OKÉNKO DO 2.TØÍDY- nahlédnutí è.21
Vzhùru do papíren…
Zákon schválnosti zapracoval ve støedu. Pøedtím krásnì, potom krásnì, ve støedu zima, zima.
Jeli jsme na exkurzi do papíren. Ještì nikdy jsem nic takového nevidìla, dokonce – moc se stydím- ani jsem nevìdìla, ¾e takový provoz v blízkém okolí máme.
S oèima vykulenýma jsme sledovali chytré mašinky (automaty za nìkolik miliónù), které stáèejí pruhy papírù na pevné trubice a tvoøí z nich tøeba pouzdra na diplomy, krabièky na balení potravin nebo rùzné papírové roury.
Nìkolik dìtí pøišlo vyzbrojeno informací, ¾e jejich prababièky tu kdysi pracovaly v zámeckém cukrovaru. Zámeèek je dnes luxusním hotelem a cukrovar papírnami.
Jak to, ¾e ty krabièky jedou pásem nahoru a nespadnou? Èím to, ¾e ten nù¾ doká¾e rozøezat všechny roury na úplnì stejnou velikost…? Dotazy pršely ze všech stran, dìti prošmejdily všechny kouty.
Myslím, ¾e si naši vlídní a trpìliví prùvodci oddychli, kdy¾ první zájemci hlásili, ¾e by posvaèili a kde tu mají záchody. Exkurze skonèila. Plán dojít kus cesty podél øeky pìšky vzal za své s prvními velkými kapkami deštì. Dìti se choulily do bund a pláštìnek a varianta b) rychle zapadnout zpátky do autobusu je viditelnì nadchla, zrovna tak, jako krásnì malované krabièky, které dostaly v papírnách na památku.
Kubíkovi u¾ je taky osm let…
V uèebnici èeského jazyka jsme mìli velmi zajímavé cvièení. Uèili jsme se obhajovat svùj názor, diskutovat. Vysvìtlila jsem, ¾e slušností je vyslechnout druhého, hlásit se, nekøièet, neskákat nikomu do øeèi, neurá¾et. Nìkdy to neumìjí ani dospìlí, ale my se to nauèíme. Dìvèata mìla za úkol pøemluvit nás, abychom na školní výlet jeli na pou», kluci do zoologické.
Holèièky si pøipravovaly své argumenty v koutku u dveøí, chlapci pod oknem. Moc je to bavilo, diskutovali všichni do zemdlení:
„Na pouti je to lepší, proto¾e….“
„No jo, ale v ZOO…“
„Jen¾e tam nemáte….“
„To nemáme, ale zato je tam…“
Bylo fakt zajímavé sledovat, s jakým zápalem se sna¾í pøesvìdèit své protivníky. Nejen, ¾e jsme se nese¾rali, ale proto¾e jsme tøída mírumilovná, dospìli jsme nakonec ke smírnému øešení. Nejlepší by bylo, kdybychom na tom fiktivním výletì stihli oboje. Prostì jsme se uèili hádat se bez hádání, jak to lakonicky shrnula Barborka.
Výcvik dravých ptákù byl hlavním lákadlem v pondìlí. Den Zemì jsme si pøipomnìli rùznými aktivitami, tahle byla nejatraktivnìjší.
Orel, poštolka, sova - dravci pøistávali na dìtských hlavièkách a odlétali z nich èasto i s majitelovou èepicí. Dìti pištìly nadšením. Kdyby nám to bylo dovoleno, soví miminko by si pohladil ka¾dý, mnozí by si ho nejradìji hned vzali domù. Kdy¾ jeden z dravcù podlétával pod nohama dvou odvá¾ných paní uèitelek (já jsem to nebyla), sklidily obì potlesk na otevøené scénì.
Soví miminko…
Bylo nádhernì, sluníèko svítilo, zašli jsme i k øece, kde bagry a rùzné stavební stroje zpevòují bøehy a staví protipovodòové hráze, nakrmili jsme kachny zbytky svaèiny, spoèítali jsme stromy, vysázené v prùbìhu minulých dvou let našimi ¾áky (samozøejmì s pomocí obce). Je jich u¾ pøes 300.
Míša a Štìpánka se stali pøistávací plochou pro dravce…
Bývají však i dny ménì jásavé, kdy se tolik nedaøí. Dnes si tøi dìti nemohly vzpomenout, jak se jmenuje mládì hada a ètvrté píplo, ¾e hadièka. V tu chvíli jsem byla pøesvìdèena, ¾e na vyuèování je nejlepší, kdy¾ konèí a mù¾eme jít domù.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: