a české historie vůbec, zemřel čtyři dny před svými 67. narozeninami dne 29. listopadu 1688 okolo osmé hodiny večerní. Je pochován v kryptě kostela sv. Salvátora v Praze.
Panna Marie Královna
V církevním kalendáři je dnes připomínán svátek Panny Marie Královny. Tento den je zasvěcen matce Ježíše Krista a věřící si připomínají její úlohu, kterou měla při jeho zrození, i to, že podle bible to byla právě ona, která odčinila hřích pramáti Evy a pokořila ďábla.
Titul královna, který je jí dáván, však nelze chápat ze světského pohledu. Není vladařkou, hodnost pouze připomíná, že Marie prožila zázrak mateřství a byla nejen milující matkou, ale také chápající ženou.
Podle evangelia je také u Boha největší přímluvkyní za lidstvo. Dle závěru II. vatikánského koncilu je Marie uctívána jako vynikající a naprosto jedinečný člen církve a obdivuhodný příklad víry a lásky.
Jan Kareta
