Okénko do druhé tøídy - nahlédnutí è.3
A jsme zpìt ve vyjetých kolejích. První diktát, první známky ze ètení a psaní, první vylitá limonáda i pád ze ¾idle.
Nemyslete, není u nás jen veselo, i na slzièky obèas dojde. Letos u¾ se pobrekávalo tøikrát a pøedstavte si, v¾dycky kluci. Jednou pro inzultaci akèní spolu¾aèkou, jednou pro ztracený sešit, naposledy pro zapomenutý úkol.
„Nedá se nic dìlat, udìláme ho spolu po vyuèování.“ Odpovìdí mi byl tak srdceryvný pláè, ¾e by se i tabule ustrnula. Ale já ne. „Nebreè, nebylo by spravedlivé, aby všichni doma sedli k úkolu a ty ne. U¾ vèera jsi ho zapomnìl a dneska zas. A pøestaò, promáèíš si slzami sešit.“ Ale jak u¾ to tak bývá, soucitné dìti hladily viníka po vlasech a utìšovaly ho. Klouèek se stává hrdinou i støedem pozornosti a já padouchem. Pøe¾iju to.
Kdy¾ jsem vloni vyprávìla, ¾e jsme navštívili policejní stanici, psala jsem, ¾e tìsnì pod okny policistù se buduje dìtské høištì. U¾ je hotové a proto¾e máme zavøenou tìlocviènu, v ní¾ se opravuje podlaha, vydali jsme se vyzkoušet ho.
Cestu jsme v rámci posilování proskákali na jedné noze, procválali, na opuštìném parkovišti pøidali pár døepù a do trávy zkusili skok z místa. I ty kotrmelce a stojky jsou v trávì lepší ne¾ v ¾ínìnkách. Odmìnou byly prolézaèky, houpaèky, klouzaèka. „Dobrý tìlocvik,“ jásali kluci i kdy¾ je mrzelo, ¾e nedošlo na fotbal. „Ten bude urèitì pøíštì,“ slíbila jsem. Jen Štìpánek byl smutný. Pøi fotbalovém zápase si namohl ruku, má ji ovázanou a nesmí cvièit.
Je pátek, konec poslední hodiny. Nahodila jsem otázku, na co se kdo tìší na víkend. Ze všech stran pøilétají odpovìdi. Na fotbal, na svatbu tety, k babièce a dìdovi, na skauta, Filip na traktor. „Koneènì zas budu mít èas si poøádnì pohrát,“ usmívá se „upracovaná“ Terka a prozrazuje, ¾e se chystají s kamarádkami do bunkru.
Nejoriginálnìjší odpovìï pøišla od Martina. „Já jedu do Afriky,“ prohlásil s vá¾nou tváøí pod vlivem právì pøeèteného pøíbìhu z èítanky. Nejspíš mu bylo líto, ¾e nemá v plánu nic atraktivního. Èekala jsem hurónský smích, ale dìti prostì dovedou pøekvapit. Docela vá¾nì zaèaly diskutovat, jestli se Martin stihne do pondìlí vrátit domù a do školy a co si urèitì musí vzít s sebou…
„A na co se tìšíte vy, paní uèitelko?“ ozvalo se nakonec.
„®e nebudu muset ráno vstávat,“ odpovìdìla jsem upøímnì.
Nebojte, vìnujeme se i ètení a psaní nejen legráckám, fotky jsou toho dùkazem.
PS: Martin byl v pondìlí v poøádku ve škole. Svou cestu do Afriky zatím odlo¾il…
Eva Procházková
Další èlánky autorky: