Bylo, nebylo... (8)
Pro¾ívala jsem právì èas klidu, pohody, problémy si naèas odskoèily k sousedùm. Zcela nezatí¾ena starostmi, s témìø dospìlým synem a malým kotìtem v jedné domácnosti jsem pro¾ívala jedny ze š»astných chvil svého jinak pohnutého ¾ivota.
Kamarádka potøebovala nakoupit synovi potøeby do první tøídy, a já jako zkušená matka jsem jí šla za poradce. Mìly jsme náladu kupovací, prohlí¾ecí, zva¾ovaly jsme nákup ka¾dé malièkosti, jako bychom kupovali auto známé znaèky za pro mì u¾ neznámou velikost sumy. Byla to doba, kdy jsme všichni houfnì odhlásili pevné linky, a poøizovali si mobily. Mìly spoustu výhod, ale jednu nevýhodu - nìkdy. Neexistují toti¾ ¾ádné telefonní seznamy lidí s èísly na mobily. Jsou to soukromá, neveøejná èísla, a sdìlíme je pouze tìm, se kterými ve styku být chceme (nebo nìkdy musíme).
V odpoledních hodinách, kdy u¾ jsem dávno normálnì bývala z práce doma, se z oken mého bytu zaèal valit hustý, bílý dým. Nejprve jen z jednoho, pak ze dvou, a nakonec ze všech oken. Hustý, bílý, štiplavý dým zamoøil nejdøív chodbu, pak okolí našeho domu, a pak zaèal rozprostírat své paøáty nad celou lokalitou. Vyplašení sousedé se zaèali sbíhat nejdøív na chodbì, ale kdy¾ u¾ ani tam na sebe nevidìli, vybìhli pøed barák, a pøipojili se k dalšímu davu, který dychtivì oèekávat nìjaké drama. U nás na sídlišti je takových událostí zapotøebí – lidé se sdru¾ují, seznamují, spoleènì nadávají a pomlouvají, vznikají nová pøátelství a svazky.
Nikdo z nich však neznal èíslo na mùj mobil – se sousedy se moc nestýkám, a své èíslo oznamuji a¾ po peèlivém zvá¾ení. Jen jedna dobrá sousedka, kdysi moje spolu¾aèka, si vzpomnìla, ¾e mám asi 3 km od mého bydlištì, jen pøes takové menší hory doly maminku, a ta má sice 80 let, ale má také pevnou linku. Vyhledali v telefonním seznamu, zavolali a ptali se, jestli neví, kde jsem, ¾e mi hoøí byt, a nikdo u mne není doma.
To byla první fatální chyba, sousedka sice zná moji maminku, jak vypadá. Ví, jak se jmenuje, ví, kde bydlí, ale neví, jak reaguje v takovýchto situacích.
Maminka nevìdìla kde jsem, nabrala start na infarkt, zavolala mé sestøe, jestli neví kde jsem, ¾e mi hoøí byt, a po její informaci, ¾e také neví, se pøiblí¾il pøízrak infarktu i do tìla mé sestry.
Mezitím ovšem vystrašení spoluobèané zavolali hasièe, proto¾e to vypadalo, ¾e náš sedmiposchoïový panelák brzy lehne popelem.
Sestra mùj telefon znala. Je jedna z vyvolených. Maminka si v tom fofru bohu¾el mé èíslo spletla, a nedovolala se ne mne. To jí zpùsobilo zásadní ránu – v její pesimistickém podání ¾ivota mne vidìla uprostøed plamenù zcela ohoøelou, a navíc – zanechavši nejen syna, ale i dluhy…
Já zatím vesele pøehazovala teplákové soupravy velikosti 160 a za velmi záva¾ných úvah, zda vyroste dítko bìhem jednoho roku o deset, dvacet, èi padesát centimetrù mnì zazvonil mobil.
