Dokud se zpívá …
(¾ivotní pøíbìh Lubomíra Kabelky)
I. Pátrání zaèíná
Jednoho podzimního dne jsem pøemýšlela, co dalšího bych se mohla dozvìdìt o mých milovaných Starých Hamrech. Kdy¾ tu mi pøišlo na mysl jméno Jana Kabelky. Toto jméno jsem svého èasu objevila v zápisní knize vèelaøského spolku pro Staré Hamry a okolí, zalo¾eného v roce 1937. Jan Kabelka, uèitel školy v Horních Starých Hamrech, è. p. 235, byl jedním ze zakládajících èlenù tohoto spolku, jeho¾ sídlo bylo po zátopì údolí pøesunuto do obce Ostravice.
Z hamerských zpravodajù je mi známo, ¾e uèitel Kabelka byl za války zatèen, vìznìn a na následky nelidského zacházení zemøel. Netušila jsem, co bych se sice mohla dozvìdìt na internetu, ale èekalo mì v podstatì netušené pøekvapení.
Nejprve se mi podaøilo objevit skuteènost, ¾e jméno tohoto hrdiny je uvedeno na pamìtní desce v Brnì na Moravském námìstí, která je vìnována uèitelùm Zemì moravskoslezské:
Jan Kabelka * 19. 10. 1903, Jakubov, okr. Moravské Budìjovice
+ 17. 7. 1942 – zemøel po propuštìní na následky vìzení
uèitel obecná škola v Horních Starých Hamrech
Dále mi vyhledávaè objevil jméno Lubomíra Kabelky, které se vyskytuje v souvislosti s dílem „Opus»te školní budovu“, které mapuje historii gymnázia v Moravských Budìjovicích, kde v roce 1951 nebylo nìkolik studentù pøipuštìno k maturitì.
Z èlánku bylo zøejmé, ¾e shoda pøíjmení není náhodná. Lubomír Kabelka je synem starohamerského uèitele Jana Kabelky. Náhody jsou nìkdy hodnì zajímavé a napínavé.
II. Pøíbìh Lubomíra Kabelky
Lubomír Kabelka se narodil v roce 1933, do školy šel, kdy¾ vypukla druhá svìtová válka. Kdy¾ byl plnoletý, tak se druhý totalitní re¾im zbavil spousty lidí. V roce 1968 skonèil pokus o demokracii v republice. Pøišla sametová revoluce a zbývaly mu tøi roky do šedesátky.
Všechno se dalo pøe¾ít, kdyby jeho ¾ivotní pøíbìh nepoznamenaly dvì vá¾né události.
„Na sklonku léta roku 1938 se maminka vrátila ze Všesokolského sletu se zaèínajícím zápalem plic a po tøech týdnech opo¾dìného léèení zemøela. O necelé tøi roky pozdìji vtrhlo gestapo do starohamerské školy a uprostøed vyuèování zatklo otce. I po šedesáti letech si tu scénu ¾ivotì vybavuji: Louèili jsme se za asistence netrpìlivých gestapákù, naše kuchaøka Ane¾ka a starší sestra Pavla s pláèem, já se nepøidal. Snad abych podepøel tatínkùv optimismus, ale myslím, ¾e i v sebeobranì proti projevùm soucitu, kterými zase budeme zahrnuti. „Brzy se vám, dìcka, vrátím“, konejšil nás s úsmìvem. „Chudáci dìti!“, øíkávalo se polohlasnì, abychom to neslyšeli. Nemìl jsem ta dvì slova rád, instinkt osmiletého kluka odmítal pøijmout údìl chudáka a tak jsem v tu chvíli (øíká se jí zlomový moment) vzdorovitì potlaèil pohnutí, ¾aludek sevøený úzkostí a naoko se tváøil, jako by se nic tragického nestalo. Dlouho mi pak pøisuzovali schopnost zvládat krizové situace s klidem Anglièana. Neprávem, byl to jenom dìtsky naivní (a zøejmì úspìšný) pokus zamaskovat skuteèný stav nitra. Ta zkušenost mi pozdìji v ¾ivotì pøinášela více škody ne¾ u¾itku.“
Lubomírùv otec Jan Kabelka se z vyšetøovací vazby v káznici v Breslau nevrátil: „a my po jeho smrti vymìnili beskydskou obec pod Lysou horou za nový domov u pøíbuzných v Jakubovì u Moravských Budìjovic. Všechno tu bylo jiné, krajina s nízkými výbì¾ky Vysoèiny, teplý rybník Vidlák s koupalištìm místa chladné, kamenité Ostravice, zvuèné moravské náøeèí místo strohého slezského, tøešòový sad a švestky podél lánù obilí, na návsi kluci s hadrovým balónem – byl to zkrátka jiný svìt ne¾ prostøedí ponìkud osamìlé školy, v ní¾ byl mou hlavní, nedìtskou hraèkou zemìpisný atlas se zakreslenými liniemi front.“
V roce heydrichiády byla Lubomírova sestra Pavla pøijata do primy moravskobudìjovického gymnázia a rok po ní i Lubomír. Tehdy nikdo neøešil, ¾e byli dìtmi potrestaného nepøítele Velkonìmecké øíše. V roce 1951 Lubomír mìl maturovat. Napsal písemnou práci z jazyka èeského a dále k maturitì nebyl pøipuštìn.
„Svou diskvalifikaci jsem si zèásti zavinil sám: drá¾dil jsem prore¾imní pedagogy polemickým názorem v hodinì obèanské výchovy, obdivem k západnímu jazzu, pyšnil jsem se obnošeným barevným kabátem z americké pomoci váleèným sirotkùm, dával pøednost kytaøe a trampským písnièkám pøed povinnou èetbou pokrokových autorù, jak to všechno muselo kontrastovat s tehdejší budovatelskou rétorikou, èastuškami a svazáckými košilemi.Byla ovšem ještì jedna, mo¾ná hlavní pøíèina mého propadáku: spíše zevnìjškem ne¾ smýšlením a chováním jsem si vyslou¾il povìst „páska“, co¾ bylo dobové oznaèení pro mladé lidi, kteøí preferují své, zejména módní zájmy a neúèastní se kolektivního ¾ivota v mláde¾nických organizacích. Nu a já ten cejch pøijal, zhlédl jsem se v nìm, zdál se mi lepší, ne¾ údìl chudého chlapce z vesnice, který ve skromném zákulisí za vysnìným jevištìm sdílí malý výminek s babièkou, na její pøání chodí do kostela a za „byt a stravu“ dobrovolnì pomáhá na strýcovì statku. I naše generace mìla své sedmnáctileté rebely, myslící více na image ne¾ na budoucnost.“
Poté se Lubomír Kabelka rozhodl rychle. V roce 1951 zaèátkem léta natrvalo opustil Jakubov, kde mìl deset let domov, kamarády a místa, která se mu za tu dobu vryla do pamìti. Nastoupil jako pomocný dìlník na Ostravsku. Dva roky pro¾il na vojnì, mo¾ná se zdálo, ¾e po ní zùstane u profese radisty, která ho chytla. Vrátil se z vojny a o¾enil se s dívkou, která na nìj celé dva roky v Ostravì èekala. Kdy¾ získal první cenu v dopisovatelské soutì¾i pro vojenský èasopis, ozvala se v nìm myšlenka, ¾e by se mohl stát profesionálem. Ale vrátil se do vítkovické mostárny, psal pro závodní noviny a v redakci se divili, ¾e píše bez chyb. V roce 1956 mu bylo dovoleno dodateènì odmaturovat. Deset let ¾il ve š»astném man¾elství, bavilo ho zamìstnání. V roce 1968 byl v redakci krajského deníku v Ostravì, ale pak se s redakcí rozlouèil a vrátil mezi dìlníky. Byl øidièem dodávky a pak ji¾ natrvalo dìlníkem v Nové huti. Další pomsta pøišla za pìt let, dceøi bylo znemo¾nìno pokraèovat v dalším studiu. Tohle mìlo dobrý konec, po nástavbì s maturitou na knihkupeckém uèilišti v Luhaèovicích byla dcera pøijata na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. 23leté man¾elství skonèilo rozvodem, o¾enil se podruhé a v roce 1985 se mu narodil syn. O pár let pozdìji jeho man¾elka zemøela na krutou nemoc.
Po revoluci se umlèovaní novináøi vraceli ke svému øemeslu, ale Lubomír Kabelka této mo¾nosti nevyu¾il. Stal se pøíle¾itostným dopisovatelem a dobøe se cítil na odlévárnì surového ¾eleza nebo na jeøábu v Nové huti.
„U¾ je to uzavøená kapitola. Ta souèasná je ryze soukromá, pøedevším jsem tátou naštìstí dnes u¾ sedmnáctiletého syna, zaneprázdnìným dìdou dvou vnukù, mu¾em v domácnosti na plný úvazek i v pøesèasech. Bùh vìdìl, jaký údìl mi má svìøit: jestli se nìèeho obávám, pak je to zaslou¾ený odpoèinek. Kdy¾ workholik ve mnì zaèíná mít navrch, ale i ve chvílích, kdy se do duše vkrádá smutná nostalgie, sahám po staøièké kytaøe. Vìtšinou sám, vzácnìji v kruhu pøátel.“
Tím konèí Lubomír svùj pøíbìh, který napsal v roce 2002 pro publikaci Opus»te školní budovu, z nìho¾ jsou i další výše uvedené citace.
III. Vzpomínka ve Starohamerském zpravodaji 8/2007
Schovávám jako poklad Starohamerské zpravodaje z let 2004 – 2006, kde vycházela povídání o historii osad na slezské stranì, na které se døíve Staré Hamry rozkládaly od Nové Vsi a¾ po hranièní høeben. Pak u¾ èlánky na nìjakou dobu vycházet pøestaly, tak u¾ jsem zpravodaje neshánìla, ale nakonec jsem po objevení svìtu internetu našla jejich elektronickou podobu na obecních stránkách. A tak jsem také pøi mém pátrání našla èlánek od Luboše Kabelky:
„Po 65 letech jsem nedávno navštívil nìkdejší starohamerskou obecnou školu, která byla v dìtství mým domovem. Bydleli jsme tehdy v pøízemí sroubené budovy, byt by byl dnes zaøazen do IV. kategorie – kuchyò, malá lo¾nice a ještì menší tatínkùv kabinet s knihovnou, tam, kde je nyní patrová pøístavba z padesátých let, vedly dveøe na dvorek s malým hospodáøstvím.
