Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsem se stala redaktorkou

 

 Setkání s Yvettou Simonovou

 

Kdy¾ jsem si na plakátech našeho èáslavského divadla pøeèetla, ¾e se chystá koncert Josefa Zímy, kde bude jako host zpívat Yvetta Simonová, nemìla jsem stání.

 

 


Jestli jsem nìjaká redaktorka èasopisu pro seniory, rozhovor s nimi prostì nesmím zmeškat. V¾dy» vìtšinu ètenáøù v dobách jejich mládí právì Yvetta Simonová a Josef Zíma provázeli na èajích, v rozhlase, v dávných televizních poøadech, a oba ve své dobì patøili k nejpopulárnìjším.

 

Musím se pochlubit, po roèních „redaktorských“ zkušenostech u¾ mám telefonní èísla na nìkolik lidí, kteøí mají mo¾nost pomoci mi s kontaktem na nìkteré umìlce. A tak jsem získala èíslo Yvetty Simonové. Slíbila mi, ¾e to dojedná i s „Pepíèkem“, ¾e to nebude problém. Kromì jednoho. Paní Yvetta se odmítá nechat fotografovat. „V mém vìku u¾ nechci.“

 

Vìdìla jsem, ¾e bez fotek to nepùjde. Pøemlouvala jsem a pøemlouvala, neuspìla jsem. Nakonec jsme se shodly na kompromisu. Paní Simonová pár fotek pøiveze a nechá mì, abych si je oskenovala.

 

Pøesto¾e jsem to mìla „skvìle“ vymyšlené, nakonec to byl velký fofr a nervák. Ten den bylo hnusné poèasí, z Prahy nìjaké objí¾ïky, pøijeli skoro o hodinu pozdìji, ne¾ jsme mìly domluvené. Navíc jsem musela s jejími fotografiemi odbìhnout na námìstí do informaèního centra, kde mají skener a fotografie oskenovat, aby si je paní Yvetta mohla zase odvézt domù. Nechtìla je dát z ruky, jsou to u¾ její poslední.

 

No, stihly jsme to. Vyzvídala jsem, paní Yvetta se pøi tom èesala, líèila, oblékala… A to jsem ještì ve své nervozitì nechala doma na stoleèku pøipravený diktafon, tak¾e všechno psát pìknì do bloku. Kdy¾ se daøí, tak se daøí, znáte to….

 

Pøesto si myslím, ¾e se to naše vyprávìní nakonec docela povedlo. Dnes vám nabízím pùlku vìnovanou Yvettì Simonové, pøíštì vyprávìní pana Zímy. Ve spoleèném èlánku vyšlo jejich povídání v lednovém èísle èasopisu Doba seniorù.

 

„ Zpívat pro radost sobì i lidem…. dokud nám to zpívá“

 

„Tuhle písnièku milovala moje maminka,“ otáèí se ke mnì starší paní, kdy¾ na pódiu zazní „Pod starou lucernou“. „Písnièka mého mládí,“ pøitakává ta druhá. Na jevišti stojí elegantní dáma, symbol šedesátých a sedmdesátých let, paní Yvetta Simonová (84). Ji¾ pøes padesát let zpívá, a stále krásnì. Hledištì je plné, ¾idlièky jsou i vedle sedadel. Spolu s Josefem Zímou pøijeli do èáslavského Dusíkova divadla. Sérií koncertù oslavuje pan Zíma – pro vìtšinu divákù stále „Pepíèek“ – své osmdesáté narozeniny. Paní Simonová vystupuje jako host. Na dveøe její šatny »ukám nejdøíve a prosím ji o pár vzpomínek.

 

„Je to u¾ hodnì dávno, kdy jsem poprvé stála na jevišti a zpívala divákùm. Ale u¾ jako malá holèièka jsem po rodièích a jakýchkoliv hostech naší rodiny vy¾adovala potlesk- tenkrát za své taneèní kreace. Pak pøišel na øadu klavír. Pøála jsem si stát se uèitelkou hudby, ale vyšlo to všechno jinak. Své „pedagogické umìní“ jsem si vyzkoušela alespoò na své sestøenici, kterou jsem nauèila noty a první základy hry na klavír. Mùj dìda byl kapelníkem, hrával na sokolských zábavách, umìl na housle, na trubku, mìla jsem po kom lásku k hudbì podìdit.

