Jak jsme emigrovali (VII.)
Tak jsme se trochu dramaticky rozlouèili s vlastí a š»astnì vrátili do Holandska, otøepali se a rozbalili nìkolik dárkových balíèkù, které na nás èekaly.Byly to malé pozornosti od holandských kolegù a známých a jeden balíèek od organizace Fovin, která se starala o uprchlíky všeho druhu. V tomto balíèku bylo mimo èokoládu, sušenky v roztomilé plechové krabici s obrázky (ve všech holandských domácnostech v rùzných variacích se vyskytující a pozdìji námi oznaèovanou jako „past na sušenky“) a kafe i oznámení, ¾e se skupina Èechù a Slovákù chystá zalo¾it nadaci nazvanou Nederlandse Stichting Comenius, a ta ¾e chce vydávat pro èeské a slovenské krajany èasopis „Okno dokoøán.“ Pøipojen byl dotaz, zdali bychom mìli zájem. Proto¾e do všeho rádi strkáme nos, tak jsme hned poslali do redakce dopis s pøihláškou s nabídkou naší pomoci. Ozvali se obratem. Ka¾dá ruka, noha i hlava byla vítaná. Èechù toti¾ nebylo a není v Holandsku nijak mnoho, podle oficiálních zpráv jich po srpnu 68 pøišlo jen 500 a dodnes je nás tu všeho všudy asi 3.500. Tìch, co byli ochotni vìnovat svùj volný èas, a k tomu trochu penìz, bylo ještì ménì.
Brzy jsme se sešli s lidmi v redakci èasopisu a zaèali rùznì pomáhat, jak s úpravou, tak jako pachatelé pøíspìvkù. Pod pseudonymem a nebo jen nìjakými iniciálami podepsaných, byli jsme o to ¾ádáni pøíbuznými, kterým se sice zatím nic nestalo, ale mìli obavy, co kdyby. Tím zaèala naše práce v krajanských kruzích, která trvá v rùznì pozmìnìné formì dodnes, tedy 37 let. Pøesto¾e nám to pøineslo mnohá zklamání a té¾ nás to stálo hodnì penìz, nikdy jsme svého rozhodnutí nelitovali. Poznali jsme tolik rùzných lidí, tolik rùzných charakterù hodných obdivu i zase trochu ménì obdivuhodné, v Holandsku i jinde ve svìtì - a vyslechli jsme pøíbìhy nesmírnì zajímavé, tragické i humorné, tak¾e to stálo za to. Psát o tom nechci, oznaèili byste mne za bulvární autorku. I kdy¾ bych si k tomu nepøimyslela ani èárku.
Základní problém s èasopisem byl tehdy pøedevším v tom, ¾e nikdo nemìl poøádný èeský psací 
stroj. Našel se tedy jeden, prastarý, a kdy¾ se tak dívám na ta první èísla èasopisu (ještì je máme schovaná) tak je to bída. Bolševici, kteøí to peèlivì sledovali, z toho museli mít pøímo srandu. Ne z obsahu,ten byl nìkdy a¾ pøekvapivì dobrý, ale z formy, tisk byl dìsivì nekvalitní. Vydávali jsme asi sto èísel, to vám ¾ádná tiskárna nevezme. A ¾ádný sazeè nevysází, i kdyby ta legraèní písmenka mìl. Ostatnì jsme na to nemìli peníze. Pozdìji jsme psali na stroji bez diakritiky a tuto ruènì pøimalovávali. Strašná práce. Proklínali jsme mistra Jana Husa, který odstranil spøe¾kový pravopis a nahradil tìmi zatracenými háèky a èárkami - a vùbec. V èasopise byly nejen zajímavé èlánky od sociologù a historikù, ale i od èeských psychologù, kteøí se zabývali od zaèátku problémy, které emigrace sebou pøinášela. Jeden z nich je dodnes naším pøítelem. Byla to pøes všechny potí¾e rozmanitá a interesantní práce. Ve spolku, tedy nadaci Comenius se sešli rùzní lidé, mnozí byli v Holandsku u¾ déle a jejich pohled na nás, novì pøíchozí „osmašedesátníky“ a na Èeskoslovensko byl trochu pøekvapující a pouèný . Byli jsme toti¾ podle nich všichni komunisté. Diskutovali jsme o tom dost vášnivì a èasto. Bezvýslednì. Profesor Ota Ulè kdesi vyslovil myšlenku, ¾e ka¾dému emigrantovi se rozbijí hodinky o hranièní kámen v tu chvíli, kdy pøekroèí hranice – a èas, jako¾ i veškerý vývoj se tím pro nìj tam doma zastaví. Není daleko od pravdy. Ale o tom jindy.
