Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Cizí pøíbìh

Chodí k nám s nemìnnou pravidelností ka¾dý pátek odpoledne na kus øeèi jedna devadesátiletá paní, která bydlí v naší ulici. U¾ nìkolik let, v¾dy kolem tøetí hodiny, kdy¾ její syn a snacha odjedou na víkend na chatu do Øícmanic, zazvoní a v ruce nese malý dárek. Marnì jí øíkám, a» nic nenosí, ¾e nám nic nechybí, ale nedá si øíct. Proto se jí sna¾ím v¾dy pøi odchodu strèit také nìco do ruky. Buï nìjakou sazenièku, nebo hlávku salátu, èi kedlubnu. Buchtami jí neuctím, je na maso.

 

„Paní Malá, mohu vám uvaøit kávu?“
„Ne, ne, ne, tu jsem pila ještì s mladými, ne¾ odjeli.“
Její mladí jsou stejnì staøí jako já (tedy syn, její snacha je o pár let mladší).
„A èaj byste si dala? Mù¾ete dostat mátový, tøezalkový, nebo mateøídoušku.“
„Tak tøeba tu doušku.“

 

Špatnì slyší, musí se mluvit nahlas a ne zády k ní. V¾dycky na to zapomenu a zpravidla se ptám otoèená k kuchyòské lince. Napouštím vodu a stavím konvici do stojánku. Za chvíli vaøí voda. Postavím pøed ní kouøící hrníèek. Volám tátu, proto¾e kdy¾ se sejdou dva „havíøi, slunce rytíøi“ øeè ani na chvíli nevázne. Zvolna míchá l¾ièkou a zaèíná vzpomínat na staré èasy. Na rodièe, na hrùzy pro¾ité bìhem války, na dobu, kdy se provdala a další a další… Pøíbìh, který nám vyprávìla tento pátek, mne šokoval. Proto jsem se rozhodla, ¾e se jej pokusím napsat formou této vzpomínky.

 

Maminka paní Malé byla z nìkolika dìtí. ®ila s rodièi v jedné vesnièce nedaleko Slavkova. Rodièe vlastnili domek, kousek pole a louku a mìli kromì drobného hospodáøského zvíøectva i kravku. V chalupì mìli v¾dy mléka dostatek, ale paní Malá mléko nepila. Protivilo se jí. A¾ teï na stará kolena si obèas vezme malou trošku, ale moc jí to nechutná.

 

Kdy¾ si maminka paní Malé udìlala známost a rozhodla se, ¾e se za chlapce provdá, vyvstal problém, kde budou bydlet. V chalupì bylo málo místa a tak zaèali uva¾ovat o tom, ¾e si postaví svùj vlastní domek. ®ádali man¾elèiny rodièe o pùjèku dvou tisíc korun, ale matka byla tvrdá a ani dceøi, ani jejímu nastávajícímu nechtìla pùjèit ani korunu. Oba mladí lidé jí slibovali, ¾e v domku bude mít a¾ do konce ¾ivota svìtnièku a ¾e se o ní postarají, ale ona neustoupila. Nutno podotknout, ¾e v dobì, kdy ¾ili, nemìli staøí lidé ¾ádné dùchody a bylo povinností dìtí se o rodièe postarat. Tak jak neústupná byla babièka paní Malé ke své dceøi, stejnì neústupná byla i vùèi ostatním dìtem. Tatínek prý byl velmi dobrosrdeèný a hodný, ale své tvrdohlavé ¾enì nedokázal odporovat. Peníze dr¾ela pevnou rukou.

 

Oba novoman¾elé se tedy rozhodli, ¾e si peníze vypùjèí od jednoho známého advokáta. Smlouva na 2000 Kè byla øádnì sepsána, podepsána a ulo¾ena v advokátní kanceláøi. Mladí man¾elé se pustili do stavby. Stavba domku jim trvala skoro celý rok, proto¾e vše dìlali svépomocí. Obèas vypomohli hodní sousedé, ale hlavní podíl práce le¾el na bedrech maminky a tatínka. Byla to doby odøíkání, tvrdé práce ale i nadìje na ¾ivot ve vlastním domì.

 

Tatínek pøíle¾itostnì pracoval, obèas prodali nìjaké potraviny nebo zvíøata ze svého hospodáøství a skládali korunku ke korunce. Spláceli pùjèku. Po urèité dobì ale zaèal advokát naléhat, aby zvýšili své splátky, jinak nestihnou zaplatit pùjèenou èástku ve stanovené lhùtì.

 

Kdy¾ tatínek zjiš»oval, kolik ještì zbývá zaplatit, zjistil ke své hrùze, ¾e k èástce 2000 Kè byla pøipsána další nula. Marné bylo jeho zapøísahání se, ¾e si pøece pùjèil jenom ty dva tisíce, marnì nesl svùj doklad k porovnání, advokát se nedal oblomit. Tvrdil, ¾e stanovená èástka dvaceti tisíc je ta ¾ádaná a ¾e se tedy nedá nic dìlat. Na to, aby se tatínek soudil, nebyly potøebné finance a tak nakonec oba man¾elé o domek pøišli. Advokát je donutil se vystìhovat a jejich úsilí tím pádem pøišlo vniveè. Nemìli kde hlavu slo¾it, proto si v krátké dobì našli levné bydlení v Brnì.

 

A co se stalo s dìdeèkem a babièkou? Dìdeèek samým ¾alem brzo zemøel a o babièku se ¾ádné z dìtí nechtìlo starat. Nakonec si ji vzala na starost jedna s dcer a byla k ní stejnì nelítostná, jako døíve matka k ní.

 

Kdy¾ paní Malá odcházela, bylo mi smutno. Vzpomínala jsem na své milující rodièe a na jejich lásku nejen ke mì, ale i ke všemu ¾ivému. Na jejich snahu pomáhat všem potøebným a obdarovávat všechny chudé.

 

Jméno naší sousedky jsem zmìnila, proto¾e jsem jí nepo¾ádala o dovolení, abych mohla tento pøíbìh napsat a zveøejnit ho.

Irena Atzlerová

 

 

Další èlánky autorky