Jak motýli slyší? (5)
Krása motýlích køídel - tak se jmenovala výstava v Národním muzeu, která probíhala od srpna 2011 a¾ skoro do poloviny letošního února. Kdy¾ jsme ji se synem za mrazivých lednových dní shlédli, uchvátila nás natolik, ¾e jsme se rozhodli ji alespoò èásteènì pøenést na stránky Seniortipu ve formì seriálu èlánkù. Národní muzeum, zejména autor a komisaø výstavy Mgr. Jan Macek, nám vyšlo vstøíc, poskytlo scénáø výstavy a umo¾nilo u¾ít i nìkteré ukázky z panelù. Text ze scénáøe vybral a upravil Ivo Antušek senior, obrázky dodal a doplnil I. Antušek junior. Ka¾dý pátek máte tedy mo¾nost nahlédnout do ¾ivota motýlù, létajících perel pøírody.
Nìkteré druhy motýlù mohou vnímat zvukové vlny pomocí bubínkových (tympanálních) orgánù rozmístìných na rùzných èástech tìla, napø. na bázi rubu pøedních køídel u baboèkovitých. Tyto „uši“ jsou patrné napø. u okáèù jako zduøeniny bazálních ¾ilek pøedních køídel. Jejich pøítomnost tak vysvìtluje právì znaènou plachost okáèù, kteøí citlivì reagují i na velmi slabé šelesty. Sluchový orgán motýlù má podobu trychtýøovité komùrky, zevnì pøekryté velmi tenkou bubínkovou membránou. Pøíchozí zvukové vlny rozkmitají bubínkovou membránu (tympanum), pøenášející impuls na specializované strunové smyslové buòky (scolopidia). Jejich vibrace pøeposílají impuls do mozku. Experimentálními pokusy bylo zjištìno, ¾e bubínek motýlích uší je velmi citlivý na rùzné vibrace. Nízkofrekvenèní zvukové vibrace rozkmitají jen urèitou èást bubínkové membrány, zatímco vysokofrekvenèní rozkmitají membránu celou. Motýli jsou tak schopni vnímat rùznou intenzitu i výšku pøíchozího zvuku.
Samci baboèky rodu Hamadryas pou¾ívají svých „uší“ k detekci klikavých zvukù vznikajících brnkáním párových drobných hrotù na konci zadeèku o tuhé brvy na valvách kopulaèních orgánù. Samci tímto zpùsobem upozoròují jiné samce na jimi obsazené teritorium, tak i samice na svou pøipravenost k páøení.
Podrobnìji s obrázky:
http://dinosauri-bakov.blog.cz/1105/motyli-umeji-mluvit-dokonce-se-hadaji
Se sluchovými orgány souvisí i schopnost motýlù produkovat zvuk. Zejména v tropických oblastech bývají sbìratelé u svìtelných lapaèù èasto pøekvapeni mno¾stvím rùzných zvukù, které vycházejí od rùzných pøilétnuvších druhù noèních motýlù. Vìtšina zvukù má komunikaèní úèel.
Motýli mohou produkovat zvuk trojím zpùsobem. Nejvíce rozšíøená je tzv. stridulace, kdy zvuk vzniká tøením dvou tìlních partií, jako napø. tøením vyènìlých vroubkovaných ¾ilek na pøedních a zadních køídlech o sebe. Pøástevníci a mùry produkují zvuk rozkmitáním ozvuèného bubínku (tzv. tymbálu) po stranách zadohrudi, podobnì, jako je tomu napø. u cikád. U lišaje smrtihlava vzniká pronikavý myšímu pištìní podobný zvuk prudkým nasátím vzduchu skrz krátký sosák do pøední èásti trávicí trubice.
Zvuková mimeze
Noèní motýli jsou v noci vystaveni útokùm svých nejvìtších nepøátel - netopýrù. Nìkteré druhy si proto vyvinuly speciální únikovou strategii zalo¾enou na vyu¾ití bubínkových orgánù schopných vnímat ultrazvukové signály netopýøího sonaru. U mùrovitých se tyto orgány nacházejí po obou stranách zadohrudi. Jsou vysoce citlivé na netopýøí sonar, který zaregistrují a¾ ze vzdálenosti 30 m. Po jeho zamìøení mùra reaguje únikovou reakcí: reflexivním semknutím køídel a pádem k zemi.
Pøástevníci si vyvinuli ještì úèinnìjší techniku ochrany. Pomocí ozvuèných (tymbálových) orgánù na zadohrudi produkují ultrazvuk na urèitých frekvencích narušující sonar netopýrù tak, ¾e ti pak dostávají falešnou informaci. Nìkteré nepo¾ivatelné druhy pøástevníkù naopak produkují signály informující netopýry pøedem o své nechutnosti. Shodou okolností tento zvuk zase napodobují i nìkteré další po¾ivatelné druhy, které mezi netopýry vnášejí ještì vìtší zmatek.
http://blogplnyzvirat.blog.cz/1008/prastevnik-jistota-je-jistota
Èím se motýli ¾iví?
