Deník paní učitelky - 4
Střípky z prvních dnů
Týden utekl jako voda a víte, na co se dětičky nejvíc těší? Na první hodinu tělocviku a na svůj první domácí úkol!
Mají za sebou už „výlet“ po zákoutích školní budovy, kam se vydaly za ruku s deváťáky, své první „opravdické“ jedničky v notýsku, perfektně vědí, že v hodinách se křičet nesmí a o přestávkách smí. Trochu problém máme se záchodem. Když si jeden vzpomene, že nutně musí, v tu chvíli to potká nejméně 15 ostatních. Přerušujeme výuku a vydáváme se… tam.
Miluji dětskou bezprostřednost a bezelstnost, se kterou se dokáží svěřit téměř s čímkoliv. Mají své starosti stejně tak, jako my a jsou pro ně stejně zásadní a důležité, i když nám se zdají – přiznejme si to- někdy malicherné a banální. Dokáží prožívat pohádky, které jim čtu. Když se v té včerejší medvídkovi povedla lumpárna, smíchy se téměř otřásá třída, když měl malér, děti starostlivě zvážní a pokyvují, že bude průšvih. Tolik legrace, když při hře Všechno lítá předříkávám: „ Maminka lítá…“
Jak už jsem psala, máme ve třídě dva Lukášky. Ten první - říkáme mu Lukin - se mi v 10 hodin dopoledne o přestávce svěřoval: „Paní učitelko, já měl strach, že se mi ve škole nebude líbit a teď vidím, že se mi tu líbí. Ale nejraději bych už šel domů…“ A ten druhý nám všem s vážnou tváří prozradil, že má doma hlídacího pejska Nelinku - musí ho hlídat, aby mu ho větší psi nepokousali.
Někdy nás děti překvapí svým nádherným dospělým přístupem k věci. Nikdy nezapomenu, když jsem před lety měla ve třídě prvňáka Marka. Měl mentálně postiženého bratra, rodiče ho vozili do města do stacionáře. Jednou – na jakési pohádce v divadle - se naše třída s dětmi ze stacionáře potkala. Marek šel bratra pohladit, mával mu a ten mu svými skřeky dával najevo svou radost. Některé přihlížející děti nedokázaly toto setkání zpracovat, nebyly na to připravené, a dokonce se začaly posmívat. Dříve, než jsem stihla zasáhnout, Marek se proti nim obrátil a pronesl: „Vy jste strašně hloupí, on je nemocný, nemůže za to a já ho mám hrozně rád. Je to můj bráška.“ V nastálém tichu šel bratra obejmout. Tahle jeho lekce všem ostatním dětem mi navždy zůstane v paměti. Myslím si, že rodiče na něj mohli být pyšní.
Zakončím vesele, někdy člověk stěží zadržuje smích. Tady je pár dětských výroků, které mě kdysi pobavily, třeba pobaví i vás.
„Veverky snášejí vajíčka do cizích hnízd.“
„Kostra je to, co zbyde, když si člověk sundá kůži a maso.“
„Když odvezli tři býky, zůstalo v chlívě už jen patnáct dobytků.“
„Vápenec vznikl tak, že umrlí mořští živočichové v pravěku naskládali své ulity na jednu hromadu.“
Eva Procházková
Další články autorky: