Pøedvánoèní posezení s televizními hlasatelkami
Kdo z nás starších by si je nepamatoval! Usedly s námi v malém divadle pra¾ských seniorù U Valšù a povídaly, vzpomínaly, vyprávìly, my nestaèili tleskat, proto¾e Saskia Burešová, Marie Tomsová a Milena Vostøáková, stále televizní dámy v nejlepších letech, byly prostì skvìlé. A všechny jsou u¾ babièkami…
Vzpomínáte (?) ptá se paní Milena. Na mistrovství svìta v ledním hokeji v bøeznu 1969 ve Stockholmu porazilo naše mu¾stvo Sovìtský svaz. U¾ podruhé. Co se dìlo nejen v Praze jako po prvém zápasu, ale tentokrát v mnoha místech naší republiky vyšli lidé do ulic a radost nad vítìzstvím nemìla konec. Ale na jejím zaèátku hned po vyhraném zápasu tehdejší televizní hlasatelka Milena Vostøáková pøipila tìm našim hochùm „kofolou“ se slovy: Normálnì piju urologický èaj, ale teï musím pøipít èerveným vínem, to bylo i morální vítìzství…Necelý rok po krutém okupaèním vstupu sovìtských vojsk na naše území v srpnu 1968 to bylo také její poslední vystoupení na televizní obrazovce. Prý po tomto jejím provokaèním výroku národ jakoby znovu povstal! Dnes se tomu smìjeme spolu s autorkou výroku, která za tu dobu nestaèila zestárnout.
Ète nám z tisícù dopisù (pøinesla jen nìkteré, to dá rozum), jaké jí posílali televizní diváci zamilované do jejího hlasu, samozøejmì také do ní, nabízeli setkání, skvìlé man¾elství, dokonce jeden vytrvalý jí posílal ka¾dý den expresní dopis a v nìm poka¾dé desetikoruna. „Peníze takhle posílané jsme ukládali do „prasátka“ a nakonec jsme je utratili na nìjakém hodnì pozdním mejdanu, kdy¾ se pisatel tìch milostných øádek nav¾dy odmèel“. Nebo jiný citát z dopisu televizní kolegyni: „Ten Darwin se u vás, vá¾ená paní Saskio Burešová urèitì mýlil. Vy jste tak krásná, vy pøece nemù¾ete být z opice, jako my všichni ostatní…“
Na filmovém plátnì promítá re¾isér pøedvánoèního podveèera snímky z fotoalb všech hlasatelek – od dìtství a¾ po vnuky a domácí miláèky. Tu se objeví hlava moc pìkného pejska, všem se nám líbil. „Hádejte, co je to za èistokrevnou rasu?“ , ptá se nás Marie Tomsová. „Já vám dám „podvra»ák“, to je cizokrajný pes, jaký se vyskytuje v našich konèinách jen zøídka…“ „???“ „To byste stejnì neuhádli: jde o rasu „èiboko“!“ Chvíle napìtí vystøídá mohutný smích, proto¾e se dozvídáme, ¾e název té rasy vznikl ze slo¾ení zaèáteèních slabik pra¾ských ètvrtí, kde má pejsek svùj pùvod: Èimice – Bohnice – Kobylisy!
O pøebrechtech jsou tìch historek „mraky“. Saskia Burešová dává k lepšímu o své prima kolegyni ze Slovenské televize – to jsme byli ještì jeden stát. Pøetrhl se televizní film, na obrazovce se objevilo oznámení „o technické závadì“ (dámy prominou - v televizi jsme mu tenkrát jinak neøekli ne¾ „prùserák“, který musel naskoèit okam¾itì, kdy¾ došlo k poruše, re¾isér mìl ten „pr…..k“ pohotovì a neustále operativnì pøipraven. Jenom¾e milá slovenská kolegynì mìla tu závadu omluvit, proto¾e diváci hned telefonují, proè to tak dlouho trvá, v¾dy» ten film byl v nejlepším pøerušen. Objeví se tedy na obrazovce milá tváø hlasatelky, která s klidem oznámí: „Popáète, ropucha!“ – pøelo¾eno Prepáète, porucha. Teprve dodateènì omdlela, kdy¾ jí vysvìtlili ten pøebrept. Byla v televizi jen krátce, ve zkušební dobì…
Paní Vostøáková (a nejen ona) ráda vzpomíná na Josefa Zímu, který jí pøi prvních televizních krùècích pomáhal. "Pepík byl opravdu velká hvìzda, byl známý jako výborný zpìvák populární hudby a moderátor - tehdy se øíkalo konferenciér rùzných poøadù. Kromì toho to byl hezký chlap, kterého jsem my ¾eny zbo¾òovaly. Právì on mì uvádìl do tajù televizního studia. Jeho rada byla vlastnì jednoduchá: "Sedneš si , a kdy¾ se na kameøe rozsvítí svìtýlko, zaèneš…" Všichni chápeme, ¾e to zas tak jednoduché být nemohlo.
Saskia Burešová pùsobí v televizi od roku 1967 prakticky a¾ dodnes, v Èeské televizi pøipravuje pravidelný týdenní poøad Kalendárium, v Èeském rozhlasu pak poøad Kolotoè. Její televizní zaèátky odstartoval herec a kamarád z gymnázia Jaromír Hanzlík, jeho¾ maminka v minulosti pracovala jako asistentka re¾ie v Ès. televizi. Saskia Burešová se pøihlásila do konkurzu na moderátorku nového poøadu, zvítìzila a spoleènì s Eduardem Hrubešem zaèala moderovat ètrnáctideník pro vojáky Poštovní schránka. Historek s tímto televizním bavièem je nepoèítanì.
Také se o ní hovoøí jako o jedné z prùkopnic v u¾ití plastických chirurgù v Èesku. Klevetám na její adresu si nevšímá, naopak doká¾e rozesmát, skvìle se bavit s námi v publiku – a to je pøece nejdùle¾itìjší. Pøi odchodu vyslechnu náhodou jednu seniorku: „Co já si pamatuji, máme paní Saskiu doma u¾ nejménì ètyøicet let. Asi právì proto mám pocit, ¾e ji dùvìrnì znám. Patøí k ¾enám, které nestárnou. A pokud ano, pak to umìjí velmi nenápadnì…“
Televizní hlasatelky (ale i hlasatelé) bývali urèitou výsadou v naší televizi. V jiných zemích jsme se s nimi setkávali jen zøídka. Stýská se nám po nich! To nebyla zbyteèná profese, v¾dy šlo o ¾ivé vstupy, po¾adavkem byla pohotovost, proto¾e se vyskytovaly nepøedvídané situace. Pøíjemné prùvodní slovo zejména bìhem komponovaného veèera, napøíklad o Vánocích, mìlo vskutku blahodárné úèinky. Na to nelze zapomenout. Budi¾, ¾ijeme jindy, na jiné úrovni, ale naše televizní hlasatelky se neztratily ani dneska, jak vidìt! Napøíklad po listopadové revoluci nìkolik let mìly svùj Dámský klub na rozhlasové stanici Frekvence 1.
A¾ dojímavé jsou pøíbìhy, které se týkají Vánoc, jejich kouzelné atmosféry a pøíjemné pohody v rodinném kruhu. Ale o tìch nìkdy pøíštì, bude-li zájem.