Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Andělíčkem za trest
Asi je to tak, že Pán Bůh kouká do takové knihy, co ji sv. Petr vede o andělíčcích strážníčcích, a když tam mají už těch klukovin a hříšků nějak tuze, tak knihu sklapne, zatváří se vyčítavě a: nedá se nic dělat, budeš si to muset napravit a tak ti přiděluji děťátko, co se právě narodilo a ví se o něm dopředu, že bude zlobivé a pěkně se zapotíš, můj milý, než si zas budeš smět přijít odpočinout k nebeským hrám ...
Já jsem se jako malá každý večer u postýlky modlila "andělíčku, můj strážníčku ..." a ten zprvu netušil, jakou tvrdou službu mu připravím. No, dneska snad už má odslouženo a jen tak občas mezi mráčky mrkne, jestli jsem třeba neuklouzla na náledí a tak.
Protože jsem byla po dvou zemřelých bratrech jedináček přímo výstavní a skoro nic jsem nesměla, využila jsem každé nehlídané chvilky k nějakému šíleném nápadu - "co to udělá". A vidět nějakou stěnu, skálu, plot, strom - tak tam jsem neodolala a při své jinak celkové neobratnosti - už jsem byla nahoře jako veverka. Dolů to obvykle šlo hůř. To prostě člověk má takové nutkání nepřekonatelné, ví, že by neměl a přece ho něco strká a strká - až to nějak dopadne. A nemusí to ani být jen nějaká zvoucí výška - člověku život nastrčí takových příležitostí k dělání neuvážeností až pitomostí nepřeberné hromady. Jen prstíček do té škvíry vstrčit ...
Ale zůstanu u těch výšek. Pár sezon jsem pracovala na zotavovnách ROH jako kulturní referentka. A stejně ráda u vody na Sázavě jako dole ve Špindlu nebo nahoře na Petrovce, či v Harrachově nebo Vysokém nad Jizerou. A bylo to zaměstnání přepestré. Lidé různí, zajímaví i milí i nepříjemní, jak holt zrovna přijeli.
V jedné partě byl také náš slavný motocyklový závodník Šťastný - on sám byl prima zábavný a vstřícný chlapík, ale už dávno jsem nepotkala tak namyšlenou a nepříjemnou ženskou, jako byla ta jeho. A možná právě ona mne svedla na cestu "hříchu". My jsme s rekreanty také podnikali dlouhé horské výšlapy v těch Krkonoších - kolem Obřího dolu, k pramenům, no, většinou to bylo prima, ale tehdy se sešla taková divná parta, namísto, aby se radovali z okolní krásy hor, z výhledů, ze vzduchu, tak ženské - a paní Šťastná to vedla - švadronily o tom, co která kde řekla a co bude k večeři, chlapi taky měli divná "přízemní" témata - v polovině odpoledne jsem měla pocit, že jestli z toho neuteču, tak začnu hystericky ječet, což bylo nepřípustné, anebo přes zákaz je nasměrovat bezpečnou cestou dolů do Špindlu a nechat dojít bez průvodce. Taky nepřípustné. Ale přesto jsem to udělala. Poprosila jsem pár zdatnějších mužských, aby dohlídli na návrat a pustila se střemhlav mimo cesty - přibližně směr údolí.
A byla to krása - horské balvany se střídaly s klečí, sem tam zurčel pramínek, za jedním menším balvanem jsme na sebe vyjukly se srnkou a nevím, která se lekla víc - no ona utekla rychleji - mně se přes ta balvaniska lezlo dost těžko, ale jiná cesta nebyla. A byla to krása krásoucí a mně se zase svět začal zdát pěkný. Jenže to přelejzání trvalo dost dlouho a bylo mi jasné, že do hotelu přijdou mí rekreanti dřív než já a správce bude zuřit. Měla jsem v úmyslu před Špindlem na ně počkat a vrátit se spořádaně jako správná vedoucí tůry. No tak bylo jasné, že romantice je konec a je třeba se starat o návrat a to fofrem! Ona vlastně ani jiná rychlejší možnost nebyla, než pošplhat po skále - no, tak asi do druhého, třetího poschodí výšky - a tím se dostat na normální horskou cestu dolů, seběhnout - a smazat ten přestupek, že jsem se "zdejchla z povinnosti".
Co pro mne byla skála! Stačilo rozumně vybírat stupy, přidržovat se kořenů - jen prima rozcvička. A opravdu to šlo jako po másle, kořeny jsem rozumně předem ozkoušela, jestli mou váhu vydrží a tak jsem se přitahovala a posouvala po té stěně, až už mi zbýval jen kousíček - nějaký ten mrňavý poslední metřík. Já vám nevím, co to v člověku je, ale asi to znáte sami - prostě se v něm vzduje taková sebejistota - takové velikášství - dokázala jsem to - bohužel často dřív, než je ta překážka opravdu zdolána. A tak jsem ten poslední kořen už neozkoušela, pěkně jsem se za něj přitáhla k poslednímu vzepětí k cestě - a letěla jsem celou tu výšku po zádech na ty balvany dole. Říká se, že v takové chvíli si člověk zrekapituluje celý život - no tak nevím, moc jsem toho probrat nestihla.
A dole mne najednou přijala do své náruče kleč, zhoupla, vypérovala a pak teprve nechala propadnout až na zem. Ležela jsem chvíli a zkoumala, jestli jsem celá - vážně, nic se nestalo! Jen noha byla nějakou tou větví roztržena a krvácela jako blázen - ještě dnes mám na ní jizvu vidět. No to nic, spravil to kapesník, ještěže celoživotně používám pánské, pevně utažený a bolest nebolest - ono to přece jenom tělíčku neslouží se takhle proletět a dopadnout - nezbylo, než tu šplhací cestu absolvovat znova. Přece jen byla jediná nejvhodnější. Tentokrát jsem ty kořeny moc poctivě zkoušela až úplně nahoru.
A protože bez trestu se to neobejde - my jsme se tam v horách bratřili s horskými službami - zrovna jeden kámoš šel proti mně a viděl, jak se přehupuji zpod skály na cestu - všiml si samozřejmě i toho zakrváceného kapesníku - ránu mi odborně ošetřil, vyzvěděl, co jsem prováděla - a že byl potvora zmije proradná - panu správci požaloval...
A paní Šťastná na mne žalovala i tak - takže - ach jéje - zase kázání a pokuta!!!
Naďa Vencovská