SeniorTip

Opilé silvestrovské muzikály

Jako malý chlapec jsem se vždycky moc těšil na Vánoce, protože bylo dobré jídlo, dům byl provoněn vánočním pečivem, jehličím od vánočního stromečku a panovala všeobecně dobrá nálada, kterou trošku pokazil jenom tatínek nemilosrdným zamordováním kapříka, který si hověl ve vaně. Samozřejmě, že jsem se vždycky moc těšil na to co mi Ježíšek nadělí a po dárcích jsem slídil dlouho před Štědrým dnem. Vánoce jsem v dětství vnímal jako vrchol štěstí.

S přibývajícími léty, hlavně od puberty, však pro mě mělo přímo magické kouzlo oslavování Silvestra. Asi to bylo dáno tím, že jsem měl dobrou záminku oddat se bezuzdnému požívání alkoholických nápojů, přecpat se obložených chlebíčků a někdy, když jsem měl neobyčejné štěstí, tak jsem mohl příchod Nového roku přivítat v náručí nějaké zrovna tak jako já rozjařené krasavice, která v opilství zapomněla na dobré vychování a jejíž jméno jsem si nikdy nepamatoval.

S nemalou lítostí musím konstatovat, že později se i tyto příjemné věci jaksi z života vytratily. S věkem člověk totiž zjistí, že mu nezřízené pití nedělá vůbec dobře, že se po opici vzpamatovává několik dnů kdy s ním není řeč, tváří se jako kakabus, chodí jako mátoha, vzdychá a potají, aby si náhodou toho nevšimla manželka, ublinkává. S jídlem, hlavně s přejídáním je to jakbysmet. Ukrutné pálení žáhy nepoleví ani po pozření několika zázračných prášků Alka-salzer a celkovou nevolnost pouze na krátkou chvíli pozastaví potupné zabodnutí šavle provázené hekáním na toaletě, kde zápasíte s průjmem. A jelikož silvestrovská zábava spočívající ve sledování stařičkých ubohých televizních estrád také stála za starou belu, zapřísáhnete se, že už Silvestra slavit nebudete, protože vás to už nebaví, radovánky vám už nic neříkají a nakonec vám začne vrtat hlavou co vlastně oslavujete. Dospějete ke zdravému názoru, že nemá smysl oslavovat přibývající další křížek na krku, protože to nakrásně může být také váš poslední. Rozhodnete se proto na Silvestra zapomenout a jenom se trpce usmát pošetilcům, kteří s vámi váš názor nesdílí a myslí si, že jste se pomátli na rozumu.

Rozhodnutí vrhnout se místo hlučných oslav Silvestra do pelechu v devět večer jsme se ženou Máňou učinili s lehkým srdcem. Na Nový rok jsme si růžolící medili a se zdostučiněním sledovali polomrtvé oslavence, kteří přísahali, že už se nepodívají jak na alkohol tak na kuřivo. Naše rozumné rozhodnutí nás drželo pěknou řádku let. Až do doby, kdy se na scéně našich životů objevila režisérka Jarunka Mourková.

Jarunka je totiž žena hýřící mnoha talenty. Jeden z nich je nevšední umění zdárně pracovat s diletanty a cit pro rozpoznání talentu v naprosto neschopných lidech. To učinila zanedlouho poté, co se s námi a dalšími přáteli před mnoha lety seznámila. Při jednom společenském sedánku Jarunka proti svému zvyku zarytě mlčela, upíjela bílého vínka a přitom bedlivě pozorovala naše chování, naslouchala našim řečičkám a dělala si poznámky do notýsku. Zábava jela plným proudem, když náhle Jarunka požádala o slovo. Nechala si doplnit šestou sklenku vína a jasným hlasem nás oslovila: “Vážení a milí přátelé. Celý večer tady pozoruji vaše tajtrdlíkování a zjistila jsem, že jste do jednoho lidé se skrytým talentem. S lítostí musím konstatovat, že váš nevšední talent zde promrháváte tímto plytkým, ba dovolím si říci, nejapným způsobem. Za tři týdny je Silvestr a můj plán je váš talent použít k prospěšné věci, respektive k nastudování slavného českého muzikálu Drákula. První zkouška se koná příští sobotu a nechci slyšet žádné výmluvy,” řekla razantně a rozdala nám pečlivě rozepsané role. “Koukejte si to pěkně nastudovat a připravit si kostýmy! Krvinky musej vypadat jako opravdický krvinky a Drákula ať má pořádné špičáky. A berte to vážně, ať si neuříznete ostudu!”

”Jakoupak ostudu, zeptal jsem se nesměle. Copak se kromě nás na to bude dívat někdo jinej?”

“Nechte se překvapit,” odpověděla tajuplně Jarunka a dodala, že bude záležet pouze na našich hereckých výkonech. My jsme tenkrát netušili, že má za lubem naše provedení Drákuly ukazovat mimo náš úzký kroužek v dalekém Česku.

Rozpoznání našeho talentu režisérkou Jarunkou nás potěšilo a tak jsme bláhově a bez řečí svolili muzikál nastudovat. A nastaly galeje! Zkouška za zkouškou pod žhavým letním australským sluncem! Paní režisérka si zřejmě umínila připravit profesionální provedení populárního muzikálu hrstkou naprosto neschopných kamarádů, kteří když zpívali tak děsně falešně a baletní vložky interpretovali všeobecně rozpustilým poskakováním, které se stalo ještě nemožnějším po požití alkoholu, který samozřejmě pro osvěžení ve vedru tekl proudem. Paní režisérku však naše naprostá neschopnost zahrát cokoliv kloudně neodradila. Spíše naopak. Zřejmě si vzala do hlavy, že z nás talent vytluče ať to stojí co to stojí a že Silvestr bude nadmíru úspěšný a nezapomenutelný. Samozřejmě, že jsme se po nekonečnou dobu zkoušek proklínali za to, že jsme Jarunce naběhli na vidle a k účinkování se dali jako blbci přemluvit. Po straně jsme jí spílali, že se pomátla na rozumu, protože zkrátka a dobře neexistuje abychom muzikál nastudovali podle její představy. Jenom opilec Franta Hůlka vehementně nesouhlasil a se zakaleným zrakem se nám snažil vysvětlit, že nacvičuje rád, protože mu to dává jedinečnou příležitost si zadarmo namazat šišku. Patrně to myslel vážně, protože neustále Jarunce vnucoval svůj názor, že je zapotřebí zkoušet více a častěji, abychom vybrousili naše umělecké projevy a při představení oslňovali. K naší hrůze se Františkova návrhu paní režisérka chytla, ochmelku pochválila za iniciativu a odměnila ho tuplovanou becherovkou.

Navzdory úmorným zkouškám, při silvestrovské inscenaci Drákuly, kterou provedlo nás třináct účinkujících, ozářila pouze režisérka Jarunka, která tančila a zpívala s neuvěřitelným gustem zatímco my, zmoženi alkoholem jsme klopýtali jeden přes druhého, připitoměle jsme se hihňali a místo zpěvu neuvěřitelně hulákali. Jarunčin manžel, pokud zrovna neúčinkoval, všechno pečlivě natáčel na video, abychom později měli možnost na vlastní oči shlédnout naše, podle paní režisérky, úžasné výkony.

Je pravda, že celkově se Silvestr náramně vydařil. Rozhodně jsme se nenudili a měli jsme velkou legraci. Jarunka svatosvatě slíbila, že příští Silvestr se bude nacvičovat již od srpna, abychom si nestěžovali, že jsme měli málo času na přípravu. Všechny nás za naše výkony a hlavně za krásně doma uštopované kostýmy pochválila, dala nám cukrovinky a ubezpečila nás, že jsme vynikající a že se naše vystoupení bude všem známým v Praze zaručeně líbit! A jedním dechem nám sdělila, že příští rok bude na programu muzikál Chicago a ať už se duševně na tuto úžasně náročnou věc připravíme. Rovněž doporučila ať se raději oddáváme pití během roku a na Silvestra se držíme na uzdě, protože naše výkony trochu trpí, zvláště když v polovině věty usínáme nebo přerušujeme vystoupení neustalým běháním na toaletu. Abychom Jarunce udělali radost, slíbili jsme, ale slib jsme stejně nikdy nedodrželi. Zkrátka nešlo se nenapít na uklidnění nervů, protože jako správní herci jsme všichni trpěli výraznou trému a pouze veselé vodičky nám dodaly kuráž. Paní režisérka si však na naše přestupky postupně zvykla a několikráte se s námi nalámala takovým způsobem, že ani nepostřehla jak si pleteme role a meleme páté přes deváté. Bez výjimky se jí naše vystoupení líbila.

Příští rok se k našemu celkovému uspokojení provedlo Chicago a celá Jarunčina myšlenka se všem členům “Young at heart” herecké skupiny zalíbila natolik, že jsme po dlouhá léta na každý Silvestr připravili něco jiného.

S úsměvem si v duchu připomínám naše umělecká silvestrovská provedení Rebelů, Kytice, Kouzelné flétny, Koček, Rusalky, Kleopatry a dalších skvostů, které jsme připravili pouze pro obveselení naší malé skupinky. I když si dovedu živě představit jak se při shlédnutí videa našich opilých vystoupení již mnoho let režisérce Jarunce přátelsky nakloněné obecenstvo v Česku na náš účet dokonale baví a plácá se smíchy.

Naše inscenace bohužel před několika lety skončily. Paní režisérka pravidelně odjíždí oslavovat Silvestry do milovaného Česka zatímco my uhořívajíce u přiblblé televize, nostalgicky vzpomínáme na vskutku veselé minulé Silvestry.

Avšak po střízlivém uvážení zjišťuji, že je tomu asi lépe, protože si nejsem jist jak bychom si nyní my, obstarožní důchodci zápasící se ztrátou paměti zapamatovali obtížné role a jak bychom se vůbec celkově vypořádali s technicky náročným provedením muzikálů. Hlasy už nám téměř neslouží, na baletění zkrátka už dávno nemáme. Je docela možné, že při výkonu piruety by mě nakrásně třeba trefil šlak. A na to jsem v 62 letech příliš mlád, že ano?

Ivan Kolařík, OAM, Austrálie

Další články autora: