Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai, prázdninová "hygiena" a otazník

V době jarních prázdnin jsme se s Taiem dohodli na kompromisu. Protože byly jarní prázdniny Tai by teoreticky nemusel do hodin chodit, jenže jeho maminka, jak je obecně známo, prázdniny neuznává. A tak jsme s Taiem uzavřeli dohodu: v pondělí na hodinu přijde, ale ve středu bude mít prázdniny. Dohoda se nám uzavírala snadno, protože maminka hned první den prázdnin odlétala na tři týdny do Vietnamu.

I když Tai z vidiny maminčiny dlouhé nepřítomnosti nebyl právě nadšený, nedokázala mu ani ona pokazit dobrou náladu způsobenou představou týdenního volna. V pondělí tedy přišel výborně naladěný, ale svou vizáží vzdáleně připomínal bezdomovce. Halila ho evidentně "domácí" mikina a značně "jeté" maskáče. Jeho hustá hříva už volala po nůžkách. Navíc byla čerstvě umytá, avšak neučesaná, tudíž její majitel vyhlížel jako rozzuřený dikobraz. Udělala jsem mu tedy přednášku o nutnosti častého pročesávání vlasů a pro větší účinnost ji zakončila pohrůžkou:
"Jestli se nebudeš česat, dostaneš vši!"
Tai rozčileně povyskočil na židli a hlasitě zaprotestoval:
"No to teda nééé! Já vlasy nečesaný, ale umytý!"

Vzápětí však z něho vypadlo, že si ten den ráno zapomněl umýt obličej (tím odůvodnil občasné "pauzy" v myšlení). A to byla maminka z domu teprve třetí den! A tak si Tai vyslechl další hygienické školení. Sladký život ušmudlánka ho však naštěstí brzy přestal bavit, a tak na další hodinu již přišel ostříhaný, hned mi předváděl čerstvě ostříhané "drápy" a jeho oblečení bylo už zase jako ze škatulky.Ale vraťme se k prázdninové hodině.

Jak už jsem předeslala, Tai přišel do hodiny ve slunečné náladě.
"Tak co, Tai," ptám se, "jaké bylo vysvědčení? Ta trojka ze zeměpisu tě neminula?" "Neminula, ale nevadí. Maminka říkala, že víc vadí, když byla loni trojka z biologie."
(Pomyslela jsem si, že v tomto případě je i ta trojka pro Taie úspěch, protože jeho profesor zeměpisu je můj bývalý kolega, a vím tedy, jak je proslulý svou nesmlouvavou přísností.) "Ale já tři známky vylepšil," pokračuje Tai, "a kdyby ne ta trojka, já by měl to...jak se řekne? Aha! Vyznamenání."

Poněvadž jsem v minulých týdnech byla svědkem jeho snažení, chválím ho a dostává za vysvědčení čokoládu. Tak vysvědčení je zhodnoceno a jdeme na diktát. Tai vždy nedočkavě vyzvídá, o čem dnes diktát bude, takže si nemohu dovolit diktovat mu jen izolované věty. Diktuji tedy nadpis:
"Cesta na sever."
"Ó, severní vítr je krutý, počítej, má lásko, s tím!" zaintonuje Tai nadšeně a já stěží zdržuji smích. Tentokrát Tai píše lehce, nepadne do pasti, kterou mu nastražili ledoborci rozbíjející kry ani ledoborce, jež vytvářely v ledu cestu nákladním lodím. Lehce podiskutuje na téma "tučňáci a fraky", zamyslí se nad nelogickým názvem ledních medvědů, když lední medvědi med nejedí, a je vidět, že je s náplní diktátu tentokrát spokojen. Horší to bylo minulou hodinu. To jsem jako diktát zvolila cvičení z jedné příručky. Cvičení bylo zaměřeno na shodu přísudku s podmětem a poněkud suše líčilo souboj žáků s přímkami, které se sbíhaly, s nadpisy, které byly výrazně podtrženy, s úkoly, které žáci úspěšně vyřešili. Pouze ve dvou posledních větách došlo k "polidštění" příběhu, neboť rodiče vzali své úspěšné ratolesti do cukrárny, kde děti zbaštily dorty a oči jim spokojeně zářily, zatímco servírky přinesly účty a rodiče platili velkými bankovkami. Avšak ouha! Cvičení bylo bez nadpisu. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy jsem se nadechla, že Taiovi diktát přečtu. I řekla jsem coby nadpis první, co mi slina na jazyk přinesla:
"V cukrárně".

V tu chvíli Taiovi zasvítily oči, pronesl v blaženém očekávání "jééé" a pohladil si břicho. Začala jsem číst, ale čím víc jsem se blížila ke konci diktátu, tím víc mizel blažený výraz z Taiovy tváře. Když jsem dočetla do konce, Tai se na mne káravě podíval a zhnuseně pronesl: " Prej V cukrárně! Vždyť cukrárna tam skoro nebyla!Akorát samá matika!"

V ten den mě Tai pobavil ještě jednou. Když jsme diktát opravili, ukázala jsem mu na poslední větu s pokynem:
"Urči všechny slovní druhy v této větě!"

Byla to věta tázací. Tai si ji prohlédl a snaživě vznesl dotaz:
"Mám určit i otazník?"
V tu chvíli si ovšem uvědomil, jaký nesmysl z něho zase vypadl, i zabubnoval si na čelo a slovní druhy určil bezchybně - bez otazníku, ale zato se smíchem.
Taiovy asociace při diktátech bývají někdy pozoruhodné a ještě se k nim určitě vrátím.

Míla Nová