Začínáme…

„Jsem vaše paní učitelka a vy jste moji žáci. Společně teď patříme do 1.A“ Takhle nějak to začalo. Naparáděné holčičky, dokonce i kluci s výjimečně vážnou a slavnostní tváří. Děti chápou, že jsou to ony, kdo obsadil v dnešním slavnostním dnu hlavní role a užívají si to.

Aktovky na zádech zdobené spoustou barevných obrázků, někteří prvňáčkové jsou jen o málo větší než jejich taška. Někdo se křečovitě drží rodičů či babičky za ruku, ti statečnější si dodávají odvahy máváním na své známé ze školky. Starostlivě přemítají, která lavice bude ta pravá, rodiče jim pomáhají usadit se a sami odcházejí dozadu, do uliček, všude, kde je volné místo. Pomáhám do schodů jedné z babiček. I ona chce doprovodit svého milovaného vnoučka při jeho prvních krocích za vzděláním.

„Je tu někdo takový šikulka, že nám zazpívá?“ Roztřesené hlásky, někdo si trémou plete básničku s písničkou, kamery bzučí, odvážlivci jsou odměněni potleskem a maminčinými slzami dojetí.

Prohlížíme společně jabloň s papírovými jablíčky, která si děti podepsaly při zápisu a my jim slíbili, že na ně ve škole počkají až do září. 9 jablíček holčičích, 11 klučičích. Podepsaná jsou neumělými tiskacími písmeny, jak to který z předškoláků v lednu dokázal. První si své jablíčko odnáší Barborka, po ní Kubík… Podáváme si ruce.

„Přijdete zítra? Ale to už se budeme doopravdy učit“, loučím se s nimi po hodině, která tak rychle utekla. Přitakávají, některé odmítají odejít. Ve škole se jim líbí a učit se chtějí hned. „Kéž by vám to dlouho vydrželo,“ myslím si, když zavírám dveře třídy, vyzdobené pejskem a kočičkou.

První školní den máme za sebou…

Máma učitelka

Některé děti doprovázejí 1. září oba rodiče. Tatínkové fungují spíš jako technický doprovod - fotografové, kameramani, nosiči tašek. Chápavě se usmívají a příliš emocí najevo nedávají.

S maminkami je to jiné. Některé jsou velmi rozechvělé, prožívají dnešní slavnost snad více než jejich ratolesti. Při pohledu na ně si znovu a znovu uvědomuji, že mi svěřují to nejcennější, co mají a jsem na to pyšná.

Vzpomínám, když odcházely do školy mé tři děti. V malé venkovské škole to nešlo jinak zařídit, prvním školním rokem je provázela máma učitelka. Vždycky jsme jim vysvětlovali, že ve škole je to jinak a doma taky jinak, snažili jsme se, aby všechno fungovalo jako u ostatních dětí, úzkostlivě jsem dbala na to, abych jim nenadržovala.

Manžel si vzal na první den dovolenou a do školy je doprovázel, máma „dorazila na stupínek“ až po zazvonění. Tatínek podepisoval domácí úkoly a žákovské knížky. Aby měly i iluzi třídních schůzek a nebyly o nic ošizeny, nešli jsme sice tak daleko, že by manžel chodil s ostatními rodiči za mnou do třídy, ale „organizovali“ jsme tyto schůzky doma. Celá naše pětičlenná rodina se sešla u jídelního stolu a já se jala manželovi sdělovat, co se daří, co nejde, jak se náš synek či dcerka chová ve škole a co mají zlepšit. Nakonec jsme vždy došli k uspokojivému závěru, že je to dobré a oslavili to polárkovým dortem.

Z mého učitelského působení na své děti si pamatuji dvě příhody – první byl mateřský pohlavek za zlobení, udělený dceři se slovy „Tobě můžu, ty jsi moje,“ – dodnes na to vzpomíná. Druhou příhodu dáváme k dobru dodnes. Mladší syn znal odpověď na mou otázku a snaživě se hlásil, div nevypadl z lavice a já –macecha- ho ne a ne vyvolat. Abych ho lépe viděla a slyšela, doprovázel své hlášení i usilovným polohlasným šepotem: „Paní učitelko, paní učitelko, já to vím…“ A já pořád nic.

Když ani další vyvolané dítě neodpovědělo správně, syn nevydržel a zařval na celou třídu: „No tak už mě mami konečně vyvolej!“ Zalykala jsem se smíchy a dovolila mu, aby správnou odpověď řekl. Usedl spokojený, jak to dobře zařídil.

Učitelské děti to fakt nemají lehké…

Text a foto:Eva Procházková

Další články autorky:

Deník paní učitelky