V¾dycky, kdy¾ mnì zazvoní, zvoní nevhod. V¾dycky mne to naštve, kdo ¾e mne to ruší! Mì to toti¾ ruší v¾dy! A tak moje první slova – prosím, kdo volá – vystøelím s takovou záští a podrá¾dìním v hlase, ¾e kdo mne zná, radši u¾ píše jenom SMS.
„Kde jsi?“, zaznìl ale pøízraènì vydìšený hlas mé sestry –„Prchej domù, hoøí ti byt!“, a zavìsila. Praštila jsem s modrou teplákovou soupravou s bílým pruhem, vyrvala èervenou s modrým pruhem kamarádce, hodila je na vyjevenou prodavaèku, a zaèala jsem jednat velice racionálnì a uvá¾livì. To mi vydr¾elo asi pùl hodiny, a pak jsem se zvrtla do pravého opaku. Ale o tom a¾ pozdìji.
Naskoèily jsme do auta, a kamarádka zcela zblblá mou sebejistotou a hitlerovským vedením jízdy jela pøes køi¾ovatky na èervenou, pøikázaná rychlost byla úplnì nepodstatný údaj, jednosmìrné ulice ztratily svùj význam, a respektovaly jsme pouze ulice slepé – to dá rozum. Tam bychom asi daleko nedojely.
Kromì pragmatického, a silnì násilnického vedení zpùsobu jízdy mnì hlavou šla jedna jediná myšlenka: „Je¾išmarjá, já nejsem pojištìná, jestli chytne celej barák, mù¾u se jít obìsit – to nesplatím ani do smrti!“
Kamarádka ještì ani nezastavila auto, ale já u¾ za jízdy vyskoèila z auta (vymkla jsem si kotník, ale to byla v té chvíli nepatrná a nepodstatná vìc), ztratila jsem botièku, a pøi letmém pohledu na davy lidí, kteøí èumìli chtivì k mým oknùm na mne pøišla chvilková slabost. Síly mnì dodal pohled na hasièský ¾ebøík, který se u¾ blí¾il k mému balkonu – snad metr scházel, a u¾ by mnì pochodovali hasièi rovnou pøes sklo do mé lo¾nice. Zaøvala jsem:“U¾ jsem tady, uhnìte mnì z cesty!“
Bydlím v druhém poschodí, ale u svých dveøí jsem byla tøemi skoky. Škoda, ¾e to nikdo nemìøil, mohla jsem být v té slavné knize rekordù, Za dveømi, které jsem nahmatala spíše citem ne¾ oèima, se ozývalo zoufalé mòoukání mé koèièky. To u¾ ale nebylo mòoukání, to bylo pøiškrcené hlasité dýchání, musela stát tìsnì u dveøí, a vysílat své MAY DAY, MAY DAY, pøímo do škvíry pod dveømi. Také to asi bylo jediné místo, kde ještì relativnì pøiplouvalo trošku ménì zahlceného vzduchu, ne¾ byl doma. To naøíkání mnì rvalo srdce, nikdy bych nevìøila, ¾e dvoukilový tvoreèek mù¾e vydávat takové zvuky! Ruce se mnì netøepaly, hlava pøemýšlela, rozum chystal další adekvátní kroky. Odemkla jsem, Èikinka vystøelila kosmickou rychlostí na chodbu, u¾ se opravu dusila – a zmizela. ®e ji odchytla má dobrá sousedka, která miluje zvíøátka, a zanesla rychle na veterinu, jsem se dozvìdìla a¾ veèer.
Já jsem vrazila do bílého, absolutnì neprùhledného bytu a za mnou se cpali kamarádka, sousedi, hasièi, lidi, které jsem jen obèas zahlédla a lidi, které jsem nikdy nevidìla, zmatek nad zmatek. Nìkdo zaøval – „Otevøete okna“!, mnì se okam¾itì v hlavì promítnul jeden film, kdy otevøení okna v takové situaci vytvoøilo co nejpøíznivìjší podmínky pro vzplanutí ohnì – a pøeøvala jsem hlasem, který jsem netušila, ¾e vlastním, zbytek køièících a radících: „Nic se otvírat nebude, a všichni ven!“ V bytì bydlím u¾ dvacet let, ale najít cestu do kuchynì, kde jsem pøedpokládala ohnisko po¾áru, bylo dost obtí¾né. Nará¾ela jsem do lidí, nábytku, dveøí, nebylo vidìt skuteènì ani na pìt centimetrù. Pak jsem v ro¾ku kuchynì, kde bydlí sporák, zahlédla rudou kouli. ®havou kouli! Pùvodce všeho. Koule produkovala další a další kvanta štiplavého neprùhledného dýmu, a pod tou koulí se vesele tøepotal plamínek plynu. Zcela chladnokrevnì jsem pøistoupila ke sporáku, otoèila koleèkem, vypnula plyn – a hystericky jsem se zhroutila. Zhroutila jsem se do náruèe urostlého, mohutného hasièe, který mì zaèal tìšit jako breèící dìcko. Hladil mì po hlavì, a opakoval útìšná slova a o to víc já zaèala øvát, slzy se valily a valily – a v tom v mém zorném úhlu se objevil mùj syn, kterého mezitím má sestra také zmobilizovala. “Mamineèko moje, promiò, já jsem si chtìl ohøát to hovìzí maso v polívce, a zavolal mì kamarád, já jsem na to zapomnìl, a odjel jsem do Radvanic…promiò, hlavnì, ¾e se koèièce a tobì nic nestalo! Mìl jsem o vás takový strach!....“
Zmítala jsem se v hysterickém záchvatu, ale po této promluvì jsem okam¾itì zamìøila své zdìšení a tím útok na mého syna. Zaèala jsem jeèet – jak jinak, ne¾ hystericky: „Seš blbej? Víš, co se mohlo stát? Podívej se, co je kolem, ta ostuda! To jsi teda celý ty, to se mù¾e stát jenom tobì! Na co myslíš! a nešahej na mnì! Jdi mnì z oèí, mnì pøipravíš o nervy..! a podobná výchovná moudra, která u¾ jen teï opakovat jsou pro mne muka. Prostì mnì ruply nervy. A taky jsem se hodnì nadýchala té bílé témìø hmatatelné hmoty, štípaly mì oèi, nos, nemohla jsem se poøádnì nadechnout, a motala se mnì hlava. Ale pozdìji jsem se omluvila, byla to reakce nepøimìøená, i kdy¾ v té chvíli asi jediná mo¾ná.
Syn tedy pøestal mluvit, a zaèal konat. Polo¾il mì na postel, vyhnal pøebyteèné lidi, zùstali jen hasièi, sestra, kamarádka, on a já. Ne však na dlouho. Mezitím, co z mého mobilu syn shánìl našeho pøítele Ondøeje, lékaøe, který sice bydlí skoro 100 km od našeho mìsta, ale v¾dy pomohl, sestra, která to netušila, zavolala záchranku, neb jsem zaèala zvracet a celá se klepat. Hasièi po zjištìní stavu vìcí mnì dali nìco podepsat, prohlédli si mou obèanku, a odjeli. V duchu jsem poèítala, kolik to bude stát. Dvì hasièská auta s plným obsazením, pou¾ití výsuvného ¾ebøíku, a to kvùli flákoty pøipáleného hovìzího…
Kdy¾ u¾ se to tak pìknì vyvíjelo, drama dostalo další pøímý zásah. Moje maminka sebrala své osmdesátileté tìlo a vydala se urychleným zpùsobem – tj. bìhem – pøes pole a louky ke mnì domù. Pìšky. Dobìhla na chodbu, a ¾e je moje rodièka u¾ také blízko místa èinu jsem zaregistrovala hned, nadávala, breèela, vyhro¾ovala, kvílela u¾ od pøízemí– a pøestavte si ten mozkový pochod v mé hlavì! Bylo mnì zle. Hodnì zle. Dostala jsem nìjakou záhadnou tøesavku, a pøesto pøese všechno jsem si uvìdomila, ¾e na stole mám popelník a cigarety, a kdyby to maminka uvidìla, byl by to její poslední den. Tím jsem si jistá. Je pøesvìdèená, ¾e u¾ pìt let nekouøím, je na mnì hrdá, a pro její klid to ji¾ ètyøi roky pøed ní tajím. Byla jsem skoro polomrtvá, ale vyskoèila jsem z gauèe, bleskurychle uchopila popelník, cigarety a zapalovaè, a strèila od køeslo – v tom vkroèila má matka! Bojovnice z doby ¾enských válek by si nemohly pøát lepší vùdkyni! Podle mého skromného mínìní to byl obrovský projev lásky k mamince. Pøes všechen zmatek jsem si uvìdomila, ¾e ne po¾ár, ale mé podvádìní a lhaní by jí asi ublí¾ilo a zklátilo nejvíc.
