Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

 
 
 
Pochválen budi¾ Michal Tuèný
Jednoho rannì letního odpoledne jsme sedli s man¾elem do auta a vyjeli hledat nový pohled na krajinu. Tedy ten pohled hledám já, mùj mu¾ mi trpìlivì dìlá øidièe. Zastavuje a popojí¾dí, vrací se a couvá podle mého nadšeného poklepávání na okénko: “tam, tam tím smìrem, takhle to objeï, ale tudy ne, vra» se, zastav, tady vystoupím…“
A¾ potud má pøímo andìlskou trpìlivost. Ovšem okam¾ikem, kdy zastaví, vypne motor a já vystoupím, jeho klid konèí. Ví toti¾ co bude následovat a nesnáší to. Nesnáší mùj zpùsob fotografování, moje umanuté, puntièkáøské hledání toho nejlepšího zábìru, pro který jsem ochotná sebou plácnout tøeba i do èerstvé oranice pokud mi pøipadá, ¾e pohled pøes zablácené vyorané strništì je ten nejkrásnìjší. Co¾, o to plácnutí sebou by snad ani tak nešlo, horší je to vstávání, které doprovázené notným a hlasitým hekáním nepùsobí na mého mu¾e pøíliš esteticky. Je mi jasné, ¾e kdyby na mém místì byla nìjaká lepá dvacítka, mo¾ná i tøicítka, neodvracel by tak znechucenì zrak a podal jí pomocnou ruku. Jak smìšné, copak ONA by potøebovala zvedat ze zemì? To já potøebuji, ale mám smùlu. A tak pøesnì v okam¾iku, kdy vystoupím z auta, se naše cesty rozcházejí. Srovnáme si èas - za hodinu tady, tak èau, nikam nespadni - a já vyrá¾ím. Man¾el vyrá¾í také, ale opaèným smìrem, aby se mnou nemìl nic spoleèného. Chvíli se bude jen tak procházet, pak si sedne do auta, pustí svoje oblíbené country, zavøe oèi a odevzdanì èeká.
 
A tak jsem šla. Pøed sebou malé kouzelné návrší a na nìm ještì kouzelnìjší bøezový hájek. Z toho hájku byl krásný výhled do kraje a na Bezdìz. Scenérie mì uchvátila, fotografovala jsem soustøedìná na práci. Tu se však zaèalo dít nìco podivného. Aèkoliv ještì pøed chvíli byl den jak vymalovaný a bez jediného pohybu, zaèal se kolem mne zvedat vítr. Vlastnì to ani nebyl vítr, bylo to nìco jako prùvan, závany studeného vzduchu. A cinkání, nejprve slabé, jako nì¾né zvoneèky, ale posléze to byly rány na kovadlinu, k tomu tøepetavý hukot, jako by vzduchem poletovaly nìjaké rozervané cáry tì¾ké plachty. Velmi nepøíjemný zvuk. Napadlo mì, ¾e urèitì bude nìkde blízko alej tøešní, které právì dozrávaly, a ¾e ony zvuky jsou urèené k plašení špaèkù. Co se tìch závanù studeného vzduchu týká, prostì vítr; jsem pøece racionálnì uva¾ující ¾ena, ne ¾ádná hysterka. Sna¾ila jsem se nad tím víc nepøemýšlet a dodìlat rozdìlanou práci. Kopeèek byl køí¾em krá¾em zdokumentován, ale ¾ádné zrající tøešnì ani pùvod tìch zvukù nikde nebyl. Zato nepøestávaly, spíše sílily, chvílemi pøecházely a¾ v kvílení. A to u¾ mi zaèínalo být divné, divnì mi bylo i po tìle. Opravdu nejsem ani trošku hysterická? Opravdu? Ale proè potom pøidávám do kroku, rychleji a rychleji, a¾ skoro bì¾ím? K autu jsem dorazila v poklusu, ráda ¾e je kopec za mnou.
„Nemusela jsi tak pospíchat“ pravil mu¾, kdy¾ vidìl jak jsem celá øíèná.
„Ještì máš èas“ a s úsmìvem odlo¾il èasopis.
Asi byl pøesvìdèený o tom, ¾e moje bìhem zrudlé tváøe hoøí nedoèkavostí, abych byla opìt v jeho spoleènosti a nenechávala ho dlouho èekat. Byla to sice pravda, ale jinak ne¾ myslil, já se toti¾ bála jak malá holka.
„Neslyšel jsi nic?“
„Ne, a co jako?“
Neslyšel, Michal Tuèný právì na celé auto vyzpívával svoje pøesvìdèení, jak je to bájeèné, kdy¾ si bájeènou ¾enskou vezme bájeènej chlap. Ha, a co teï s tím? Bájeènej mu¾skej by tu sedìl, ale jak se zachová bájeèná ¾enská, abychom takøíkajíc netrhali partu a dr¾eli s našim oblíbencem basu? Bájeèná ¾enská urèitì nezaène kòourat, ¾e na kopci straší, bájeèná ¾enská dr¾í pusu a krok.
„Asi se mi nìco zdálo, a jeï u¾, já mám hlad, dáme si nìjakou dobrou veèeøi.“ To byla odpovìï, které mùj mu¾ rozumìl, hlavnì té druhé èásti. Otoèil klíèkem a krásný kout krajiny pod Bezdìzem se ztrácel ve zpìtném zrcátku.
®e jsem tehdy nechtìla rušit svým ¾alováním na podivné zvuky Michalovu píseò o ¾ivotì bez útrap, dneska pova¾uji za š»astnou náhodu. Mo¾ná, ¾e kdyby z kazety zaznívala jiná písnièka, tøeba ta „Blues Folsomské vìznice“, nebo „Kovbojùv náøek“, naøíkala bych také, bylo by to pøinejmenším stylové.
Ale o tom, jak dobøe jsem udìlala, ¾e jsem mlèela a co to bylo vlastnì za zvuky, napíši pøíštì. Ne, ¾e bych vás chtìla napínat,  jen se mi to sem u¾ nevejde.
Magdalena Vlachová