Vìtšina motýlù pøijímá potravu v tekutém stavu. Orgánem pøíjmu potravy je sosák. Vznikl prodlou¾ením vnitøních sanic èelistí, je¾ jsou jediným pozùstatkem pùvodního typu kousacích orgánù. Tvoøí jej dvì k sobì tìsnì pùlkruhovitým výkrojem pøiléhající, drobnými háèky spojené trubice, uzavírající sací kanálek. Obì èásti však nemají pevné spojení a mohou se pøi èištìní sosáku uvolòovat. Stáèení a rozvinutí sosáku umo¾òuje vlastní svalovina sosáku.
V klidovém stavu je sosák spirálovitì ulo¾ený na spodní stranì hlavy. Poblí¾ špièky sosáku a v potravním kanálku (podobnì i na chodidlech a holeních nohou) se nacházejí chu»ové senzory k ochutnávání kvality potravy.
Vzhled sosáku prozradí, jakou potravou se motýli ¾iví. Podle toho mù¾eme motýly rozdìlit na dvì základní skupiny : druhy ¾ivící se kvìtním nektarem, a na druhy ¾ivící se cukernatými ovocnými š»ávami ze zralého ovoce, nebo kvasící mízou z poranìných nebo nemocných stromù. Ve støední Evropì se motýli pøevá¾nì ¾iví nektarem, ale existují i výjimky. Batolci napøíklad nikdy nenavštìvují kvìty. Potøebné ¾iviny získávají sáním na hnoji, výkalech, mršinách, vytékající míze stromù a medovice mšic, èasto je láká i pot, nebo potem prosycené látky. Nejdelšími sosáky disponují bezesporu lišaji, jim¾ délka sosáku umo¾òuje sát nektar za stojatého letu i z kvìtù s hluboko ulo¾eným nektarem.
Role motýlù jako opylovaèù není tak významná ve srovnání s jinými druhy nektarem nebo pylem se ¾ivícího hmyzu, jako napø. vèelami. Pøesto však mezi nimi najdeme nìkteré úzce specializované opylovaèe urèitých druhù rostlin. Rostlina je opylena zpravidla bìhem sání nektaru, proto¾e vìtšina pylu pøi této èinností ulpívá na sosáku. Charles Darwin kdysi pøedpovìdìl existenci motýla s dlouhým sosákem, opylujícího madagaskarskou orchideu Angræcum sesquipedalia, její¾ nektaria se nalézají na dnì 20 - 35 cm dlouhé ostruhy. Po nìjaké dobì po Darwinovì smrti byl tento motýl nakonec objeven. Jedná se o madagaskarský poddruh lišaje Xanthopan morganii praedicta (poddruhový vìdecký název se vztahuje k jeho pøedpovìdìné existenci). Podobné specializované druhy s extrémnì dlouhým sosákem, opylující urèité druhy orchidejí, byly zjištìny i v Americe, napø. druh Cocytius antaeus, opylující orchideu Dendrophylax lindenii.
Samci motýlù jsou kromì cukernatých látek, jako energetického zdroje, nuceni pøijímat i minerální látky, pøedevším sodík, draslík a fosfáty, bez nich¾ nejsou schopni syntetizovat feromony nezbytné pro úspìšné rozmno¾ování. Tyto látky získávají z nejrozmanitìjších zdrojù, jako ze zvíøecích výkalù, moèi, mršin, potu, bahna nebo vlhkého písku. Jsou známy druhy sající slzy pøímo ze spojivkového vaku rùzných savcù, ptákù a plazù. Èasto mù¾eme pozorovat velká rùznorodá hejna motýlù sletujících se na vlhký písek, nebo na bahnité okraje kalu¾í. Získané minerální látky a aminokyseliny samci pøedávají bìhem páøení ve spermatoforu i samicím, jako vý¾ivu zvyšující ¾ivotaschopnost vajíèek. Pøi sání vlhkosti prochází tekutina za¾ívacím traktem, a motýl ji v pravidelných intervalech vystøikuje z øitního otvoru. Støevo samcù je proto podstatnì delší ne¾ u samic, které se touto èinností nezabývají.
Motýlí vampýøi
Nìkteré tropické druhy mùr aktivnì sají ronící slzy ze spojivkových vakù ptákù, plazù i savcù. Harpunovitým sosákem zraòují sliznici spojivkového vaku a sají ronící slzy.
Hnìdopáska ¾lu»uchová (Calyptra thalictri) rozšíøená v orientální i palearktické oblasti je skuteèným, krev sajícím upírem. Nedávné výzkumy prokázaly, ¾e tato mùra, spolu s ještì nìkolika dalšími pøíbuznými druhy, je schopna sosákem probodnout kù¾i nejen èlovìka, ale i silnou kù¾i buvolù, a aktivnì sát krev. Pøípady napadení èlovìka a velkých savcù (pøedevším vodních buvolù) jsou v jihovýchodní Asii pomìrnì èasté. V roce 1999 byl zjištìn první pøípad napadení èlovìka v Rusku. Na rozdíl od komárù sají krev výluènì samci, zatímco samice se ¾iví cukernatými látkami. I kdy¾ jsou rány zpùsobené mùrami podstatnì vìtší a více krvácejí, nejsou známy pøípady pøenosu nemocí jako u komárù.
Pokraèování pøíští pátek...
Ivo Antušek