Vzápìtí se pøiøítili dva bílopláštníci s lehátkem, a syn mnì strkal sluchátko k uchu, ¾e Ondøej chce se mnou mluvit. Zavøela jsem oèi, a chtìla jsem nebýt. Bylo toho moc! Syn to vzal jako znamení, ¾e je velmi zle, a zaèal plnit instrukce, které mu Ondøej dával po telefonu – zvedl mnì nohy, podlo¾il hlavu, a nutil mnì pít. Mezitím hlásil Ondrovi léky, které máme doma, on mu øíkal, co mnì má dát. Pøikryl mì dekou, dal studený obklad na hlavu, a rozepnul svetøík. Poøád mì nutil pít, a hladil mì a hladil.
Ti dva bílopláštníci nevìdìli, kdo je vlastnì posti¾eným, nebo» maminka se zaèala chytat za srdce a lkát, a kácet se, sestra se dr¾ela za hlavu, a také kvílela – jako by jí právì vyøezávali slezinu za¾iva, a jediná bytost, která nìco èinila, byl mùj syn. Toho tedy nechali na pokoji. Mamince zmìøili tlak, píchli injekci. Sestra injekci nechtìla a po kratším dohadování dostala aspoò nìjaké sedativum. Kdy¾ vidìli, jak si mùj syn se sluchátkem u ucha zdatnì poèíná, zøejmì nabyli dojmu, ¾e lékaø je ji¾ tam. Nebyl, ale za chvilku opravdu byl. Ondøeje syn naštìstí mobilem zachytil na cestì, blízko Ostravy, tak¾e otoèil vozítko, a chvátal ke mnì. U¾ mne znal natolik dobøe, ¾e ani nebyl pøekvapen. Podobných zásahù, kdy jsem zhuèela se ¾ebøíku pøi vìšení záclon, kdy¾ jsem ráno nemohla otevøít oèi (zánìt spojivek), a rùzných dalších pøevá¾nì „smrtelných“ stavù, u¾ u mì za¾il dost. Pøijel v¾dycky, pøijel ihned, a pøijel rád. Øíkal.
Zdravotníci se pozdravili navzájem – a jeliko¾ se znali, situace se rázem z tragedie zmìnila v komedii. Maminka s injekcí, sestra s tabletkou, syn s hrncem èaje, a já, le¾ící, bdící a pøepitá èajem a ubitá péèí – a v kuchyni kilo hovìzí kli¾ky ve tvaru vanilkového rohlíèku. Hrnec, ten krásný, drahý (jak podotkla vyèítavì maminka), byl kaput nejvíc, a nedostalo se mu ¾ádné péèe. Putoval ihned smìr „de poppélnich“, abych ho nemìla na oèích.
Stejnì na nìho vzpomínám. Byl opravdu krásný a drahý!
Ale moji drazí kolem mne byli také krásní!
Skonèilo vše smírem a lahví šampusu. Mimo mì. Já jsem zaèala hledat koèièku – a všechno dobøe dopadlo. Taky mìla v zadeèku injekci, a taky vydìšené oèi. A moje sousedka je také krásná, a je mi od té doby i drahá – v nouzi poznáš pøítele. Tak nìjak se to øíká, ¾e?
Dagmar Jarošová
