MALOVÁNÍ v operaèním systému Windows XP
aneb pojïte si s námi hrát!
15. lekce
Velikonoèní pohádka
Byl Zelený ètvrtek. Slunce zalévalo ranními paprsky ka¾dý lísteèek a lákalo malá poupata k ¾ivotu. Pìtiletá holèièka Hana se probudila v lo¾nici prozáøené sluncem. S námahou otevøela oèi a posadila se na postýlce. Musí se nejdøív podívat, co dìlá maminka: jestli ještì spí, vklouzne za ní do postele a pomazlí se. Jestli je však maminka u¾ pryè, musí za ní honem do kuchynì, proto¾e budou péct velikonoèní jidášky.
Maminka u¾ byla v kuchyni a chystala tìsto. „Jestlipak víš, ¾e dneska pøijede teta a pøiveze ti pomlázku?“ zeptala se Hanièky. Hanì se v oèích zableskly plamínky a hned se nabídla, ¾e mamince s peèením pomù¾e a pøebere jí rozinky.
Tu se ozval zvonek. Dìvèátko se rozebìhlo ke dveøím. Stála tam teta a dr¾ela v rukou krabièku zabalenou v hedvábném papíøe.
„Tu máš, Hanièko, malý dárek, nevím, jak se ti bude líbit“.
Hana netrpìlivì krabici rozbalila. Uvnitø le¾elo velikánské vejce s okénkem. A co všechno bylo v okénku vidìt!
Vzadu stál nádherný zámek, pøed ním byly záhony a stromy. Uprostøed se tøpytilo jezírko a na nìm dvì krásné bílé labutì. Vedle nich stála holèièka v èervené sukénce a bílé blùzce. Kolem se vinuly pìšinky, stromy byly posypané lesklým cukrem.
Kdy¾ šla veèer spát, vzala vajíèko a opatrnì je polo¾ila na noèní stolek. Chtìla je mít blízko, a¾ se ráno probudí, teï se jí však klí¾í oèi…
Vajíèko se otvírá a malá holèièka v èervené sukénce bere Hanu za ruku a vesele povídá: „Hanièko, pojï se mnou k nám do vajíèka, voní to tam èokoládou, i stromy jsou tam cukrové“.
A najednou je Hanièka malá, malièká jako ta holèièka v èervené sukénce a jde s ní pìšinkou k tomu zámku v èokoládovém vajíèku. Vrátka zámku se otevøela, a stála v nich královna, nì¾ná jako jarní bøíza, lehounký vánek jí èechral zlaté vlasy. U nohou se jí pásl bílý beránek se zlatými rohy. V ruce dr¾ela královna pomlázku ze støíbrných proutkù a na dlouhých stuhách se na ní houpala zlatá vajíèka.
Královna se laskavì usmála pozvedla pomlázku, a¾ se zlatá vajíèka rozhoupala, a hned se stromy zaèaly obalovat bílými a jemnì rù¾ovými kvìty, zemì se zazelenala a rozkvetly zlaté petrklíèe, pampelišky, konvalinky, fialky, jako by je nìkdo hrstìmi rozhazoval. Jezírko se èeøilo a blýskalo démantovými a èervánkovými paprsky. Všechno se chvìlo jemnou nadýchanou krásou jara.
Královna lehce sestoupila ze schodù, a beránek vesele poskoèil za ní. Ubírala se po pìšinì právì k holèièkám. Hana se pøikrèila za keø, v¾dy» má na sobì jen noèní košili! Ale královna u¾ holèièky uvidìla, usmála se, utrhla zlaté vajíèko a podala je Hanì, sehnula se, utrhla trs fialek a vlo¾ila ho do její druhé ruky.
Královna lehce kráèela dál podél jezírka. Labutì volnì pluly ve vodì vedle ní. Chvílemi je hladila po hlavì a labutì se dotýkaly zobáky lemu jejího roucha. Vìtve stromù se sklánìly a rozhazovaly spršky kvìtù na cestu své vládkyni. Hana se dívala za prùvodem vracejícím se k zámku a pevnì tiskla v dlaních zlaté vajíèko a fialky.
Co teï? Musí se vrátit domù, musí být zase veliká, v¾dy» takhle by jí tatínek a maminka nepoznali. Rozbìhla se zpátky, ale nemù¾e najít kudy z vajíèka ven. Je zle, skoro se tu zaèíná bát. Najednou cítí, ¾e letí a letí, a¾ sebou trhla. Lekla se a otevøela oèi. Kde je? Co se s ní dìje?
V¾dy» je ve své postýlce! Div¾e se nerozplakala. Kde má zlaté vajíèko? Chtìla je dát tatínkovi a fialky pro maminku taky nemá! Musí se na sebe podívat jestli není malièká jako holèièka z vajíèka! Poodhrne peøinu – ne nohy má dlouhé jako pøed tím. I ruce jsou v poøádku. A co vajíèko? Je poøád na noèním stolku?
„Zlaté vajíèko nemám, fialky také ne, ale myslím, ¾e jsem opravdu letìla“, myslí si Hanièka. Nemohla uvìøit, ¾e se jí to všechno jen zdálo. Zachumlala se do peøinky a znova usnula. Na polštáøi vedle její hlavy le¾elo nìkolik drobných fialových kvíteèkù a malých zlatých støípkù.
Napsala jsem vám mírnì zkrácenou verzi pùvabné velikonoèní pohádky autorky Marie Míškové-Raisové, uèitelky, spisovatelky, dcery K.V.Raise. ®ila v letech 1883 – 1968.
A proto¾e máme témìø jeden roèník kurzu za sebou, tak urèitì u¾ víte co vás èeká. Pøesnì to samé jako na Vánoce. Ilustrovat pohádku všemi mo¾nými dostupnými zpùsoby, co vás jen napadnou. Pouze s jednou výjimkou, a tu u¾ také znáte. Malujte, kreslete, skenujte, fotografujte kytièky a labutì na jezírku nebo tetu za dveømi, dìlejte kolá¾e, keramiku, tøeba peète jidášky a fotku vlo¾te, ale nestahujte obrázky z Internetu!
Magdalena Vlachová
Práce kurzistù si prohlédnete ZDE
Komentáøe u èlánku v prùbìhu kurzu: