Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Po kom to dítì je
Kdy¾ u¾ tak byla øeè o mé nezdárné dceøi Evì - ze které mimochodem vyrostla zdatná, pracovitá a vùbec bezvadná ¾enská - tak ta nám pøipravila nejednu trpkou chvíli. Pominu to, ¾e asi tak v páté tøídì se pokoušely s kamarádkou kouøit, samozøejmì schované ve stohu a jen tak tak neuhoøely. Pøejdu mlèením, ¾e pøeskakování z balkónu na balkón v novostavbì a samozøejmì v nejvyšším poschodí rozestavìného paneláku - jen aby dìti èubrnìly - byla její specialita. Rvala se, kašpaøila, nic jí nebylo svaté.
Ale na jednu historku z doby, kdy zaèala chodit do školy, si vzpomenu pøec. Zaèala zima, napadl první sníh a starší Jana si odbývala svou obligátní angínu. Hovìla si v posteli, u¾dibovala èokoládu - to byl v rodinì takový zvyk z dob mého dìtství, ¾e marodùm se má nadlepšovat - a já jsem øídila domácnost a braní penicilínu z redakce telefonem. Hned po ránu mi Jana referovala, spíš ¾alovala, ¾e Eva nešla do školy, poskakuje pod okny a ¾e prý chce marodit taky. Tak jsem jí vzkázala, a» kouká mazat, nebo ¾e bude sekec, co¾ Janinka ráda vyøídila. Dále vše probíhalo zdárnì, dokonce jsem se dostala domù døív.
Vtom zvonìní, Eva div zvonek nestrhá, sotva pozdraví a u¾ se zaklapuje na záchodì. A neuplyne ani chvilka - u dveøí zvoní obì paní dru¾ináøky, nesou Evinu školní tašku a jestli prý u¾ je doma, - Jo je, copak se dìje? - Nebyla dnes vùbec ve škole, ani v dru¾inì se neukázala a kdy¾ byly s dìtmi na vycházce, našly ji celou zkøehlou v polích. Tak jí pohrozily, ¾e to øeknou mamince. Práskla jim tašku pod nohy a pryè. - Podìkovala jsem a vypoklonkovala je ze dveøí s úmyslem, ¾e tentokrát u¾ holka trestu neujde.
Ale ušla, to se rozumí, ¾e ušla. Zùstala sedìt zarýglovaná tam, kde byla a moje vyhro¾ování vyznìlo naplano. Pøes zastrèené dveøe nikoho nezmydlíte.
Na lámání chleba došlo veèer. Obì u¾ jsme s Janou v dychtivém tou¾ení stály a pøešlapovaly za dveømi a proboha ji prosily, aby nás tam koneènì pustila - Pustím, ale máma musí dát slovo, ¾e se ne ani nedotkne. - No, co dìlat, potøeba byla silnìjší, ne¾ výchovné zásady. A proto¾e dané slovo se u nás v rodinì velice dodr¾ovalo - nebyla bita ani tentokrát.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: