Pøedvánoèní výlet
Musím se pochlubit, moji hoši, moji bývalí spolupracovníci na mne nezapomínají. U¾ je to bezmála 20 let, co jsem opustil jejich øady, ale pøed Vánocemi mì poka¾dé pozvou na malé pøedsváteèní posezení u malého pohoštìní, hrnku kávy nebo èaje, sklenièky vína. Na ka¾dého se pamatuje malým dárkem, vybírá je paní Lída, nejèastìji je to pìkná kravata pro pány (co dostávají dámy, není jich mnoho, jsem nepostøehl) a Jura pro ka¾dého opatøí dvì sedmièky skvìlého jihomoravského vína. Tak se to stalo i letos.
Pro mne poka¾dé malé dilema, jak se na tuto malou slavnost dopravit. Nejpohodlnìjší je to vozem, jak tušíte, má to háèek. Jste odkázán na nealko a zatím co jiní si dopøávají nádhernì barevné èervené, rù¾ové nebo bílé víno, vy si tak mù¾ete vybrat nanejvýš mezi ¾ádnými, malými nebo velkými bublinkami. Tak letos jsem se odhodlal vzdát se pohodlí vlastní dopravy a na pøedvánoèní posezení se dopravit ménì pohodlnou, leè levnou a spolehlivou dopravou veøejnou.
Musím pøiznat, ¾e na úskoky veøejné dopravy jsem se u¾ dávno zapomnìl. V malém místním jízdním øádu jsem si sice hravì našel správné spojení, leè, jak se ukázalo nebyl jsem dostateènì zkušený a dokonce ani pozorný. Ukázalo se to hned na místním nádra¾í našeho malého mìsta, na které sice v pøedpokládanou hodinu a minutu pøijel nadìjnì vypadající vlak, ¾el si to míøil smìrem opaèným, ne¾ jsem potøeboval. Zkrátka, spletl jsem stránku jízdního øádu. Vyøešila to blízká Krušovická hospoda a jeden turek, který mi dovolil utratit hodinu zbývající do odjezdu toho správného vláèku.
Zbytek cesty u¾ probìhl v souladu s pøedpoklady a sváteèní posezení se vydaøilo. S kolegy jsme probrali, kteøí moji blízcí spolupracovníci se u¾ odebrali na vìèný odpoèinek, kteøí z mých odchovancù (pøijímal jsem je jako mladé kluky) odešli do penze, probrali jsme situaci politickou, ve sportu a v umìlecké sféøe mìsta Brna, pøipomínali staré historky, posoudili výhled resortu a pøísliby nových zakázek, kdekdo si postì¾oval na man¾elku a sousedy a koneènì i já jsem si mohl dát sklenièku jiskøivého moku, ochutnat chlebíèky, jednohubky, skvìlé moravské koláèky a dokonce i gulášek.
Cesta zpìt probíhala slibnì. Jednièka mì bez problémù dovezla z Krpole do centra. Abych se nadýchal vánoèní atmosféry, z Moravského námìstí jsem to vzal šourem kolem stánkù vánoèních trhù, vánoèních stromkù, chvojí, jmelí, svaøáku a grogu. Pohodlnì na páté nástupištì, souprava tam u¾ stála, byla jediná, co¾ se zdálo vylouèit omyl a sotva jsem usedl, dala se do pohybu, celkem podle oèekávání, kolem pùl páté.
Pøišel prùvodèí a v první chvíli mì vlastnì ani moc nezaujalo, ¾e nìjak dlouho studoval moji jízdenku, dlouze se zadíval na mne, potom opìt na ten kousek papíru, ale nakonec na nìm cosi odškrtl a šel dál. Vlak mezitím svi¾nì projel Heršpicemi i Troubskem, liboval jsem si, je to takový zrychlený, budu brzy doma. Kdy¾ ale stejnì svi¾nì projel Støelicemi, kde ka¾dý osobák urèitì zastavuje, pochopil jsem, ¾e nìco není v poøádku. Vlastnì, ¾e nic není v poøádku, ani spoj, ani jízdenka. Koneènì jsem se dovtípil, ¾e sedím v rychlíku. Koneènì jsem pochopil neobvykle pozorný pohled prùvodèího, který jakoby øíkal: dìdek, penzista, asi se chce svézt bez pøíplatku, budou Vánoce, nechám ho být. Tajnì jsem doufal, ¾e rychlík zastaví alespoò v Zastávce (hned za našim malým mìstem), nìkteré spoje tam staví, ty ètyøi kilásky domù bych hravì ušlápl. Nezastavil, hrnul si to hrdì dál a bylo mi u¾ jasné, ¾e nejbli¾ší zastavení nás èeká a¾ v Námìšti.
Koneènì vlak pøece jen zpomalil a popojí¾dìl krokem, pøibrzdila ho èervená na semaforu. Neèekal jsem, vyskoèil a ocitl na pomìrnì prostorném venkovském nádra¾í v Rapoticích. Naštìstí byla èekárna ještì pøístupná, pokladna obsazena, mìl jsem štìstí, zjistil jsem, ¾e za pouhých 25 minut mám spojení zpìt k domovu.
Musím dodat, bylo nádherné pøedvánoèní poèasí, teplota lehce pod nulou, pár centimetrù bìlouèkého snìhu a jen kousek za nádra¾ím jsem našel zahradu a dùm s nádherným vánoèním osvìtlením, s osvìtlením jako z pohádky a veèeru pod hvìzdnou oblohou z ní¾ mezi obèasnými mraky pronikalo tlumené svìtlo mìsíc, dodával zvláštní pùvab. Snad deset minut jsem chodil kolem a vychutnával ten sváteèní klid, tu dùvtipnou nevtíravou krásu. A v duchu jsem vùbec nelitoval, ¾e mùj výlet se neoèekávanì protáhl.
Tìsnì pøed odjezdem jsem se dovìdìl, ¾e „bròák“ má notné zpo¾dìní, na tomto nádra¾í se mùj vlak mìl køi¾ovat s protijedoucím, tak¾e jsme bez prodlení vyjeli. Nakonec jsem do svého mìsteèka díky tomu pøijel dokonce o pìt minut døíve, ne¾ se zpo¾dìným vlakem, na který jsem pùvodnì vyrazil.
Veøejná doprava se urèitì nestane mým koníèkem, ale na tuto drobnou vánoèní pøíhodu, kterou mi pøipravila, urèitì dlouho nezapomenu.
Imrich Lencz