 

Jsou písnièky, které mì provázejí celým ¾ivotem, napø. Páni kluci – tu písnièku zpívám dodnes. A která je má nejslavnìjší? Tìch známých je velké mno¾ství, ale snad píseò Stùj, pøi mnì stùj – svatební píseò, která se èasto hrávala pøi obøadech. Ne, mnì pøi svatbì nehrála. Pøed oltáøem jsem stála dvakrát, ani jedno man¾elství nevyšlo. Jak mi kdysi øekl V. Štekl: Ty ses vdala za publikum. Asi mìl pravdu. Má popularita, mé pìvecké úspìchy byly na úkor osobního ¾ivota. Miluji publikum, nevím, jak to jinak øíci.

 

S výchovou syna mi hodnì pomáhaly obì babièky, jen díky tomu jsem kromì krátké mateøské pøestávky vlastnì jevištì nikdy neopustila. Dnes u¾ mám vnuèku i pravnuèku, hudební geny v sobì mají, ale kumštu se profesionálnì nevìnují.


Mým tøetím a posledním partnerem byl Karel Vlach. Kdy¾ si na nìj vzpomenu, ihned se mi vybaví jeho kapela, slyším v duchu zvuk jejich znìlky… Karel byl milovníkem suchého, sarkastického humoru, rádi jsme se spolu smáli. Miloval šunkofleky, a já mu je oddanì vaøila. Oba jsme byli ve své profesi maximalisté, poctivì jsme cvièili, všechno muselo dokonale klapnout. Vùbec nepøicházelo v úvahu nìco ošidit.

 

Pravidelnì doma na koberci cvièím, mám takovou speciální sestavu na bolavá záda, a samozøejmì ka¾dý den trénuji hlas. Bez toho to nejde, a» u¾ mám vystoupení, nebo nemám. Sousedi v domì si asi zvykli, nikdy s tím nebyl ¾ádný problém. Ráda si ètu, chodím na procházky. Øídit auto mì bavilo, teï u¾ se ale bojím. Pokud je to nezbytné, jezdím jen po „svých“ trasách.

 

To víte, ¾e mì v profesionálním ¾ivotì potkala i øada trapasù. Vzpomínám, jak jsme jednou natáèeli na ploše letištì. Mìla jsem boty s vysokými kramfleky, nároènìjší pohybové kreace jsme tenkrát nacvièili s choreografem Koníèkem. No a pøi samotném natáèení mi mezi panely uvízl podpatek, bota se vyzula, dozpívala jsem napùl bosá.

 

I kdy¾ mi mùj první man¾el øíkával, ¾e nejsem kalhotový typ, ¾e jsem taková „èeská Maøenka“, kalhoty nosím ráda. Na ¾enách vyšší postavy vypadají dobøe a jsou i na cestování pohodlnìjší. Své obleèení jsem si nechávala šít v salónu Styl nebo Eva. Vzpomínám na jedny krásné šaty, celé bílé se šálem pøes ramena, mìla jsem je moc ráda. Ani nevím, kde skonèily…

 

Svùj první duet jsem nazpívala s Richardem Adamem, jmenoval se Pøíbìh naší lásky. Zpíval to pùvodnì sám, ale pak nìkoho napadlo, a» to zazpíváme spolu, ¾e to bude zajímavìjší. Nejèastìji jsem zpívala s Milanem Chladilem, krásnì nám to ladilo. Byli jsme i velmi dobøí kamarádi, ale tìch spoleèných vystoupení na rùzných zájezdech bylo tolik, ¾e jsme si docela rádi obèas od sebe odpoèinuli. Dnes vystupuji s Milanem Drobným, nìkdy s Pepíèkem Zímou.

 

Miluji kvìtiny – konvalinky, rù¾e, karafiáty. Dostávám je od publika velmi èasto a jsem za nì nesmírnì vdìèná. Na vystoupení se tìším v¾dy, jen mám trochu obavu, aby mi nepøestala slou¾it pamì». Na nìkterá jména si u¾ obèas nemohu vzpomenout, ale texty písní mám v hlavì zatím bezpeènì ulo¾ené, a to mi dodává jistotu.

 

Myslím, ¾e v seniorském vìku je dùle¾itý elán. Alespoò pro mì. Najít si to, co vás baví, radovat se ze ¾ivota. Ale to zále¾í na ka¾dém jednotlivci. Poprat se s tím, co se nedaøí, nerezignovat, nefòukat.“

 

Vzpomínky paní Simonové jsou zajímavé, poslouchala bych je moc ráda, ale paní Yvetta je u¾ netrpìlivá. Vystoupení se blí¾í, je tøeba se pøipravit. Louèím se moc nerada a pøeji jí hodnì tak úspìšných a diváky vítaných pøedstavení, jako je to dnešní…

 

 

Pøíštì pokraèování vzpomínky druhého protagonisty koncertu, pana Josefa Zímy.

 

Eva Procházková

Další èlánky autorky