V zamìstnání šlo všechno a¾ moc dobøe, a mne zaèalo pálit dobré bydlo. Stále jsem pøemýšlela o tom, ¾e bych mìla dostudovat. Šla jsem se o tom poradit s milionáøem „panem Harrym“. Byl to toti¾ nejen dobrý obchodník, ale i velký milovník umìní, sám také docela dobøe maloval, ale nikdy nikomu své obrazy neukazoval. Ze všech malíøských smìrù mìl nejradìji 
impresionisty, vlastnil jednoho pøekrásného Moneta, kouzelný akvarel od Signaca a mnoho jiných obrazù , všechno jsem to pozdìji mohla vidìt v jeho ateliéru i v domì, kde bydlel. Dokonce i nìkteré jeho vlastní práce. Mìl také rozsáhlou a velmi cennou sbírku prekolumbiánského umìní, pomáhala jsem mu dát dohromady katalog, který potøeboval, kdy¾ se ji celou rozhodl prodat u Sotheby´s v Londýnì. ®ádné z jeho pìti dìtí se toti¾ o umìní a u¾ vùbec ne o jakési prekolumbiánské sošky a hrnky pøíliš nezajímalo. Rozbíjely jen auta z jeho vozového parku a utrácely jeho peníze. Tøetí generace, známý jev.
Vyslechl mne pozornì a povídá :“ Poslouchej dobøe, co ti teï øeknu. Budeš potøebovat nejménì rok, abys se nauèila holandsky natolik, abys vùbec studovat mohla. Pak budeš jistì nejménì tøi roky ve škole. Spoèítej si, kolik ti u¾ bude let. A hlavnì, co potom budeš? Pravdìpodobnì nezamìstnaná historièka umìní. Já ti nabízím jiné øešení : chystám se u¾ delší èas otevøít malé vydavatelství, pøímo tady ve Weertu, v tiskárnì. Slou¾ilo by jen tomu, aby se u nás mohly tisknout bohatì ilustrované knihy o umìní, které ovšem kompletnì vytvoøíme, a jako úhledný balíèek nabídneme rùzným zahranièním vydavatelùm, abychom získali vìtší náklad. Máme tisíce reprodukcí umìleckých dìl, diapositivy i litografie, které je ale napøed potøeba nìjak uspoøádat. Sehnat autory není problém. Jestli¾e se nebojíš zaèít všechno od úplného zaèátku, svìøím ti vedení tohoto vydavatelství.Musíš mít jen ještì nìjaký èas trpìlivost.“
Zvolila jsem tedy s tì¾kým srdcem jistotu: mít stálé zamìstnání. Dnes vidím, ¾e to bylo velmi moudré rozhodnutí. Byla to i bez akademického titulu krásná léta, i se všemi potí¾emi a prohrami. Ale to pøináší ¾ivot v¾dycky. Omlouvám se tìm, kterým pøipadá mùj popis ¾ivota v emigraci pøíliš „rù¾ový.“ Vím, ¾e Rudé Právo pøinášelo zcela jiné informace, samé èlánky o neúspìšných emigrantech, kteøí ¾ivoøí v táborech a ¾iví se odpadky a pokud mají peníze, tak to je od revanšistù a americké tajné slu¾by. Vìtšina lidí tomu dodnes vìøí. Jistì¾e se nìkterým lidem pøíliš dobøe nedaøilo, ale já , pokud jste si všimli, píši náš pøíbìh. Ostatnì, potí¾e pøijdou, jen trochu jiného druhu, nezoufejte.
Man¾el se mezitím vìnoval svým vìcem. Za peníze, které v Praze vymìnil, koupil starého Opla 
v barvì, které jsme øíkali „hnusná jarní zeleò“. Øidièský prùkaz nemìl, musel tedy do autoškoly. Vše v holandštinì. Vìøte tomu, nebo ne, udìlal zkoušky po šesti lekcích jízdy a nìjakých tìch veèerech strávených nad teorií. Naštìstí se tu nemusí øidièi uèit rozebírat auto a podobnì, proè to jezdí, to je vìc odborníkù, stejnì tak jako opravy. Musíte jen vìdìt, kudy se tam leje benzin. Tehdy ještì existovala bájeèná mo¾nost pro ty, kteøí se chtìli nauèit øídit auto: mohli øídit i bez vykonaných zkoušek, kdy¾ vedle nich sedìl nìkdo, kdo øidièský prùkaz mìl. A toho man¾el bohatì vyu¾íval, jezdil se všemi kamarády a známými, ka¾dý veèer a ka¾dý víkend. Je dodnes velmi spolehlivý a klidný øidiè, kterého doká¾ou vyvést z míry jen automobilisté v Èechách. Jezdil autem v¾dycky velmi rád, a kdy¾ pozdìji pracoval v Nìmecku a dojí¾dìl 22 let dennì 120 km, tak se mu to hodilo. Byl to opravdu dobrý trénink. Pøesto¾e jsem najezdila mnoho kilometrù sama, nebo se šoféry a s kolegy, jezdím nejradìji s ním a dìlám mu navigátora. Kupodivu umím dobøe èíst v mapách, aèkoliv se o ¾enách tvrdí pravý opak. Také okam¾itì poznám, kdo má øidièský prùkaz z míst na východ od Aše. Jsou to vìtšinou netrpìliví øidièi, kteøí se domnívají, ¾e musí jet co nejrychleji, tak rychle, jak jen jejich auto doká¾e a neberou na nikoho ohled.