Stojím ve velké místnosti zaplnìné starým nábytkem, vybavuji si pùdorys kuchynì a sním ještì ¾ivìji osudné datum 18. duben 1941.
To dopoledne mìla naše tøída volno, proto si spokojenì listuji v zemìpisném atlase, kdy¾ v tom zaslechnu hukot auta, po chvílí pádné kroky okovaných bot, vzápìtí stojí ve dveøích dva gestapáci a jeden z nich køikne:
„H e r r K a b e l k a !“
Ane¾ka Marková, která nám u¾ tøetí rok po matèinì smrti vede domácnost, ví, ¾e je zle, utíká od plotny pro tatínka do tøídy, ten musí ukonèit vyuèování, pod dohledem Nìmcù sbalit pár osobních vìcí a u¾ nás ráznì pobízejí k rychlému rozlouèení. Tak pøišla hamerská škola o øídícího uèitele a dvì malé dìti, desetiletá Pavla aq já, o dva roky mladší, i o druhého z rodièù. Tady, v rohu pod kuchyòským oknem, jsme ka¾dý veèer i s Ane¾kou poklekli pod svatý obrázek a modlili se za tatínkùv návrat. Bohu¾el, po roèním vyšetøování v nìmeckých vìznicích se na starohamerský høbitov vrátila jen rakev s jeho zmuèeným tìlem a my se krátce po pohøbu stìhovali k pøíbuzným na západ Moravy.
Ještì jedou jsem se rozhlédl po holých stìnách, které u¾ v nièem nepøipomínají naší útulnou kuchyò, prošel chodbou ke tøem tøídám a rozlouèil se s panem Mitášem, který mi umo¾nil vrátit se ve vzpomínkách do dávné minulosti..."
IV. Nezapøu se
Kdo u¾ mì trochu znáte z nìkterých mých èláneèkù, urèitì vás napadne, ¾e bych to nebyla já, kdybych se nepokusila pana Lubomíra Kabelku oslovit dopisem. Po jeho odeslání to bylo docela napínavé èekání, jestli odepíše dopisem nebo se ozve mailem.
Byla jsem mile pøekvapena, kdy¾ ve chvíli, kdy jsem na pøíbìh pøestala tak trochu myslet, jsem od pana Kabelky obdr¾ela mail. Mìla jsem opravdu velkou radost, ¾e se mi podaøilo zkontaktovat se s èlovìkem tak zajímavého ¾ivotního osudu.
Jeliko¾ jsem od letošního jara dala dohromady nìjaké materiály ohlednì Starých Hamer, tak jsem samozøejmì usoudila, ¾e tento zajímavý èlovìk bude rád, kdy¾ mu zašlu osudy zatopených osad Øeèice, Hutí a centra.
Jak jsem se z emailù dozvìdìla „mùj pøíbìh na internetu jsem neèetl, svého èasu ho napsal pro vzpomínkovou publikaci maturantù moravskobudìjovického gymnázia“, uvádí Lubomír Kabelka. „Ke Starým Hamrùm mám pøirozenì blízký vztah, tedy hlavnì ke høbitovu, kde jsou pochováni rodièe, man¾elka, sestra Pavla se švagrem. Ka¾dopádnì mì potìšilo, ¾e se nìkdo zajímá o krajinu mého dìtství, která zanikla plánovanou potopou Starých Hamer.“
Pana Kabelky jsem se zeptala na vztah jeho otce ke vèelám: „Bydleli jsme v pøízemí nìkdejší starohamerské školy, co¾ byla hlavnì v zimì výhody (do tøídy pár krokù v papuèích!). Tatínek pocházel ze staré selské rodiny na západní Moravì a urèitì uvítal, ¾e ke školnímu bytu má k dispozici dvorek, kde choval slepice, králíky i holuby. Myslím, ¾e a¾ v Hamrech se „vyuèil“ vèelaøem, jeho rádcem byl asi pan František Bo¾oò (bydleli nad školou), vèelín stál v dolním rohu velké zahrady s ovocnými stromy, houpaèkou, pískovištìm, na prostì ráj pro dìti. Pamatuji si, ¾e ve školí chodbì stávaly dva pytle cukru a ¾actvo respektovalo, ¾e je to zimní potrava pro vèely.“
V. ®ivot jde dál
®ivot jde dál, potkala jsem zajímavý lidský osud a konèím své vyprávìní stejnì jako Luboš Kabelka své vzpomínky v èlánku Za „høíchy“ otcù se trestalo a¾ v osvobozené vlasti napsaným pro vzpomínanou publikaci Nohavicovým …
....dokud se zpívá, ještì se neumøelo.
Pavla Zemaníková
