„Spokojené stáøí, to jsou utøídìné priority.“ Vypustila jsem moudro pøed nìkolika mìsíci Ludmile do dopisu.
„To, co v mládí bylo dùle¾ité musíme upozadit, a tomu, co jsme ani nevnímali ¾e existuje, dát ¾ïuchanec do zad a postrèit do pøední øady.“ Rozvíjela jsem dál myšlenku a byla nadšena její hloubkou a svojí moudrostí.
„A kam jsi postrèila Bylináø? Je vpøedu?“ Dostala jsem od ní otázku.
„Není! Bylináø pro mì ¾ádnou prioritu nemá.“ Odpovìdìla jsem zvesela, za vìtou udìlala svoje obvyklé dvì závorky jako smajlíka a gratulovala si, jak mám ten ¾ivot jasnì nalajnovaný a jak si za svou pøedstavou o dalším ¾ití umím stát. Tak tvrdì a nekompromisnì, dalo by se øíci. Prostì formát.
„Kdy¾ nemáš, tak nemáš, budu otáèet starší díly a pak se uvidí.“ Vzala to Ludmila s klidem.
„Tak jo, otáèej, co bude za pár mìsícù uvidíme.“ A udìlila jsem si další bodík za to, jak parádnì jsem to zahrála do ztracena, proto¾e do psaní Bylináøe se mi opravdu, ale ani trošièku nechtìlo. Za pár mìsícù Ludmila urèitì zapomene, jiných èlánkù má dost a nìkteré jsou opravdu dobré, tak co bych si èinila násilí, èi nedej Bo¾e výèitky.
Asi pøed mìsícem mi Ludmila jen tak mimochodem napsala: …„také Bylináø mi visí a musím s tím nìco udìlat. Nechci tì uhánìt, nìjak to udìlám“.
Zvolila jsem taktiku mrtvého brouka. Nechce mì uhánìt, to je dobré znamení, tøeba se z toho nìjak vyvlíknu, ale pro jistotu jsem v odpovìdi zdùraznila tu pøemíru práce, co mì potkala. Jen¾e Ludmila je setsakra chytrá ¾enská a šla na to od lesa. Prostì šéfová na svém místì, proto¾e ka¾dý šéf musí být pøedevším psychologem.
„A co s Bylináøem? Napiš jestli budeš pokraèovat, jinak nìco sesmolím já.“ To pøišlo mailem minulý týden. Moje první reakce byla velkorysá. Mávla jsem rukou, tak jo, já mám stejnì moc práce, a» Bylináø dìlá Ludmila.
Ale èervíèek ješita u¾ zaèal hlodat a to hned druhý den. Jak èervotoè ve staré almaøe: chroupy chroup, chroupy chroup… -pøeci to tak nenecháš- vrtal mi v hlavì, -sesmolí! ona nìco sesmolí! Bylináø je tvoje dítì, ty jsi ho vymyslela, nakreslila a postavila na vlastní no¾ièky a teï ho necháš Ludmile, aby s ním nìco smolila? A co kdy¾ pak bude její Bylináø lepší ne¾ ten tvùj, jak se potom k nìmu vrátíš? - chroupal dál ten škodolibý èerv.
Jak øíkám, šéfová je Ludmila na svém místì a ví jak na lidi. Tedy, ví jak na mì. A dìtí se nevzdáváme i kdy¾ nás u¾ obèas nebaví.
„Do soboty ti pošlu první díl.“ Mùj krátký mail jednoznaènì potvrdil její vítìzství.
Letošní Bylináø bude celkem stejný jako ten minulý. ®ádné novoty se nekonají, i kdy¾ po ètyøech letech svojí existence by si asi zaslou¾il nový obleèek. No tak uvidíme. Tøeba jo. Ale v ka¾dém pøípadì bude opìt plný obrázkù, to pøedevším, také trošku mého vlastního povídání, nìjaké drobnosti, recepty a moudra moudrých, ale hlavnì bude celý rok v jednotlivých dílech pojednávat o vitamínech. Pìknì podle abecedy. Proto¾e vitamíny jsou ú¾asné molekuly a mají jedineènou vlastnost, mohou probudit mrtvé k ¾ivotu. Jsou to malí pilní skøítkové, kteøí o¾ivují naší látkovou výmìnu.
A ještì malý dovìtek. Kdy¾ u¾ jsem se dala do práce na Bylináøi, tak si tu práci budu jak se patøí u¾ívat, tìším se na ní a doufám, ¾e se to v ní i odrazí, a ¾e povídání o vitamínech, a nejen o nich, potìší i vás.
Magdalena Vlachová