Pøíšernì zelené auto zanedlouho vystøídal Opel Record, ke kterému jsme pøišli dost divným zpùsobem. To bylo takhle: Man¾el se mi zamiloval, a to do Forda Camaro, kterého nabízel obchodník ojetými auty ve vedlejším mìsteèku. Poèítal a poèítal a spoèítal, ¾e kdy¾ dá svoje auto na protiúèet a nìco pøiplatí, tak bude Camaro jeho. Dojeli jsme tam tedy a auto koupili. Ujeli jsme jen nìkolik kilometrù, pak u¾ odmítlo jet dál. Zavolali jsme tedy tomu obchodníkovi, který hned pøijel, odtáhl nás zpìt a slíbil, ¾e auto bude opraveno. Abychom mìli èím odjet domù, pùjèil nám jakéhosi jiného Opla Recorda, prý to pak vymìníme. Dal nám k nìmu papíry a my odjeli. Man¾el sice brblal, ¾e teï nemá ¾ádnou jistotu, ale náš èeskoholandský kolega, který tam byl s námi, pravil, ¾e je to o.k. Nebylo. Kdy¾ jsme za nìkolik dnù pøijeli a vy¾adovali své Camaro, obchodník nás sprostì vyhodil. ®e prý jsme si koupili to, co máme a na co máme papíry. Nic nepomohlo. Museli jsme tedy auto, které jsme nechtíc koupili, dát opravit, stálo to dost penìz. Pozdìji, na dovolené v Norsku nám udìlalo docela dobré slu¾by. Rádi jsme ho ale nikdy nemìli, bylo neustálou pøipomínkou toho, jak jsme hloupì naletìli podvodníkovi. S jistým škodolibým zadostiuèinìním jsme se za nìkolik mìsícù doèetli v novinách, ¾e tomu obchodníkovi s ojetými vozy nìkdo vyhodil do povìtøí jeho luxusní vilu. Jeli jsme se tam podívat, barák byl teda skuteènì jen ruina, zcela neobyvatelný. Naštìstí v nìm zrovna nikdo nebyl. Tìch, které podvedl a okradl bylo asi víc.On ka¾dý není tak
mírumilovný, jako my. Zajímavé bylo, ¾e se hned odstìhoval neznámo kam. Asi u¾ mìl dost nakradeno. Ale ta jeho vila, to jsme opravdu neudìlali my.Rok 1969 jsme mohli z našeho hlediska, mimo jiná trefná oznaèení, nazvat rokem návštìv. Z Èeskoslovenska tehdy pouštìli celkem bez problémù ka¾dého, a my jsme nakonec pracovali zcela legálnì v cizinì. Pøijela samozøejmì moje maminka, která u¾ byla v pensi, ale stále ještì pracovala, proto¾e se doma celkem nudila. Aè uèitelka, pracovala celý ¾ivot v obchodì a byla ráda mezi lidmi. Moje mladší sestra, nedávno provdaná, mìla jiné starosti a maminku momentálnì moc nepotøebovala. Prý pøijede i s man¾elem pozdìji, psala.
Maminku jsme u nás vidìli moc rádi. Hospodaøila nám v bytì jako dobrý skøítek a vynalézala rùzné mo¾nosti, jak z holandského materiálu vytvoøit rùzná tradièní èeská jídla. Provezli jsme jí autem po celém Beneluxu, to se jí velmi líbilo. Vyzbrojena knihou o Tylu Uilenspiegelovi zkoumala krajinu, kde se kdysi pohyboval. V Naardenu, v museu Komenského našla za trámem zastrèený obraz Masaryka a nemohla pochopit, jak to, ¾e i tady… A¾ kdy¾ jsme jí vysvìtlili, ¾e budova i museum jsou v rukou Èeskoslovenské ambasády, pochopila. Byli jsme jí pøedevším nekoneènì vdìèni za to, ¾e nám posílala knihy, které zachránila z našeho bytu. Smìlo se posílat 20 kg týdnì a to ona chudinka poctivì dìlala. Knihy jsou ohavnì tì¾ké a my jich mìli pøes 3.000. Jen¾e, naštìstí pro maminku, se mnohé z našeho bytu ztratily neznámo kam.
Návštìvy tedy zaèaly pøijí¾dìt a my se radovali. Jen¾e, ukázalo se, ¾e co je moc, to je moc. Ale o tom a¾ pøíštì.
Vìra Pokorná
